Už několik let se naši zákonodárci snaží pomoct lidem, kteří uvízli v dluhové pasti. Vedle toho přijali i celou řadu preventivních opatření, aby vzniku nových pastí do budoucna zabránili. Dalším dílkem této skládačky má být úprava exekučního řádu, kterou momentálně projednává sněmovna, a to hned ve dvou variantách. Paradoxně se ovšem ani jedna z nich nedotkne lidí, kterým má údajně pomoct.
Poslanecká sněmovna se od podzimu loňského roku intenzivně zabývá dvěma návrhy úprav exekučního řádu. Prvním z nich je návrh Pirátské strany, který prosazuje tzv. exekutorskou teritorialitu – konkrétně omezení územní působnosti exekutorů na soudní kraje a rozdělování nových případů mezi ně rovnoměrným přídělovým kolečkem. Druhým je novela Ministerstva spravedlnosti, která zavádí princip jeden dlužník – jeden exekutor.
Pirátský návrh má lidem v dluhové pasti pomoct zejména snížením nákladů exekuce. K tomu by měl přispět dvěma způsoby – jednak zkrácením vzdálenosti mezi exekutorem a dlužníkem, jednak eliminací údajného korupčního prostředí, kvůli kterému prý mají někteří exekutoři protizákonně navyšovat náklady vymáhání a na dlužníky neúměrně tlačit. Ani jedno bohužel v praxi nemůže fungovat.
Důvodem je v první řadě to, že jen pětina lidí v exekuci bydlí na adrese svého trvalého bydliště, podle kterého by byly případy exekutorům přidělovány. K žádnému zkrácení vzdálenosti by tedy většinou nedošlo. Náklady exekuce jsou navíc paušálně dané, resp. zastropované, takže je zmiňovaná vzdálenost ani prakticky neovlivňuje. Údajná korupce je pak oblíbeným, avšak nepodloženým argumentem zastánců teritoriality. I pokud bychom připustili, že k takovému jevu někdy došlo, proč by exekutor – navíc za situace, kdy by měl nově velmi omezené možnosti, jak dosáhnout vyšších příjmů – náklady uměle nenavyšoval a na dlužníka o to víc netlačil právě po zavedení této změny? A předně – i pokud by se nějaký exekutor takového jednání skutečně dopustil, měl by být odpovědí státu jeho individuální postih a nikoli systémová změna, která může dramaticky snížit vymahatelnost práva v Česku.
Ministerská novela chce rovněž snížit náklady exekuce, a to koncentrací exekucí na jednoho dlužníka k jednomu exekutorovi. V tomto případě by u lidí s vícero exekucemi skutečně bylo dosaženo určité úspory. Lidem, kteří uvízli v dluhové pasti, by ale v praxi většinou jen sotva dokázala pomoct – průběžný nárůst úroků by totiž danou úsporu brzy opět vyrovnal, a následně předčil. Roztočená spirála by se tak nezastavila. Vedle ní by se naopak roztočil kolotoč zbytečných komplikací a negativ pro všechny zúčastněné.
Kromě popsaných důvodů je tu ještě jedna, a dost zásadní příčina, proč zmíněné návrhy nemohou lidem v dluhové pasti pomoct. Ani jedna z projednávaných změn by totiž neplatila pro staré exekuce. Pouze pro ty, které by byly zahájeny v budoucnu, tedy ode dne účinnosti dané zákonné úpravy.
To je obecně vzato logické. Úpravy se zpětnou účinností jsou vždy nežádoucím otřesem elementární právní jistoty, navíc změnu takových rozměrů, která by platila pro všechna běžící exekuční řízení, by v praxi zkrátka nebylo možné realizovat. Proč ale tedy zákonodárce takové změny prosazuje, místo aby se zabýval tím, jak problematiku dluhových pastí skutečně vyřešit?
Nově zahájených exekucí v poslední době výrazně ubývá. Důvodem jsou vedle celkové hospodářské prosperity dopady zákonných úprav, které byly přijaty v minulých letech. Mezi ty nejvýznamnější patřilo snížení advokátního tarifu, který svého času skutečně neúměrně zvyšoval náklady vymáhání, a především pak zákon o spotřebitelském úvěru, který významně zpřísnil podmínky jejich poskytování, udělil věřitelům povinnost dopředu detailně prověřit finanční situaci dlužníka i jeho budoucí schopnost splácet a v neposlední řadě omezil úroky a sankce, které lze po dlužníkovi v případě prodlení požadovat.
Naším současným problémem díky těmto změnám nejsou nově zahajované exekuce. Není proto jediný důvod, proč kvůli nim od základu měnit současný exekuční systém a zhoršovat do budoucna – ve jménu pomoci lidem v dluhové pasti – účinnost vymáhání práva v naší zemi.
Problémem, který naopak je potřeba vyřešit, je obrovské množství starých exekucí. Cestu ven mělo představovat loňské zmírnění pravidel oddlužení, od kterého si mnozí slibovali, že způsobí přechod až statisíců lidí z exekuce do osobního bankrotu, kde se v horizontu pěti, resp. tří let svých dluhů zcela zbaví. Jak ukázal vývoj posledních měsíců, ani fakt, že dlužník už nemusí věřitelům splatit téměř nic, stačí aby se snažil, nevzbudil o oddlužení větší zájem. O důvodech, proč se tak děje, můžeme polemizovat a nepochybně budou velmi různé, včetně uvyknutí na život v šedé zóně či prosté nevědomí, že se taková možnost vůbec nabízí. Jedno je ale jisté – dluhové pasti už dále nelze řešit dalšími úpravami exekucí či insolvencí nebo dalším omezením práv věřitelů.
Abychom mohli vyřešit problém starých exekucí, je potřeba se na ně začít dívat jinou optikou. Přiznat si, že se dnes už v principu jedná o sociální problém, jehož řešení musíme místo další regulace vzniku či vymáhání dluhů hledat v oblasti sociální politiky. Jen tak dokážeme nalézt klíč, který skutečně dostane statisíce lidí z exekucí. Klíč, který zároveň nebude nespravedlivě trestat věřitele, z nichž mnozí se do této pozice dostali nedobrovolně a sami trpí tím, že jim někdo dluží. Vznik starých exekucí zavinil do značné míry stát svými historickými přešlapy a mezerami v zákonech. Zároveň je to stát, kdo nejvíc vydělá na tom, když se tisíce lidí v exekuci přesunou z šedé ekonomiky zpět do legálního systému. Měl by to tedy být on, kdo na sebe vezme odpovědnost i náklady, které si takové řešení vyžádá.
Pavel Staněk
