Jako předseda Společnosti pro právní stát sleduji řadu domněle ale i skutečně (bohužel) nestandardních soudních řízení. Jedno z nich se týká dvou mužů, kteří v roce 2019 usedli na lavici obžalovaných u Městského soudu v Praze. Tam doputovali po mnoha letech prověřování, vyšetřování, řadě změn právní kvalifikace skutků, kterými se údajně dopustili trestných činů. Nakonec byli obviněni z absurdního skutku zpronevěry ke škodě vlastní společnosti. Důkazní nouze (někdo by řekl bídnost) na straně obžaloby podle všeobecného očekávání nezávislých odborníků, připouštěla jedině osvobozující rozsudek.
Přesto oba odešli s nepodmíněnými tresty odnětí svobody na šest let a povinností uhradit škodu převyšující sto milionů korun. Nikoliv však za neprokázanou zpronevěru, ale za údajný podvod. K překvapivému odsouzení došlo využitím změny právní kvalifikace, a to bez jakéhokoli předchozího upozornění. Tu poprvé vyslechli až při vyhlášení odsuzujícího rozsudku.
Změna právního posouzení skutku, je samozřejmě možná, ovšem byť jsou si skutkové podstaty majetkových trestných činů (krádež, podvod, zpronevěra) v mnohých částech podobné, přesto se liší. Pokud by odlišností nebylo, nejednalo by se o různé trestné činy. Soudu tedy asi ušlo, že různé právní kvalifikace odpovídají různým skutkovým podstatám. Každá z nich, vždy jinak, vymezují, co má být na straně jedné, k odsouzení státním zástupcem prokazováno, a na straně druhé, u obžalovaných, proti čemu se hájit.
Právě rozdíly ve skutkových podstatách zakládají odlišné v požadavky na důkazy usvědčující, stejně tak jako na důkazy spáchání trestného činu vylučující, případně argumentaci v jaké míře a jak je ten který důkaz, údajně usvědčující, chápat, vykládat a hodnotit (jak samostatně, tak všechny důkazy ve vzájemné souvislosti).
Obžalovaní z podivného popisu skutku věděli, co je jim kladeno za vinu a z obžaloby, že se mají zodpovídat ze zpronevěry. Obhajoba tedy cílila proti takto vymezenému obvinění.
Změnou právního posouzení, bez předchozího upozornění, však bylo obžalovaným upřeno právo na řádnou obhajobu – tedy byl jim upřen spravedlivý proces. Zejména pro obžalovaného je skutkem a právním posouzením vymezeno pomyslné hřiště, na kterém bude probíhat jeho obhajoba. Změnu „hřiště“ zákon výslovně upravuje jen pro případ, že by skutek měl být posuzován přísněji, povinností obžalovaného poučit. Na poučení při změně právního posouzení, při stejných „sazbách“, ovšem nepamatuje. Proč[1]? Proto, že se to rozumí samo sebou: jiná skutková podstata přináší jiné možnosti obhajoby a každý obžalovaný má právo vědět co je mu kladeno za vinu (skutek) a proč je stíhán (právní posouzení coby určitého trestného činu).
Obžalovaní se mohli hájit, seč jim síly a znalosti obhájců stačily, ovšem proti budoucímu právnímu posouzení, o kterém ani netušili, nepochodili a ani pochodit nemohli. Soudu zřejmě ušel (nebo byl přehlížen) zmíněný, na prvý pohled zřejmý požadavek spravedlivého procesu, pregnantně vyjádřený již 25. 3. 1999 Evropským soudem pro lidská práva ve věci Pélissier a Sassi proti Francii (stížnost č. 25444/94). Tehdy konstatoval právo obžalovaného být informován o povaze (skutku) a důvodu (právní kvalifikaci) obvinění, které musí být posuzováno z hlediska práva obviněného na přípravu jeho obhajoby (viz bod 54. odůvodnění).
Obžalovaní se ještě v soudní síni odvolali, a jeho písemnou podobu několikrát doplnili: poprvé se totiž hájili proti obžalobě z podvodu.
Čím déle a podrobněji jsem případ sledoval, tím intenzivněji ve mně narůstal pocit, zprvu vnímaný jako nepatřičný, že existuje záměr ty dva odsoudit, a to za každou cenu. Při studování spisu a protokolů o hlavním líčení jsem nalezl svědecké výpovědi prokazující nevinu. K mému překvapení byly ignorovány. S poznatky o četných pochybeních nalézacího soudu narostl můj zájem o fungování spravedlnosti u odvolacího soudu.
Se zvědavostí srovnatelnou snad jen s nadějí obžalovaných jsem byl přítomen odvolacímu veřejnému zasedání senátu Vrchního soudu v Praze, které se konalo 30. září tohoto roku. Ten jednal za předsednictví R. Hartmanna.
Důstojnost nastolená prostředím jednací síně byla vytěsněna pocitem, že jsem se ocitl v absurdním snu. Na počátku předseda senátu Hartmann zdůraznil, že by rád včas stihnul oběd. Pak nechal zaznít odvolací námitky advokátů a argumenty obžalovaných, ale co proslovili, senát jako by nezajímalo s tím, že to stejně nepřipadá v úvahu. Obhájci a obžalovaní, ač bylo ze spisu zřejmé, poukazovali, že nalézací soud porušil práva obžalovaných. Podloženými argumenty dokládali, že se trestný čin stát nemohl. Jako by to ale bylo všechno úplně jedno.
Předseda senátu dával najevo, že to, co zaznívá v soudní síni, ho absolutně nezajímá a ještě větší nezájem, naprosto okázalý, čišel ze zbývajících členek senátu. Po vystoupení obhájců a obžalovaných předseda senátu ožil a spokojeně svolal poradu senátu.
Po chvilce pak oznámil zamítnutí odvolání, a to odůvodnil několika parafrázovanými větami z rozsudku soudu I. stupně. Nezareagoval ani na jednu vážnou námitku, a že jich bylo bezpočet. Nemohu se ubránit pohoršení nad tím, že zcela pominul nečekanou změnu právního posouzení a na výtku nesprávnosti takového postupu a odnětí práva na spravedlivý proces s neskrývanou přezíravostí poznamenal, že porušení ústavních práv ať si řeší Ústavní soud.
Tak se stalo, že oba muži byli odsouzeni a čekají na stanovení dne, kdy nastoupit do věznice.
Nemohu potlačit nutkavé otázky, jak je to možné? Co se skrývá za takovým chováním? Lhostejnost? Zaujatost? Vyhoření? Nadstandardní vztahy se státním zástupcem či předsedkyní senátu nalézacího soudu Vlastou Langhamerovou? Nebo se jedná o motivaci, o které už vůbec nechci uvažovat (byť bych s ohledem na současné dění na Vrchním soudu i mohl)? Členky senátu dávaly najevo pouze apatii (pokud je něco takového možné dávat najevo). Předseda senátu Hartmann se úspěšně snažil dodržet předepsané formality průběhu veřejného zasedání, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že obhájci i obžalovaní ho pouze obtěžují jako ochotníci protřelého profesionála.
Když se mi v první polovině listopadu dostalo do rukou rozhodnutí odvolacího senátu, podepsané předsedou Hartmanem, vyšlo najevo, že prakticky opsal rozsudek nalézacího soudu a nevypořádal se ani s jednou relevantní námitkou, ani s jednou z mnoha skutečností, které svědčily o tom, že rozsudek byl vydán po porušení práva obžalovaných se náležitě hájit. Klidným ponechala odvolací senát náhlá změna kvalifikace v rámci vyhlášení rozsudku, i to, že nalézací soud zkreslil vyjádření svědků, důležité vůbec nevyslechl, nebo si z jejich vystoupení účelově vybral jen to, co svědčilo proti obžalovaným. Rozhodnutí jako by bylo prodchnuto nedotknutelností odvolací instance a vědomím faktu, že kvalitu jeho práce fakticky nelze přezkoumat.
Pokládal jsem si otázku, v čem spočívá příčina takového přístupu, který by někdo mohl označit za arogantní či neodborný nebo snad apatický. Lituji, že nejsem schopen vstoupit do myslí soudce Hartmanna a členů jeho senátu, abych to zjistil, stejně jako by mne zajímalo, jak se něco takového vypořádává ve vztahu ke svědomí.
Individuální soudcovská odpovědnost limitně se blížící nule a profesní vyhořelost či nekompetentnost, nechuť zabývat se opakovaně rozsudky nižších soudů, to vše je nejen samostatný problém české justice, ale v jeho důsledku neuvěřitelné přetěžování Nejvyššího soudu. Je přece zjevné, že všichni, kteří odcházejí od soudů s přesvědčením o nespravedlivém procesu, využijí mimořádné opravné prostředky. A dovolání se nahromadí tolik, že i při nejlepší vůli a nejvyšším pracovním nasazení není možné vše zvládnout tak, jak by soudci Nejvyššího soudu chtěli.
V tomto případě budu osobně iniciovat podání stížnosti pro porušení zákona ministryní spravedlnosti. Věřím, že tato kauza neskončí u Soudu pro lidská práva ve Štrasburku další ostudou pro českou justici.
To, čeho jsem byl svědkem, lze nazírat ve dvou rovinách.
Jedna vypovídá o pošlapání práva na spravedlivý proces a směřování dvou občanů, na dlouhá léta, mezi zdi věznice.
Druhá vyvolává otázky o limitech soudcovské nezávislosti. Pokud se jedná o exces, měl by mít odezvu, pokud by se o exces nejednalo, mohlo by to znamenat, že takto vadný výkon soudcovského mandátu musí být tolerován výhradou soudcovské nezávislosti?
Pokud připustíme, že by tomu tak mělo být, pak senátu odvolacího soudu fakticky nelze nic vytknout, ač vždy, že přes vady a pochybení, akceptuje rozsudek soudu I. stupně. Leda snad Nejvyšší soud může zasáhnout, ovšem limity dovolání jsou nastaveny tak přísně, že jejich úspěšnost je nízká. De facto nemáme možnost posoudit kvalitu a odbornost práce soudce odvolacího soudu. Jeho mechanické, formální či věcně vadné rozhodování se může jevit (nebo vydávat) za právní názor a soudcovskou nezávislost.
Představme si Senát odvolacího soudu, který nebude léta dělat nic jiného, než mechanicky potvrzovat rozsudky nalézacích soudů. Příklad, jehož jsem byl svědkem, dle mého názoru dokazuje, že senát odvolacího soudu nemusí fakticky vůbec pracovat – tedy skutečně přezkoumávat správnost napadených rozhodnutí. Stačí ignorovat odvolací námitky, byť sebevíce oprávněné, a ztotožnit se s rozsudkem soudu I. stupně.
Pro zvýšení celkové kvality práce české justice potřebujeme najít a uzákonit metody přezkoumatelnosti faktické kvality práce soudce. Pokud není ochoten či schopen reagovat na zásadní a oprávněné námitky, nemůže se jednat o jeho právní názor, ale o neochotu či odbornou nezpůsobilost. A k tomu se nedostává institutu způsobilého k posouzení kvality jeho práce.
Václav Budinský, předseda Společnosti pro právní stát
[1] ponechávám stranou požadavek předvídatelnosti soudního rozhodnutí
