V souvislosti s kandidaturou Pavla Simona na funkci soudce Ústavního soudu se nejen v médiích, ale i v senátních výborech probírají jeho soukromé aktivity. V mediálních zkratkách se řeší jeho údajné podnikání či výuková činnost v oblasti tradičního čínského cvičení (nálepkovat ho v této souvislosti jako ezoterika není hodné ani jeho kritiků). Je samozřejmé, že justice si nemůže získat respekt veřejnosti tím, že bude imunní vůči kritice; v tomto kontextu jsem upřímně rád, že soudce Simon velmi trpělivě na všechny výtky reaguje a vysvětluje. Mám však pocit, že některé skutečnosti jsou stále trochu zamlžené a chtěl bych pomoci na ně více posvítit.

Zkusme se nyní oprostit od mediálních zkratek a podívat se, co stanoví zákon a zda lze učinit závěr, že jej soudce Simon překročil. V tomto případě jde o § 85 zákona o soudech a soudcích: soudcům se zakazuje jiná výdělečná činnost s výjimkami, které však nesmí narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislosti a nestrannost soudnictví.

Smí tedy podle naší právní regulace soudce podnikat? Obecně ne, neboť podnikání je výdělečnou činností (je vykonávána za účelem dosažení zisku). Nesmíme však zapomínat na výjimky – i soudce může podnikat, vyplývá-li jeho podnikání ze správy vlastního majetku, nebo jde-li např. o pedagogickou, literární, či uměleckou činnost, nebo činnost aktivního sportovce. Zákon totiž nijak nerozlišuje, zda je povolená výdělečná činnost vykonávána v pracovním poměru, nebo představuje podnikání: chtěl-li by Pavel Simon podnikat v rámci výuky čínského cvičení, mohl by, zákonu by to odpovídalo (stačilo by opatřit si příslušné živnostenské oprávnění).

Soudci Simonovi je však kladeno k tíži, že podniká, neboť  byl/je společníkem obchodní společnosti. To je vcelku překvapivá výtka, neboť vlastnictví obchodního podílu nepředstavuje podnikání (což je potvrzeno i judikaturou). O tom není žádného sporu. Podle zákona totiž podniká ona obchodní společnost, ne její společníci: nositelkou případného živnostenského oprávnění je společnost, též tato společnost daní své zisky jako zisky z podnikání.

Podnikatelem každý, kdo drží akcii? Absurdní

Pokud bychom přijali uvedenou výtku, znamenalo by to, že podnikatelem je každý, kdo třeba drží nějakou akcii. To je absurdní! Obchodní podíl je dle práva věcí obdobnou např. nebytové jednotce. Jako takový může svému vlastníku přinášet zisk: vlastní-li soudce nebytovou jednotku, může ji pronajmout a inkasovat nájemné. Vlastní-li obchodní podíl v obchodní společnosti, náleží mu podíl na zisku, kterého ze své činnosti tato společnost dosahuje. V obou případech však jde o správu vlastního majetku, která je a priori zákonem soudcům povolena (k podrobnostem odkazuji na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 13 Kss 2/2020).

Soudcům zákon dále povoluje výkon pedagogické činnosti, aniž ji jakkoli vymezuje. A nečiní to ani jiné právní předpisy (pouze zákon o pedagogických pracovnících obsahuje definici tzv. „přímé pedagogické činnosti“, avšak jen pro vlastní potřeby a pro náš případ je nepoužitelná). Domnívám se, že je korektní vyjít z obecného chápání toho, co očekáváme od pedagoga – vzdělává, učí, trénuje. Soudci tak mohou za úplatu učit jiné, předávat jim své znalosti a zkušenosti (tuto činnost jim zákon povoluje zřejmě proto, že jde o chvályhodnou aktivitu).

Zákon přitom neomezuje předmět výuky – mohou vyučovat např. hru na klavír, jízdu na koni, znakovou řeč, čínské cvičení, řezbářství nebo třeba kuchařské umění,… Ani v tomto bodě soudce Simon nevykonává zakázanou výdělečnou činnost; přitom není rozhodné, že byl zaměstnán společností, kterou spoluvlastnila a řídila jeho manželka (naopak, zde měl alespoň jistotu, že se ve strukturách společnosti neskrývá někdo, s nímž by takový právní styk mohl znamenat ohrožení důvěry v nezávislost a nestrannost soudnictví). A že je tato jeho pedagogická činnost na příslušných webových stránkách propagována i s využitím jeho fotografie, je logické: proč by nemohl propagovat činnost, která je souladná se zákonem? Je to obdobné tomu, když soudce napíše knihu a nakladatelství na reklamní letáky použije i podobiznu autora.

Simonova činnost dráždí

Zbývá odpovědět na otázku, zda tyto činnosti narušují důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožují důvěru v nezávislost a nestrannost soudnictví. Předně soudím, že nenajdeme jediné rozhodnutí, na němž se soudce Simon podílel, které bychom mohli zpochybnit tím, že bylo nějak ovlivněno jeho mimoprofesními aktivitami. To je důležitá indicie pro závěr, že nezávislost ani nestrannost soudnictví ohrožena není.

A tak zůstává jediné – narušuje Simonova činnost důstojnost soudcovské funkce? Na úvod bych poznamenal, že toto je dle mého soudu nejdůležitější otázka. Nechci bagatelizovat omezení výdělečné činnosti, ale sluší se připomenout, že řada státu k tomu takto nepřistupuje, nezakazuje nebo nepovoluje soudcům konkrétní činnosti, a pouze se zkoumá, zda není narušena důstojnost soudcovské funkce.

Co to vlastně je? Vyjadřuje vážnost a úctu, které k justici chovají lidé a díky níž se i snadněji podřídí soudním rozhodnutím. Hodnotíme, zda je život soudce hodný důvěry veřejnosti v jeho roli ve společnosti. Soudím, že člověk, který chce co nejlépe vyhovět poslání soudce a být důstojným reprezentantem svého stavu, musí též v osobní sféře žít dobrý život – být přínosem pro komunitu, jíž je součástí, snažit se dosáhnout něčeho víc, než být „jen“ dobrým vykonavatelem soudní moci. Zkusme se zeptat těchto lidí, zda považují Pavla Simona za dobrého člověka – jeho sousedů, lidí, s nimiž cvičí, přátel, s nimiž se setkává. Chová se slušně? Je čestný a poctivý, jde příkladem? Jedno víme jistě – člověk, který učí jiné cvičit, pomáhá jim v osobním rozvoji, si za to nezaslouží odsudek, nejde o nic nedůstojného.

Soukromé aktivity soudce Simona pokládám za souladné se zákonem i etickými požadavky na výkon funkce soudce. Proč tomu nyní věnujeme takovou pozornost? Jsme totiž zvyklí na soudce, kteří se těmto činnostem nevěnují, případně o jejich činnostech nic nevíme. Proto nás to nyní dráždí. Ale emoce stranou – jde o to, zda byl či nebyl porušen zákon nebo etická pravidla. Z mého pohledu k tomu nedošlo.

Petr Bezouška