Článek pojednává o argumentačních faulech, které se dají najít v mediálním prostoru při argumentaci, zdali se má stát soudce Simon ústavním soudcem. Ať již se jedná o jeho zastánce nebo odpůrce. Chtělo bys se říci, jeden za 18 a druzí bez 2 za 20.
Petr Dimun na podporu soudce Simona píše: “Soudce nesmí být postihován za to, jak rozhoduje. Je to jedna ze zásad, na které stojí nezávislost soudní moci. Mezi ně patří i tajnost hlasování soudního senátu. Zdá se však, že tato pravidla pro některé senátory v případě výběru ústavních soudců nic neznamenají. Ukazuje se to alespoň v debatě okolo kandidáta Pavla Simona.“
Ale nezvolení do funkce ústavního soudce přece není postih. Postihem rozumím situaci, kdyby se mu na současném působišti dělo příkoří, protože nějak rozhoduje.
U kandidáta na ústavního soudce by se měla hodnotit hlavně jeho dosavadní práce. U akademika publikace, u advokáta podání na soudy, u soudce minulá rozhodnutí. Podle čeho jiného, než podle minulé práce by měl být kandidát hodnocen? Podle vzhledu?
Každý, kdo se rozhodne kandidovat do nějaké funkce musí počítat s tím, že se nezavděčí a nezavděčil v minulosti všem. A musí počítat s bojem.
Argumentačních či jiných faulů se dopouští i druhá strana, která je reprezentována hlavně senátory. Senátorka Marvanová uvádí: „Mám v ruce sedm rozsudků pana doktora Simona, kde Ústavní soud konstatuje, že jeho rozhodnutí jsou protiústavní. Čili ne že jsou nedokonalá, ale nezákonná, a proto jsou zrušena.“ Na to navazuje ve stejném článku senátor Goláň, když řekl: „Pokud někdo rozhoduje tak, že to musí Ústavní soud rušit, tak nemá co na Ústavním soudu dělat.“
Obdobně senátor Hilšer uvádí na X stejnou výhradu, že „7 zrušených rozsudků Ústavním soudem není dobrá vizitka pro kandidáta na ústavního soudce. Nelze ani akceptovat šíření medicínských bludů, u koho je třeba předpokládat uvážlivou práci s fakty. Nemohu hlasovat pro P. Simona, kandidáta na ÚS, kterého prezident navrhuje.“
Kolik rozsudků soudce Simona ústavní soud přezkoumával? Jestli 7, pak mu zrušil 100 %, a pak opravdu nemá být ústavním soudcem. Pokud mu zrušil 7 rozsudků z 700, pak by to nebyla tak špatná vizitka. Tuto informaci ale už senátoři neříkají. Mají ji vůbec?
Pokud někdo chce argumentovat počtem zrušených rozsudků ústavním soudem, měl by říct na kolika rozsudcích se soudce Simon podílel, jaký počet z těchto rozsudků pak přezkoumával ústavní soud a kolik z nich ústavní soud zrušil.
Existují i případy, kdy člověk nemá zastání ani u Ústavního soudu. A zastane se ho až Evropský soud pro lidská práva[5]. Každý občas chybuje. Nikdo není neomylný. Nebo snad chceme říct, že pokud někdo rozhoduje na ústavním soudu tak, že mu to ESLP vrací, tak na ústavním soudu nemá co dělat? Samozřejmě, že jde o procento neúspěchu. Ovšem toto senátoři ve svých prohlášeních opomenuli a argumentovali absolutně (7 zrušených).
Konečně zde máme ještě jedno pochybení, o kterém se zmíním. Které uvedl senátor Hilšer a níže i senátor Fischer. „Problémem je ale i podezření, že jde o Simonovu podnikatelskou aktivitu, což je v jeho pozici nepřípustné. „Jestliže tomu tak v případě soudce Simona bylo, a to v případě firem orientovaných na seberozvoj a cvičení dokonce dlouhodobě, pak to rozhodně považuji za diskvalifikační pro kandidáta na člena Ústavního soudu,“ vyjádřil se k tomu pro Echo24 senátor Pavel Fischer.“
Senátoři uvádí, že už jsou rozhodnuti. Na soudě a ve slušné společnosti platí zásada „Audiatur et altera pars“ – Budiž slyšena i druhá strana. Jednou stranou je zde mediální prostor, do kterého různí lidé uvádí argumenty pro a hlavě proti tomu, aby byl soudce Simon ústavním soudcem. Než budou senátoři světu sdělovat svůj názor, měli by si nejdříve vyslechnout soudce Simona. Je to minimálně slušnost.
Lukáš Křístek
