Soudcovská unie 5. 11. 2016 oznámila, že bude bojovat proti opakovanému jmenování předsedů a místopředsedů soudů, včetně možnosti, aby nejvyšší státní zástupce podal proti opakovaným jmenováním předsedů a místopředsedů soudů správní žalobu ve veřejném zájmu. Opakovaně bylo jmenováno více předsedů a místopředsedů soudů, ale nejznámější osobou je Pavel Rychetský, který byl jmenován do funkce předsedy Ústavního soudu 7. 8. 2013.
Pokud by nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman vyhověl volání Soudcovské unie, musel by napadnout všechna dotčená jmenování, jinak se vystaví obvinění, že jeho jednání bylo motivováno korupcí, když by napadl jen některá jmenování. Nevěřím však, že bude podána správní žaloba proti prezidentu republiky s cílem zrušit jmenování Pavla Rychetského předsedou Ústavního soudu. Postoj Soudcovské unie může být motivován snahou vyřadit současného předsedu Josefa Baxu z možnosti usilovat o znovujmenování předsedou Nejvyššího správního soudu v roce 2018.
Soudcovská unie se odvolává na nález Ústavního soudu Pl.ÚS 18/06. Ústavní soud zrušil ustanovení, které výslovně umožňovalo předsedům a místopředsedům soudů vykonávat funkci opakovaně. Ve skutečnosti nyní zákon opakované jmenování neupravuje a tedy je umožňuje. Důvodem, v němž Ústavní soud spatřoval neústavnost tohoto ustanovení, je personální korupce. Tedy, že funkcionář, jenž bude chtít být do funkce jmenován, se může chovat podle přání toho, kdo jej do funkce jmenuje, což může vést k závislosti těchto soudců na ministru spravedlnosti či prezidentu republiky. Z postoje Ústavního soudu plyne nedůvěra v lidské vlastnosti soudců samých, když dopředu předpokládá jejich patolízalství za účelem udržet si funkci předsedy či místopředsedy soudu.
Možné je i mezinárodní srovnání. Funkční období předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu Slovenska je 5 let. Jmenován je prezidentem republiky s možností jednoho bezprostředního opakovaného jmenování. Funkční období předsedů ostatních soudů je 3 roky a jsou jmenováni ministrem spravedlnosti s možností jednoho bezprostředního opakovaného jmenování. Funkční období předsedy Nejvyššího soudu Slovinska – 6 let s možností opětovného jmenování, Španělska – 5 let s možností jednoho znovujmenování, Portugalska – 3 roky s možností jednoho znovuzvolení, Estonska – 9 let, Litvy – 7 let s možností jednoho znovuzvolení.
Hypoteticky na chvíli užijme optiku Ústavního soudu. Jak se zabrání patolízalství soudců, kteří sice funkci předsedy či místopředsedy nemají, ale budou ji chtít do budoucna získat, když budou vědět, že stávajícím funkcionářům na soudě se blíží konec jejich funkčního období? Jak se zamezí patolízalství u těch předsedů, kteří sice budou vědět, že skončí jako předsedové na svém soudě, ale nijak se neomezuje jejich právo vykonávat pozici předsedy či místopředsedy jiného soudu. Jak se zamezí personální korupci při jmenování stávajícího místopředsedy do funkce předsedy soudu? Odpověď zní: nijak.
Ovšem pokud Ústavní soud vidí neústavnost v možnosti personální korupce při opakovaném jmenování předsedů soudů, vztahuje se tato věc i na Ústavní soud. Přitom někteří ústavní soudci byli jmenováni opakovaně. Vojen Gűttler byl jmenován soudcem československého Ústavního soudu 1992, v roce 1993 byl jmenován soudcem Ústavního soudu ČR a opakovaně v roce 2003. Pavel Holländer byl jmenován soudcem 1993 a opakovaně 2003. Ivana Janů byla ústavní soudkyní 1993-2001 a znovu byla jmenována roku 2003. Je jejich jmenování výsledkem personální korupce? Říkáme ne, protože se nedíváme na soudce jako zlotřilce lačnící po funkcích a schopných za možnost opětovného jmenování do funkce předsedy či místopředsedy zradit svou soudcovskou úlohu. Jinak by čestným řešením pro ty, kdo věří, že opakovaný výkon funkce je ohrožením nezávislosti a přitom se opakovaně nechali výkonnou mocí (prezident) jmenovat do funkce ústavního soudce, byla rezignace na funkci ústavního soudce. V odlišném stanovisku soudce Vladimíra Kůrky je trefně ukázáno na analogii opakované možnosti jmenování ústavním soudcem Ústavního soudu ve vztahu k možnosti opakovaně jmenovat soudní funkcionáře.
Korunu všemu nasadil Pavel Rychetský, který se nechal v roce 2013 opětovně jmenovat nejen soudcem Ústavního soudu, ale i jeho předsedou. Popřel tak svým činem odůvodnění nálezu, který jiným předsedům soudu opakování funkce nepřál. Jak paradoxně působí Rychetského slova po té, co se nechal opět jmenovat předsedou soudu: „Jsem dlouhodobým trvalým odpůrcem možnosti opakovat mandát soudce Ústavního soudu. Myslím si, že by měl být delší, ale neměl by se opakovat.“ (JAN RYCHETSKÝ: Šéf Ústavního soudu Rychetský o soumraku civilizace a Zemanovi. Parlamentnilisty.cz 30. 10. 2013).
Považuji opakované jmenování předsedů soudů za možné, tedy mi nevadí ani opakované jmenování předsedy Ústavního soudu. Pokud však titíž lidé, zakazují opakované jmenování předsedů soudů s výjimkou sebe sama, jde o příklad povýšení tvůrce pravidel nad pravidla jím samým vytvořená. To je typický příklad porušení principu právního státu.
Odborný článek: Zdeněk KOUDELKA. Funkcionáři justice a ústavnost. Trestní právo2/2013, s. 4-9.
Zdeněk Koudelka
