Spravedlnost je lidmi chápána jako princip řešení vztahů mezi lidmi navzájem, lidmi a úřady či soudními institucemi. Jejím základním pilířem pak je právo jako pravidlo, podle kterého se lze spravedlnosti domáhat či ji očekávat.
Diskuse o tom, „co je spravedlivé“ je jistě ovlivněna postojem osobnosti, která se spravedlnosti dovolává. Historicky však je tento obsah pojmu zkoumán již tisíciletí, byla vykládán jako porovnání představ osobnosti s tím, jak je a kým v praxi realizována. Pro člověka má pak zásadní význam, pocit nespravedlnosti lze porovnat se stavem „zdravý“ a „nemocný“.
Teorie hovoří o tom, že je třeba aby spravedlnost zajistila rovnost lidem před zákonem, před institucemi, které právo aplikují a nezatížila má práva jakýmkoliv břemenem, které není právem předpokládané. Které není nezbytné. Jde tedy o pojem práva a jeho využití v praxi každodenního života.
A právě právo a jeho aplikace se v posledních letech v České republice ubírá zvláštním směrem a řada občanů má dík své osobní zkušenosti pocit, že jeho aplikace je na hraně, mnohdy za hranou ústavnosti, přičemž Ústavní soud je pro ně meta vzdálená a podmíněná letitými nákladnými spory. Zcela specifická je pak situace občanů, kteří dlouhodobě žijí v zahraničí, ti mají pocit, že je pro ně ochrana jejich práv prakticky nedosažitelná.
Proč? Chci popsat příběh jednoho takového občana, žijícího od sedmdesátých let v Kalifornii. Ten se dostává se svým, v ČR legálně a řádně vlastněním nemovitým majetkem čím dál více do složitostí a takových problémů, že naše právo pro něj ztrácí logiku, uchopitelnost, přestává být srozumitelnou ochranou, kterou může každý použít k ochraně svých zájmů a potřeb.
Je to nejen tím, že se náš právní řád velice košatí a občan se v té složitosti ztrácí, mnohdy ani odborník není schopen vysvětlit jeho zákoutí. Důsledkem je, že nedokáže svá práva chránit, realizovat nebo aplikovat a používat bez odborné pomoci. Spravedlnost a morálka jako pojmy a principy se stávají tak neuchopitelnými, a namísto ochrany zakládají nerovnosti. Možná, že se s tím mnozí naučili kalkulovat, mnohdy, zdá se, že úmyslně a s jasným cílem.
Těžká filosofie? Jen zdánlivě. Pohleďme úhlem pohledu, aktuální zkušeností občanů, kteří před mnoha lety odešli před totalitním režimem do světa. Některý, komunisty nezákonně odejmutý majetek získali v restitucích zpět, ale jeho užití, ochrana vlastnických práv a možnost svůj majetek zhodnotit, využívat, je pro ně velice složité. Při svém pobytu v Kalifornii potkávám mnoho krajanů, kteří nevěří svým očím a ocitají se ve složitých, pro ně nejen nečekaných situacích a nemohu jim zazlívat, že mají pocit z nekalého úmyslu těch, kteří jsou v postavení povolovacího orgánu.
Ignorantia juris non excusat – neznalost práva neomlouvá, to je pravidlo již od dob římských. My ale netepeme právo do dvanácti kamenů, ale měníme právní normy skoro každý den. Jistě, máme informační technologie, právo lze dohledat, ale k aplikaci Vám brání směs mnohdy velice složitých houštin nebo lhůt, či nutnosti uplatnit právo u orgánu veřejné moci či soudu v určitém čase. Staré právo často nahradíme novým, téměř vždy složitějším. Každý občan má ústavně zaručené právo a též povinnost právo znát. Teorie. Praxe je mnohdy jiná. To proto, že prakticky je tato povinnost nesplnitelná, vzhledem k množství zákonů a jejich náročnosti je nesporné. O aktech realizace práva různých orgánů povolovacích to platí násobně. Pokud jde o tento a minulý rok je to o to složitější, že dík pandemii bylo cestování mezi USA a Českou republikou prakticky nemožné. Zdá se, že to v Čechách nikoho nezajímá. Možná že mnohé změní nově přijatý stavební zákon, ale co si má občan počít tady a teď?
Tradičně se tvrdí, že vlastnictví patří mezi absolutní majetková práva. Ta jsou charakterizována svým působením vůči všem, tzn. i vůči třetím osobám, na rozdíl od relativních práv, která zavazují jen konkrétní smluvní strany. Z takových principů vychází i právo občanské. Vlastník má zde proklamovaná práva věc držet (ius possidendi), s vlastnictvím disponovat (ius disponendi), a také ji užívat (ius utendi et fruendi).
Omezení vlastnického práva je možné, ale odstavec 4 článku 11 ústavní listiny práv a svobod říká že jen ve veřejném zájmu. Právo zná i institut vyvlastnění, ale k tomu musí být prokázán onen veřejný zájem v samotném vyvlastňovacím řízení. Obdobně platí i ochrana proti bezdůvodném omezení vlastnických práv, byť na první pohled legální cestou změnou územního plánu.
To vše ale mnohdy zůstává pouhou teorií. Praxe je mnohdy odlišná.
Zdánlivě se k nám vlastnictví v tradiční podobě vrátilo, ztratilo atributy či přívlastky jako osobní, soukromé, všelidové, již není chápáno jako přechodný, zanikající institut jako před rokem 1989. Základní pravidla dává ústavní listina práv a svobod, jako právo každého vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
Nejedná se zas tak o rovné postavení vůči obci, městu. Ty mají výhodu v právu kterého lze dosáhnout třeba změnami charakteru pozemků při územním plánování a tak narušují práva vlastníků nemovitostí. Jde prý o veřejný zájem. Zaklínadlo. Tedy mnohdy, jistě ne vždy. Dnes jsi majitel stavebního pozemku, aby ti zítra obec změnou územního plánu z tohoto pozemku učinila obec či kraj téměř bezcennou zelenou plochu nebo pastvinu. Úředníci se zaklínají veřejným zájmem, byť v dále popsaném případě dva dny před změnou územního plánu zkolaudovali přípojky nutné k investici dle platného plánu. Mnohdy to budí podezření na korupci či lépe spekulace. Změní ti charakter pozemku, ani se o tom nedozvíš, vyhlášku číst nemůžeš, protože nelze cestovat a obec Ti nemusí jinak oznámit nic, marně uplynou lhůty, kdy se můžeš obrátit na soud. Vysvětlí ti, že jsi měl tři roky abys zahájil stavbu, ty jsi nevyužil, tak utřeš. Tvoje věc že žiješ 9.000 km daleko. Víte kolik krajanů žije jen v USA? V současné době existuje kolem 166 větších či menších spolků a organizací. Podle sčítání lidu v USA tam žilo 1 262 527 lidí, kteří jsou úplného nebo částečného českého původu, kromě 441 403 lidí, kteří uvedli svůj původ jako československý. V zahraničí žije v současnosti až 2,5 milionu Čechů. Vyplývá to z odhadu českého ministerstva zahraničních věcí. Zdaleka přitom nejde jen o Čechy, kteří se vydali v novodobé éře do světa za prací. Stále jsou ve světě aktivní minimálně tři stovky tradičních krajanských spolků. Jde o rodiny, které jsou usazeny v cizině už třeba v šesté nebo sedmé generaci. Mnozí z nich mají i naše občanství. To už je hodné zvláštního zřetele!
Není pravdou, že je občan – vlastník zcela bezbranný. Územní plánování se děje ve veřejném zájmu. Zákon připouští zásahy do práv vlastníků, ne však zcela bez hranic. Jde o důvodnost, přiměřenost, nezbytnost, ochranu proti svévoli či zlé vůli. Jak nemít pocit, že je zásah diskriminační jen proto, že žiji daleko za našimi hranicemi?
Jde-li o tak zásadní změnu v užití pozemku lze se domáhat například náhrady vynaložených prostředků, k čemuž došlo, když byly zbudovány přípojky na jednotlivé parcely. Od posledního schválení územního plánu uplynulo ale více než pět let, což je další bariera. Dnes jde tedy o to, jaký charakter má dále zmíněné budování přípojek elektrické energie, které byly zkolaudovány v roce 2020.
Ale v praxi vlastníkům vždy nejde o náhradu škody, ale o využití vámi vlastněného pozemku k účelu, ke kterému Vaše kroky směřovaly. Vraťme se proto zpět do České republiky, obce Krňan s místní částí Třebšín. Tam se odehrál případ pana Tomáše J. Chrousta, který se pokusím popsat. Jednou větou: Máš pozemky a těšíš se na realizaci svých plánů? Ale kdež. Jako blesk z čistého nebe, změna územního plánu a hotovo.
A pak ti hned volají do USA podivní, tobě neznámí čeští zájemci, (kde sehnali kontakt?) že by tu bezcennou ostatní plochu či nepoužitelnou louku od tebe za pár korun odkoupili, ač měla jako stavební pozemek cenu 200 x vyšší. A tak máš pocit, že investor si počká, za tři roky třeba změnou územního plánu získá pozemek charakter stavebního zpět a cena bude mnohem vyšší. Vlastník je daleko, že.
Územní plány zpracovávají specialisté, je otázkou, jakou to specializaci vlastně mají. Pan Chroust mě řekl: „Nenapadne Vás, když jednáte na úřadech, pořizovat protokoly, zvukové záznamy a důkazy pro budoucí svědectví. Máte respekt k autoritám, ale třeba při jednání u Ing. Arch. Jitky Bouskové na Středočeském krajském úřadě by to asi zkušeností současnosti bylo žádoucí. Na to jsem nebyl zvyklý. Svědci jsou, ale spoléhat na to, že si po letech věrohodně vzpomenou na přesnou formulaci nemůžete. Nebo se bojí. Úřad je všemocný. Tehdy jste netušil, že je budete potřebovat. Vzpomenu na film „Postřižiny“ když jsem tehdy, podobně jako v tom filmu, slyšel větu – „také bychom Vám mohli pozemek vyvlastnit“. Proboha, proč?
Právě jeden takový specialista, pan architekt Myška, nový územní plán předmětné obce sestavoval. Proč změnil charakter oněch pozemků se v novém plánu nedočtete. Asi prostě proto. Pokud by to bylo v Praze či velkých městech, budiž, tam je situace složitější, ale malá lokalita Třebšín v rámci obce Krňany? „Podivné. Chápal bych, pokud bych chtěl stavět tzv. „paneláky na ležato“, tedy přehustit pozemky výstavbu desítek objektů. Narušit pohodu v obci. Nic takového nehrozilo a nehrozí.“ tolik „krajan“.
Tedy ještě více k jádru věci. Pan Tomáš J. Chroust, ne zrovna nezkušený dlouholetý majitel inženýrské plánovací kanceláře v oboru Hospitality v Kalifornii s více než 450 realizovanými projekty v 35 zemích světa zvolil při plánování zástavby v oné obci princip velkých pozemků, odpovídající tradiční venkovské výstavbě. Žádné venkovské sídliště s malými parcelami. Přesto, právě v obci Krňany získal tuto neblahou zkušenost. Mimo jiné je vlastníkem 13 pozemků v Katastrálním území Třebšín, která pod Krňany a tamní úřad spadá. Teď aby jen pozemky sekal, nic víc asi nemůže.
Jak to tedy bylo? Již v roce 2008 zažádal, aby do územního plánu byly jeho pozemky zařazeny jako stavební a záhy mu bylo vyhověno. V roce 2014 obecní úřad Krňany zahájil zcela bez detailního vysvětlení práce, ale již tehdy možná s cílem vytvořit v budoucnosti překážky pro nový, připravovaný územní plán. Komunikace s vlastníkem? Žádná. Jeho věc, má se starat. Jen my víme, co chceme.
Ještě v lednu 2019 panu Chroustovi Městský úřad Benešov – odbor výstavby a územního plánování potvrdil charakter pozemků. V červnu 2019 obdržel územní souhlas se zhotovením zmíněných přípojek. Vše tedy vedlo k realizaci záměrů, který měl – mnozí krajané by chtěli mít ve své vlasti byť malou nemovitost k osobnímu užití. Toť vše. Nic, co by měnilo charakter území, venkovské prostředí. Až přišel jistý, již zmíněný pan architekt Myška který, asi z podnětů místního starosty pana Josefa Hušbauera, Kateřiny Tiché a dalších zahájili práce na novém územním plánu. Jejich záměr, změnit charakter těchto pozemků nebyl zpočátku evidentní, ale postupovali čím dál víc vehementně a mnohdy nevybíravě.
V květnu 2020 byly zmíněné přípojky k pozemkům pana Chrousta kolaudovány. Hned pár dnů poté byl obcí schválen nový územní plán, který charakter pozemků změnil a znehodnotil. Tedy i zkolaudovanou investici. Vznikla zhotovením přípojek stavba? Úředníci ale byli zaujati, neoblomní a bezohlední. Zasáhl i kraj, bez uvedení důvodů doporučil uvedené změny. Ing. Arch. Bouškovou jsme již citovali, ta neměla se změnou problém. Komu dal Bůh úřad, tomu dal i rozum, že. Jen to „kdo bude chtít pozemky vyvlastnit a v čím zájmu“ již nesdělila. Ona? Úřad? To snad platilo za Rakousko-Uherska, ne v moderním státě.
Spravedlivé? Libovůle „konám tak proto, že mohu?“ Jaký byl důvod či cíl těchto změn? Ochránit zeleň, kterou nikdo nechtěl eliminovat? Zastavit růst obce a počet obyvatel? Zabránit hrozící katastrofě způsobené výstavbou? Nebo jen ona síla moci „když budu chtít, tak…?“ Čím to zavání? Ony ty pozemky tak zcela nejsou nezajímavé, že? Třeba po přečtení článku aktéři podají vysvětlení: Ale nejen proto ten příběh popisuji.
Problém by byl řešitelný, nebýt covidové krize. Nebylo možné cestovat, získat informace, doručovat do Kalifornie majiteli pozemků se obci nechtělo. A tak strůjci změn čekali, až lhůty pro vlastníka pozemků uplynou a nyní jsou se svým záměrem „za vodou“. Alespoň si to myslí.
Co sledují můžeme jen spekulovat. Příkladem je již zmíněný „podivný kupec“. Kdyby krajan prodal, byl by po čase obec vrácen pozemkům původní charakter? Jedno je jasné, jak sdělil pan Chroust. Pozemky si ponechá. Možná se nedožije změny, říká, ač není tak starý, aby měl důvod k takové větě. Ale prostě ztratil důvěru v právo v České republice, považuje aktéry za manipulátory a z pohledu téměř padesátileté zkušenosti v USA takový postup nemůže pochopit.
Ano, lidi, kteří uprchli před režimem, ale mají i české občanství, jsou na právech či při jejich realizaci nesporně omezeni. Je to jako špatný román zastřešený ministerstvem nespravedlností, kterým můžete nazvat kterékoliv ministerstvo v ČR, stačí jen sledovat vývoj nové úpravy stavebního práva. Poslanci návrh blokují, staré pořádky jim vyhovují. Že byl zákon přijat není výhra, blíží se volby a tak nic není jisté, ani budoucnost této normy. A tak pokračuje prostor pro zneužívatele, škodolibce, a pokřivenost, vždyť jsi se mohl bránit, co nám je do toho že jsi na druhém konci světa! Horor pro vlastníka. Dříve se na naše emigranty hledělo s pochopením. Dnes?
Ústavní listina je pro občana vzdálená, nedosažitelná meta, nejprve musíš projít houští sporů a pro složitost práva dát statisíce na za zpracování odborníkům. Soudy pak řeší Tvoji kauzu mnoho let a jsi li v penzijním věku, jako majitel pozemku, jehož příběh popisuji, pak se jeho nálezu opravdu nedožiješ. A tak mě krajan řekl „nevěřím, že vůči takové svévoli svá práva v České republice obhájím. V minulosti někteří z nás byli trestáni za touhu po svobodě, charakter, myšlenky a nesouhlas s bezprávím. Dnes, nechápu, proč mě takto omezují. Snad za to, že nám slouží paměť.“
Jistě, vlastník pozemků přišel na změny plánu pozdě. Dověděl se o ní pár dní před tím, než uplynula lhůta, kterou by se mohli bránit u soudu. Tedy rok po schválení ÚP. Ono dnes podat žalobu na dálku také není tak snadné. Ale není to vyloučené a krajan to jistě učiní. Ač po této lhůtě je to složité. Ale s důvěrou hledí na nové stavební právo, snad takové zlovolné postupy zastaví. A náhrady škody, kterou zmiňujeme? Nejde vždy jen o peníze, to mnozí asi nepochopí.
Nejde však jen o jednu zkušenost. Popisoval i jiný příklad. V podobné věci panu Chroustovi prý zlikvidovali státní úředníci přístup k řece v jeho „Chroustově Vltavské Loděnici“ založená léta páně 1872. Firma Povodí Vltava, resp. její ředitel RNDr. Kubala, za pomoci několika konkrétních zaměstnanců Státní Správy odprodal, převedl, zaměnil pozemky zajišťující Chroustovo Loděnici přístup k řece na bývalého komunistického předáka Antonína Mertu a jeho firmu NAVIKA, jen aby zabránil Chroustovi Vltavské Loděnici přístupu k řece, takže Povodí si vlastně prodalo své povinné udržovací pásmo. Možné je snad vše, když je zájem, že. Cena těchto pozemků taktéž výrazně klesla. Je tedy Třebšín náhoda? To nejsem schopen panu Chroustovi vymluvit. A ani nechci. Spravedlnost? V tu ve své rodné zemi již dávno nevěří. Je to tak v pořádku? Nebo mu nemohou odpustit emigraci? To se psala sedmdesátá léta, pánové.
Je to jistě i otázka pro naše politiky. Jsou to oni, kteří pečují o blaho člověka a svoji legislativní aktivitou by měli hledat práva vyrovnaná, nezneužitelnou úpravu, zejména jde-li o práva vlastnická. Krajané, jsou i naši občané, ale podle jejich zkušeností druhé až třetí kategorie. Spravedlnost? Toho se na naší politické scéně asi nedočkáme, že. Nebo se mýlím? Uvidíme. Třeba aktéři tohoto smutného příběhu svůj postup vysvětlí. Pokud vůbec vysvětlení existuje.
JUDr. Ivan Přikryl
