Přibližně před rokem jsem v České justici publikoval článek Podivný rozsudek, který pojednával o neuvěřitelném konání soudkyně Říhové v rámci jednoho procesu. Konstatoval jsem, že jsem se s podivnější kauzou ještě nesetkal. V průběhu soudního líčení s obžalovanými manželi Fröhlichovými a spoluobžalovaným Milanem Trokanem se ukázalo, že důkazy příliš nesedí. Znalci vypovídali nepřesvědčivě, vyšly najevo některé nestandardní policejní praktiky, zkrátka vše zavánělo účelovostí, vyřizováním účtů v rámci konkurenčního boje a osobní zainteresovaností soudkyně.
Na závěr soudního líčení se stalo něco naprosto neobvyklého a mimořádného. Státní zástupce v závěrečné řeči objektivně přiznal, že obžaloba neunesla důkazní břemeno a vzhledem k absenci usvědčujících důkazů navrhl obžalované ve všech bodech obžaloby zprostit.
K údivu všech zúčastněných, především pak obžalovaných a jejich právních zástupců, soudkyně návrh státního zástupce neakceptovala. Vysmála se klasické pravdě, že kde není žalobce, není soudce a rozsudkem ze dne 26. 8. 2019 „rozdala“ drakonické tresty šest až osm let vězení, plus vysoké tresty peněžité.
Dobře věděla, že argumentace znalců, označujících obrazy za falzifikáty, byla opakovaně vyvrácena doloženými důkazy. Věděla, že přes dlouhodobé sledování a monitorování obžalovaných nebyl objeven žádný padělatel či padělatelská dílna, což při množství obrazů označených za padělky prakticky není možné. Věděla, že řada obrazů, jejichž originalitu znalec vyloučil a které měly být dle soudkyně účelově připravované pro následný prodej, visela v domě obžalovaného mnoho let, jak prokazují dobové fotografie.
Obhajoba po nečekaném rozsudku přistoupila ke srovnání zvukových záznamů s kompletní protokolací a s nesmírným údivem a překvapením zjistila zjevnou a prokazatelnou manipulaci v neprospěch obžalovaných. Z protokolů byly např. systematicky vypouštěny zásadní pasáže z výpovědi některých svědků i samotných obžalovaných. Vrcholem pak bylo, že některé svědecké výpovědi byly zaprotokolovány v rozporu s jejich skutečným obsahem.
V důsledku rozsáhlých a zjevně opodstatněných námitek byla předsedkyně senátu Říhová nucena přistoupit k vyhotovení komplexní doslovné protokolace ze všech dnů hlavního líčení. Po obdržení písemného vyhotovení rozsudku byli odsouzení i jejich právníci šokovaní naprosto neskutečným zjištěním. Původní nesprávná protokolace se ve více než sto bodech promítá do odůvodnění rozsudku, ve kterém jsou k tíži obžalovaných kladeny skutečnosti, které neodpovídají provedenému dokazování. Už za tato neskutečná pochybení by měla následovat kárná žaloba. Něco takového by si žádný soudce neměl dovolit.
Řízení procesu soudkyní Říhovou vzbuzují nesmírné pochybnosti, které se v době mezi vynesením rozsudku a současností neustále rozrůstají, zvětšují a prohlubují. Byly vypracovány další nezpochybnitelné posudky dokazující pravost obrazů, které znalec Pavliňák označil za padělky. Ukázalo se, že Pavliňák, který za svou „odbornou“ práci dostal od Policie přibližně půl milionu korun, není vnímán výtvarníky a znalci jako renomovaný odborník. A co je snad nejhorší, ukázalo se, že mnoho posuzovaných obrazů pravděpodobně ani neviděl, neboť své „posudky“ vypracovával podle fotografií.
Rozsudek Krajského soudu v Praze byl v odvolacím řízení rozhodnutím Vrchního soudu zrušen zejména z důvodu, že z provedeného dokazování, a dalších, v odvolacím řízení doplněných důkazů, plynou pochybnosti, zda se vůbec jedná o díla padělaná, a věc byla Krajskému soudu vrácena se závazným pokynem provést revizní znalecké posudky znaleckým ústavem, který je komplexně vybaven jak po stránce technické, tak po stránce odborné a personální. Vrchní soud vyjádřil závazný názor, že zejména při existenci protichůdných znaleckých názorů, použití pouze optické metody (tedy metody hodnocení pohledem), jakou při znaleckém zkoumání použili znalci přibraní policií, není dostatečné a bezpochyby spolehlivé, když vždy do značné míry vychází z jistého, více či méně erudovaného subjektivního vnímání hodnotitele, a proto nařídil provést exaktní revizní posudky komplexně vybaveným znaleckým ústavem.
Rozhodnutí vrchního soudu senátu JUDr. Radka Hartmana se ukázalo jako správné, když Národní galerie v Praze v obou částech kauzy provedla již tři revizní posudky a ve všech případech se prokázalo, že se jedná o originální díla a nikoliv o padělky, jak bylo tvrzeno obžalobou. Vzhledem k tomu, že komplexní znalecká analýza znaleckého ústavu Národní galerie je poměrně časově náročná a u jednoho obrazu trvá přibližně půl roku, není z hlediska délky trestního řízení objektivně možné realizovat revizní znalecké posudky ke všem téměř 200 obrazům prostřednictvím Národní galerie. Podle závazného pokynu Vrchního soudu má Krajský soud provést kompletní revizní posudky, v opačném případě postupovat s ohledem na zásadu „in dubio pro reo“ – tedy obžalované zprostit.
Soudkyně Říhová však v souladu s pokyny vrchního soudu nepostupuje a k obecnému překvapení přibrala za účelem provedení revizních znaleckých posudků k výtvarným dílům českého moderního umění znalecký ústav Katolickou teologickou fakultu. Znalecký ústav Katolické teologické fakulty bezpochyby disponuje odborníky, avšak nikoliv se specializací na autory českého moderního výtvarného umění. Jako znalecký ústav funguje Katolická teologická fakulta od roku 2019 a za celou dobu své existence vypracoval v celkovém počtu 6 znaleckých posudků, u kterých není známo, zda vůbec některý z těchto posudků byl vypracovaný na české moderní umění, jelikož tuto informaci mi znalecký ústav po dotázání dle Zákona 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím odmítnul poskytnout s odvoláním na povinnost zachování mlčenlivosti. V rozporu se závazným pokynem vrchního soudu soudkyní přibraný znalecký ústav Katolická teologická fakulta však dále nedisponuje ani žádným restaurátorským pracovištěm, žádnou laboratoří a naprosto žádnými přístroji ke zkoumání výtvarných děl, takže obrazy může zkoumat opět pouze optickou metodou, kterou Vrchní soud označil za nedostatečnou.
Zjevně sugestivně musí působit, když v popisu názvů obrazů, které jsou ústavu předloženy ke zkoumání, soudkyně Říhová vždy uvedla „obraz vydávaný za originální dílo“, čímž již a priori v samotném zadání znaleckému ústavu psychologicky podsouvá, že se jednoznačně jedná o falzifikáty, pouze vydávané za originální díla. Navíc v předmětném opatření k posuzovaným uměleckým dílům poskytla soudkyně znaleckému ústavu pouze negativní znalecké posudky policejních znalců, označující díla za falzifikáty, a zcela záměrně zamlčela veškeré původní kladné posudky, restaurátorské zprávy a laboratorní průzkumy, které byly vyhotoveny odborníky s opačnými závěry, tedy že se jedná o dobová a autentická díla.
Výsledkem jednání soudkyně, které působí jako urputná snaha za každou cenu odsoudit obžalované, nemusí vést pouze poškození jich samotných, ale také k možné diskreditaci tak důvěryhodné instituce, jakou je Katolická teologická fakulta, která byla do tohoto velmi divně vedeného trestního řízení zapojena a která je soudem již od počátku ovlivňovaná k negativním závěrům.
Pokud znalecký ústav Katolická teologická fakulta nedisponuje žádným restaurátorským oddělením, chemicko-technologickou laboratoří ani srovnávacím materiálem, tedy tím, co je potřebné pro komplexní revizní posuzování obrazů českého moderního umění, jakožto ani soudními znalci či odborníky specializujícími se na tvorbu autorů českého moderního umění, kterých díla jsou předmětem znaleckého úkolu, lze mluvit o porušení § 7 odst. 1 písm. c) a písm. e) Zákona 254/2019 Sb. o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech.
Dle § 7 odst. 1 písm. c) bude vykonávat znaleckou činnost pomocí alespoň 1 znalce oprávněného k výkonu znalecké činnosti ve stejném oboru a odvětví a případně specializací, pro kterou si podal žádost o zápis do seznamu znalců, nebo prostřednictvím osob zapojených do vědeckovýzkumné činnosti v příslušném oboru, odvětví, případně specializaci.
Dle § 7 odst. 1 písm. e) má odpovídající materiálně technické zázemí, přístrojové vybavení a personální zázemí, které dává záruku řádného výkonu znalecké činnosti.
K uvedenému je dále nutno připomenout, že dle § 23 téhož zákona je znalec oprávněn přibrat konzultanta pouze k posuzování zvláštních dílčích otázek, a tedy nikoliv k suplování hlavních částí samotného znaleckého úkolu.
Jak už jsem napsal v prvním článku, tak neuvěřitelně podivné využívání moci soudce a soudcovské nezávislosti musí mít nějaké příčiny. Speciální složky orgánů činných v trestním řízení tímto vyzývám, aby jednání soudkyně Říhové prověřily z trestněprávního hlediska, včetně motivací jejího nestandartního jednání. Logicky se nabízejí dvě interpretace jejího nestandardního chování a jednání. Na jedné straně nekompetentnost a neschopnost, což by znamenalo, že takový člověk vůbec nemůže soudit, nebo záměrná účelovost, což by mohlo mít ještě horší důsledky. Pokud se nejedná o chyby z nedbalosti, ale o účelové jednání, mohou přicházet v úvahu tři možnosti. Za prvé, silná osobní averze k obžalovanému, za druhé, snaha vyplnit někomu jeho přání či prosbu, ať už by se jednalo o protislužbu nebo přátelskou službu, a za třetí, korupce. Bohužel, i tyto případy jsme u soudců v České republice zaregistrovali, takže by to nebylo poprvé.
Naprosto nelze pochopit, jak může soudkyně odsoudit někoho za obchodování s padělky, aniž bylo prokázáno, že se o padělky jedná. A kdyby některý z nich ve skutečnosti byl padělkem, což vůbec není výjimečné (padělky se prokazatelně našly i ve sbírkách Národní galerie), musela by prokázat obžalovanému, že o tom minimálně věděl, přičemž se nepodařilo prokázat, že si je nechal vytvořit.
Navíc se soud ve zrušeném rozsudku hypoteticky odkazuje na zemřelého otce obžalovaného, který pochopitelně vůbec není souzený. Jelikož se soudu nepodařilo zjistit, jak měl obžalovaný údajné padělky opatřovat, soud si důkazní nouzi nahradil hypotézou, že je možná opatřil jeho otec. I kdybychom hypoteticky připustili, že otec obžalovaného vlastnil několik padělků, pokud je jeho syn v dobré víře a s odbornými posudky po svém otci nabyl, jak by mohl předpokládat, že se nejedná o originály? V čem tedy spočívá jeho vina? Ale to soudkyni Říhovou vůbec nezajímá. Její moc jí umožňuje soudit a odsoudit kohokoliv nikoliv na základě důkazů, ale jen na základě svých vlastních pocitů, domněnek a zájmů. Takový postup nemá vůbec nic společného se soudcovskou nezávislostí. Žádný soudce nesmí svou nezávislost zneužívat, ani soudkyně Říhová.
Co říci závěrem? Urputnost, s jakou se soudkyně Říhová snaží poslat obžalované do vězení, vzbuzuje silné podezření, že je silně zaujatá a slouží osobním zájmům, nikoli spravedlnosti. Podle mého názoru je už za hranou a riskuje minimálně svou profesionální čest a talár. Za zneužití její pravomoci by ji mohl stihnout daleko horší trest.
PhDr. Václav Budinský
