JUDr. Fremr, nynější kandidát na ústavního soudce, odsoudil 7. 7. 1988 devatenáctiletého Alexandra Ereta k šesti a půl letům vězení ve druhé nápravně výchovné skupině. Stalo se tak v rámci soudního procesu se třemi takřečenými záškodníky v případu, který je znám jako „Olšanské hřbitovy“.

Při nedávném slyšení před senátory Robert Fremr tvrdil, že nebyl důvod nikoho ze tří obviněných obžaloby zprošťovat. Neuvedl přitom tu podstatnou věc, totiž že Alexandr Eret neprovedl žádný z oněch závažných záškodnických činů, které uskutečnili zbývající dva odsouzení. Šlo o rozvrácení pomníčků krasnoarmějců na Olšanech, o hození víka od kanálu z Nuselského mostu nebo o kladení obrubníku na koleje.

Soudce Fremr před senátory mluvil o těchto trestných činech a ještě také o zakládání požárů sugestivně, jako by je páchali všichni tři, včetně Alexandra Ereta. V příslušném Fremrově rozsudku z července 1988 se ale tyto věci Alexandrovi Eretovi za vinu nepřičítají. Nicméně soudce Fremr Alexandra Ereta označil – tehdy jako i teď – za ideového vůdce skupiny a opentlil ho mnoha dalšími paragrafy.

A tak jako tehdy třicetiletý soudce neuvažoval, že by již v přípravném řízení, tj. ve vyšetřování vedeném StB, mohlo dojít k vážným pochybením, tak ani nyní nic takového nepřipustil před senátory.

 „Všechny ty skutky byly trestné a byl zde spor o motivaci,“ prohlásil.  Odůvodněním oné trestné činnosti, její motivací, mělo být podle Fremra to, že „hlava skupiny“ se shlédla „v německé armádě, měl prostě deník, kde si prostě psal taková, jak bych řek´, jako taková mladická hesla, ale kde víceméně adoroval německé, německé vojáky, jako nacistický, no no no, aby to bylo jako přesný.“ Vedl si deník, „byla tam vysloveně politická hesla,“ pravil, „to byla ta skutečná motivace.“ „Jeden z mladíků pak měl doma předměty s nacistickou tématikou. Proto byla podána obžaloba pro záškodnictví,“ referuje o Fremrově vyprávění server Česká justice. Jako posilující argument pro tento závěr Fremr před senátory uvedl, že „hlava“ byla německé národnosti a měla otce v emigraci.

Nahlédnutím do vlastních výpisků zjišťuji, co bylo dle rozsudku  A Eretovi zabaveno a jak byly jednotlivé položky komunistickými orgány činnými v trestním řízení  charakterizovány:

„6 sešitů s protiromskou tématikou

2 magnetofonové kazety s nahrávkou Nesmrtelný Lakatoš

Zahraniční časopisy s pornografickou tematikou

Fotografie s tzv. akty

Nacistická helma“

Alexandr Eret mi v roce 1990 k okolnostem případu vyprávěl:

„Celkem byly uskutečněny tři domovní prohlídky, a to někdy i zároveň jak v Ostrovní ulici u prarodičů, tak u matky ve Vysočanech. První v červenci nebo v srpnu 1987, druhá v listopadu 1987, třetí asi čtrnáct dní potom. To byly zabaveny také otcovy traktáty, např. Pohádka komunismu. Některé zabavené materiály se objevily při výsleších prováděných JUDr. Boženou Kovarčíkovou. Byla mi čtena usnesení o domovních prohlídkách, jen někdy jsem viděl soupis zabavených věcí. U soudu jsem marně apeloval na čtení z mých prací, aby mi tak dokázali onu propagaci fašismu.

V lednu nebo v únoru 1990 jsem požádal o navrácení všech zabavených věcí. Bylo mi soudem, před který jsem byl eskortován z NVÚ Ostrov nad Ohří, sděleno, že všechny písemnosti byly v srpnu 1989 skartovány. Toliko mi byl vrácen psací stroj.  

K povaze textů: Jedná se o mé literární práce: krátké povídky Hvězdy bláznů, Jacques Jabaques,  Nebe 1968, Nesmrtelný Lakatoš nebo básnické sbírky Nejošklivější ze všech hrošíků.“

Na dodatečné dotazy mi Alexandr Eret odpověděl:

 „Mundok a Havelka se mě ptali na emigraci do JAR, ale o žádném vyklešťování černochů jsem jim nic neříkal.

O tom, že bych si měl psát jakési deníky deviantního charakteru, slyším poprvé v těchto dnech.

Strach z toho, že by byly publikovány moje texty, nemám. Nic z toho, co jsem psal, nepovažuju za deviantní, sexuální témata mě příliš nezajímají.“

11. července 1990 Alexandr Eret sám píše:

„Stroj mi nebyl zabaven králíkům pro legraci, ale proto, že jsem na něm vyhotovoval písemnosti, které se StB ani za mák nelíbily, a proto je nazvala antisocialistické, protisovětské či fašistické, i když o fašismu v nich nebyla ani zmínka. Jednalo se o povídky a básně zesměšňující socialistický způsob života, o kritiku padesátých let nebo třeba bratrské pomoci 21.8. 1968 či autentickou reportáž z návštěvy sovětských Milovic v roce 1986. Zatímco psací stroj mi navrácen byl, mé písemnosti, které se staly hlavním důkazem političnosti celého případu a skutečným důvodem především pro mé odsouzení, potkal zcela odlišný osud. Jak jsem se dozvěděl z oznámení správy soudů v Praze ze dne 16. 5. 1990, byly tyto důkazní materiály na čísi příkaz zničeny dne 11. srpna 1989 usnesením Městského soudu v Praze. Inu, co peklo schvátí, to už nenavrátí. Tím byla zničena podstatná část materiálu, který by mohl posloužit při přehodnocení celého případu ‚Olšanských hřbitovů‘.“

Některé texty se však dochovaly, například opis oné reportáže z návštěvy Milovic, psaný perem.  V roce 1996 jej autor opsal do počítače a nepatrně redigoval, přičemž změnil i název této reportážní povídky. Původní zabavený text se jmenoval Rangy a Sangy diverzanty.

Ukázky z povídky Kája a Honzík v Milovicích:

„Silnice vedla dále mezi světle hnědé bytovky, jejichž zdivo bylo pokryto nápisy vyrytými azbukou. Poměrně rozlehlé obchody s dvojjazyčnými pojmenováními – nejprve ruskými a potom českými – lemovaly lehce zvlněnou nákupní uličku. Hemžení v okolí zaujalo Honzíka jakousi monotónností stejnokrojů, které mu tancovaly před očima. Nebyly to ale uniformy, nýbrž teplákové soupravy. Snad každý z nakupujících měl jednu na sobě. Normální pouliční oblečení jako by v tomto koutku Milovic již vymřelo. Na křižovatce se chlapci rozhodli zabočit doleva, neboť tam zponáhla tepláků ubývalo. Zato se tam ze silnice tyčila bíle natřená plechová strázní budka s velkými skleněnými okny, za nimiž se rýsovala zelená silueta ploché důstojnické čepice, která se Honzíkovi při tom pohledu jevila ještě mnohem větší, než to okno samotné.“

“Rusové, když chtějí někoho potrápit, nechají ho dlouho čekat!” pravil strýček, který měl osudné noci z dvacátého na jednadvacátý srpen službu u hangáru a tím, co viděl, se nijak netajil. Podle toho je takových případů známo mnoho z oné noci, kdy sovětští výsadkáři obsadili v cuku letu ruzyňské letiště a nechali čekat nehybně celé hodiny kupříkladu cestující, zadržené a zavřené v odletové hale, či tehdejší pracovníky Československé tiskové kanceláře, zvané ČTK, také několik dlouhých hodin před namířenými hlavněmi samopalů a kulometů.Honzík věděl, ze strýček nekecal. Moc toho nenamluvil, ale aspoň na něj bylo spolehnutí. Byl přesvědčen, ze Sověti chtějí jej a Káju alespoň částečně potrestat a vynervovat, a nechávají je proto cekat v nejistotě, co bude. Ruští velitelé nepospíchají s rozkazy, co se zajatci, nýbrž nechají je dlouho na pochybách, aby v nich hlodala nejistota a strach, aby se pěkné rozleželi.“

„ ‚Vyndejte všechno z kapes!‘ Chlapci vyhověli a vypadalo to dost zoufale: Honzík vylovil z kapes a z taštičky, zvané somračka, kuriózní předměty, jako například dva úplně tvrdé rohlíky, Vilíkovu kudličku, zaživší toho dne své druhé sovětské zajetí a zápisníček, do nějž si zaznamenával různé říkanky, úryvky textů, a kam mu kdysi Kája čínským perem načmáral ‚studii‘ o ideálním policistovi, který má ušní boltce obrácené dozadu, aby mohl naslouchat, co si lidé povídají za jeho zády. Bohudík se příslušník v notýsku, který jen zběžné prolistoval, nepoznal. Zato jej zaujaly Honzíkovy říkanky: ‚Co to máš za povídačky naší Kačky? Kdes to vopsal, ty chytráku!‘

‚To je z čítanky pro druhý ročník průmyslových skol,‘ zalhal Honzík a příslušníka, který průmyslovou školu neměl, tím nechtěné rozlítil:

‚I když jsi prcek, neznamená to, ze jsi Napoleon!‘ pravil příslušník Veřejné bezpečnosti k Honzíkovi a přeměřil jej krátce lehce pohrdavým pohledem od čupřiny po patu a nazpět: ‚Ty máš možná školu, ale já tě můžu strčit do basy až zčernáš!‘“

Případ je pozoruhodný i tím, jakou roli může sehrát literatura v justiční manipulované kauze, kdy i sama literatura je hořce manipulativním způsobem interpretována či spíše dezinterpretována. A JUDr. R. Fremr v roce 2023 stejně jako v roce 1988 tuto dezinterpretaci zcela zhúvěřile zastává. 

Petr Pazdera Payne