Náměty, návrhy a doporučení na efektivní pozitivní změny v trestním řízení a výkonu trestu
Není třeba znovu opakovat, že máme oproti ostatním evropským zemím nebývale vysoký počet vězňů. Pokud si přiznáme, že tuto situaci nezpůsobuje výrazně vyšší kriminalita v Česku, ale náš systém trestní a sankční politiky, můžeme najít relativně rychlou nápravu.
V tomto materiálu, po několika letech zkoumání a analýz systému, po konzultacích s odborníky různého zaměření a s využitím kreativní metodologie, předkládám náměty, možné záměry a doporučení. Ta by v celém své komplexu mohla v krátkém časovém horizontu jednoho až dvou let umožnit potřebné změny a docílit snížení počtu vězňů minimálně o 30 až 50 %. O 20 až 30 % by mohla poklesnout recidiva.
Text dávám k dispozici panu ministrovi Pavlovi Blažkovi. Jsem přesvědčený, že má snahu, sílu, potřebnou erudici i schopnosti náš zastaralý a konzervativní systém trestního řízení, ukládání a výkonu trestu konečně zlepšit, zmodernizovat a „posunout“ do 21. století.
Návrh na spravedlivou amnestii
Jednalo by se o velmi rychlou pomoc přeplněným věznicím, napatému rozpočtu i pracovnímu trhu.
Doporučuji, aby pan ministr navrhl panu prezidentovi (pochopitelně po konzultaci s ním) vyhlásit spravedlivou amnestii pro všechny vězně, kdy by byla každému odpuštěna určitá část trestu. Buď by se mohlo jednat o stejnou část (např. 20%), nebo by se mohlo provést členění podle typu trestu, např. 25% u nedbalostních trestných činů a neplacení výživného, 15% u násilných trestných činů a 20% pro všechny ostatní.
Jednalo by se o amnestii naprosto spravedlivou a snadno obhajitelnou, neboť by se určité procento trestu prominulo všem.
Vězni by dostali novou šanci a okamžitě by se výrazně snížil počet vězňů.
Automatické propouštění vězňů, kteří vykonají část trestu, kdy dnes mohou o podmínečné propuštění žádat soud
Sice radikálním, ale velice efektivním řešením by se mohla stát právní úprava, která by umožnila automaticky propustit všechny vězně, kteří mohou v současné době o předčasné propuštění požádat. V případě, že by věznice věděla o závažných důvodech, proč by konkrétní vězeň neměl být propuštěn, musela by do určitého termínu požádat soud, aby rozhodl, že věznici opustit nesmí. Tento postup by tedy „otočil“ současný stav. Pokud by nebyl shledán objektivní důvod, proč by vězeň neměl být podmínečně propuštěn, byl by propuštěn automaticky.
Zavést systém, kdy je podmínečné propuštění naprosto automatické, má nejen velké přednosti, ale i silnou logiku. Předností je úspora obrovského množství času soudců, státních zástupců, přísedících a dalších pracovníků. S tím jde ruku v ruce značná úspora finanční.
Zapojovat do rozhodování o podmínečné propuštění u všech vězňů soudce a státní zástupce nedává absolutně žádný smysl, protože kauzu ani odsouzeného podrobně vůbec neznají, neví o jeho vývoji ve výkonu trestu, netráví s ním čas ve vězení, aby mohli konstatovat, zda došlo k nápravě nebo ne, takže jejich rozhodování má velmi subjektivní ráz.
Část doby trestního stíhání zahrnout do délky trestu
Část délky, po kterou trvalo trestní stíhání, doporučuji určitým mechanismem zahrnout do výše trestu. Nebo z něj rovnou část odečíst. Příklad: trestní stíhání trvá 10 let. Kdybychom za každý rok odečetli půl roku z trestu vězení, tak by člověk místo 10 let dostal 5 let. I tak je to 15 let od obvinění. Dnes se jedná o neuvěřitelnou dobu 20 let, (pokud trvá 10 let trestní stíhání a 10 let potom by měl trvat výkon trestu).
Pokud je např. nějaký veřejný funkcionář s vysokým postavením a renomé stíhán a odsouzen za korupci či jinou majetkovou trestnou činnost, stává se jeho ponížení, ostuda, ztráta prestiže, společenského renomé i peněz sama o sobě vysokým trestem. Navíc po mnoha letech takového strádání skončí na mnoho let ve vězení. Takový člověk trestní zákon s maximální pravděpodobností už nikdy neporuší. Je napravený. Zbytečně dlouhé vězení pak pouze hraje roli msty, odplaty, trestu samoúčelného, bez jakéhokoliv nápravného smyslu.
Zřízení a využívání otevřených věznic, kde by všichni vězni trávili přesně stanovenou část závěru trestu
Představme si člověka, který pobývá delší dobu ve výkonu trestu, např. pět, šest, deset i více let. Trest mu skončí a on se s určitou finanční částkou objeví na svobodě, kde je většinou bez bytu, zázemí, sociálních kontaktů. Nelze se divit, že valná část z nich, i přes dobrou práci probační a mediační služby, skonči dříve či později opět za mřížemi, což enormně zvyšuje recidivu.
Tuto situaci se snaží pozitivně ovlivnit některé neziskové organizace. Ale kladu otázku, proč by měly složitě a za státní peníze budovat různé domy na půli cesty, když může plynulý přechod adaptace mezi vězením a svobodou řešit efektivně sám stát?
Doporučuji zřídit otevřené věznice, ve kterých by všichni vězni odpykávali poslední část trestu. Mohli by být celý den svobodně mimo věznici, vraceli by se pouze večer do určité hodiny, např. do 20 hodin. Přes den by měli volný pohyb. Mohli by pracovat, mohli by si zařizovat bydlení, ubytování, obnovovat sociální kontakty a tak dále.
Před propuštěním či podmíněným propuštěním by tedy každý vězeň určitou část zbytku trestu v takové věznici strávil. V tu dobu by byl pod dohledem, mohla by s ním už pracovat probační a mediační služba, byly by monitorovány jeho aktivity mimo věznici, pomohlo by se mu s hledáním zaměstnání, ubytování apod.
Do věznice by se musel dostavit do určené doby v pořádku a ve střízlivém stavu. Věznici by mohl opustit druhý den ráno v 6 hodin či později.
Délka nejkratšího povinného pobytu v takové otevřené věznici by měla korespondovat s délkou celkového trestu.
Dobu, kterou by vězeň v otevřené věznici trávil, je třeba přesně určit. Mohlo by se jednat např. o dvacetinu trestu. Při odnětí svobody na deset let by vězeň v otevřené věznici strávil půl roku. Taková doby by naprosto jasně a prokazatelně prověřila jeho schopnost pobývat bez rizika recidivy na svobodě. Při trestu odnětí svobody na dva roky by pobyt v otevřené věznici činil 36 dní.
Vězeň by měl být v takovém případě přesunutý do otevřené věznice v okamžiku, kdy stráví ve vězení 95% doby, kdy by mohl být dle zákona podmínečně propuštěn. Otevřená věznice naprosto jasně a přirozeně prověří jeho schopnost žít na svobodě bez problémů a plně se začlenit do běžného života.
Je pochopitelné, že pokud by vězeň neplnil podmínky pobytu v tomto druhu vězení, ztratil by možnost na podmínečné propuštění, případně i na propuštění vůbec. Opakované porušení pravidel by mohlo být vnímáno jako trestný čin, podobně, jako když se dnes vězeň nevrátí z vycházky mimo věznici. A také jako důkaz, že není připravený pobývat na svobodě. Soud by v takovém případě mohl trest prodloužit, neboť takový recidivista by se brzy do vězení vrátil po spáchání dalšího trestného činu. Tomu by se dalo tímto způsobem zabránit.
Novela trestního zákona
Pro rychlou změnu pravidel, průběhu a výsledku jednotlivých trestních stíhání je třeba co nejrychleji změnit a upravit sankční politiku, novelizovat trestní zákoník, a to především prostřednictvím změn trestů, které lze udělit a způsobu jejich ukládání. Trestní zákoník by si tedy mohl ponechat celé své paragrafové znění (s výjimkou doporučeného vyškrtnutí trestného činu neplacení výživného), pouze by se upravily sankce, což by si vyžádalo relativně velmi krátký čas. Některé koncepční změny jsou popsané v jiných odstavcích.
Nová koncepce by vycházela ze zásadní změny, že u některých trestných činů by bylo možné (alespoň u prvotrestaných) uložit pouze peněžitý trest. V případě nezaplacení by ho mohlo nahradit krátkodobé vězení.
Pravidla pro podávání odvolávání státního zástupce
Dle neoficiálních informací mají státní zástupci pokyn odvolávat se proti zprošťujícím rozsudkům nalézacích soudů vždy a v každém případě, i když sami vědí, že mají nulovou šanci uspět. Pokud takový nesmyslný a svým způsobem nezákonný pokyn existuje, je třeba okamžitě zajistit jeho zrušení.
A naopak, státní zástupci by měli mít zakázáno odvolávat se přímo v soudní síni, kdy jsou často bod vlivem zklamání a často i rozčílení z „prohry“. V případě stoprocentního přesvědčení o svých důkazech by se měli odvolat až po prostudování zdůvodnění rozsudku. Nejlépe po předchozí konzultaci se svým nadřízeným.
V žádném soudním procesu by nemělo jít o to, kdo vyhraje. Jedná se o spravedlnost a osudy lidí, nikoliv o hru a výhru státních zástupců a advokátů.
U vybraných trestných činů zrušit možnost uložit trest vězení
U některých trestných činů by bylo žádoucí, zvláště u prvotrestaných, neumožnit soudci uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Trestní zákoník by měl být přepracován tak, aby soudce za některé trestné činy mohl uložit např. pouze peněžitý trest.
Pak by nebylo nutné soudce posílat na školení a v rámci nich je prosit, aby ukládali více peněžitých trestů.
Ukládání krátkodobých trestů odnětí svobody
U některých trestných činů by měl trestní zákoník umožnit ukládání při prvním potrestání pouze nepodmínečný krátkodobý trest, maximálně jeden až 3 měsíce. Pokud se nejedná o recidivisty, ale o pachatele, kteří žijí v běžném sociálním a kulturním prostředí, pak je takový trest velice účinný. Mohl by se uplatnit u některých nedbalostních trestných činů, ale také u jiných trestných činů, kde se často ukládají dlouhodobé tresty odnětí svobody s podmínečným odkladem. Pro občana, který jinak žije řádným životem, v normálním sociálním prostředí, nemá takový trest jakýkoliv výchovný smysl a má ryze formální charakter. Mimo trestu odnětí svobody na tři léta s podmínečným odkladem na pět let, kdy má celou dobu záznam v rejstříku trestů, by výchovně daleko více a výrazněji působil jeden jediný měsíc ve vězení.
Omezení ukládání trestu odnětí svobody s podmínečným odkladem
U většiny trestných činů doporučuji neumožnit uložení podmínečného trestu odnětí svobody. Tyto tresty prakticky nikdy nemají žádný smysl a naprosto neplní svou funkci. Recidivisté ve výkonu dříve či později tak jako tak skončí a naopak ti ostatní splní podmínky naprosto spontánně, takže nemohou takovou formu trestu vnímat jako skutečný trest.
Jakýkoliv jiný trest na svobodě, např. peněžitý trest, obecně prospěšné práce či domácí vězení znamená pro odsouzeného určité omezení, musejí něco vynaložit či ztratit. Peníze, čas, omezení svobodného pohybu. Podmínečný trest v podstatě žádným skutečným trestem není. Odsouzeného nic nestojí a prakticky ho nijak neomezuje.
Zrušení trestného činu neplacení výživného
Tento trestný čin absolutně ztrácí logiku a smysl. Neplatiče zavřeme, jeho věznění nás stojí nemalé peníze a jemu znemožníme, aby mohl vydělávat a své závazky uhradit. Pokud by měl trestný čin neplacení výživného zůstat trestným činem, měla by být vyloučená možnost udělení nepodmínečného trestu. Trestem by mohly být veřejně prospěšné práce, domácí vězení, zbavení možnosti řídit motorová vozidla apod. Je pochopitelné, že těmto osobám by mělo být zabráněno působit v rámci šedé ekonomiky. Měla by být vůči nim vedena exekuce s přísnými kontrolami jejich životní úrovně.
Urychleně zajistit elektronické náramky pro vězně
Usnesením vlády je možné urychlit realizaci urychleného získání dodavatele elektronických náramků, aby nebylo nutné trávit roky klasickou soutěží, proti jejímž výsledkům se mohou neúspěšné subjekty odvolat k ÚHOS a k soudu. Je možné oslovit již prověřené a úspěšné firmy, jejichž produkty slouží léta v dalších zemích EU, případně i mimo ni.
Doporučuji zajistit financování formou leasingu, případně PPP projektu. Stát nemusí vynaložit ani korunu a náklady na provoz může splácet z vygenerovaných úspor. Věznění jednoho odsouzeného stojí stát denně nejméně 1 tisíc Kč. Náklady na úhradu elektronického náramku jsou řádově nižší.
Čím dříve se k řešení přistoupí, tím dříve budeme náramky v systému mít a můžeme je v maximální míře využívat.
Jejich používání je ovšem třeba legislativně zajistit. Není možné nechat na libovůli soudců, zda je napadne náramky nařídit. Jejich používání by mělo být v některých případech (na určitou dobu) povinné, např. při podmínečném propuštění, při pobytu v „otevřených věznicích“ a jako základní trest pro některé trestné činy u prvotrestaných.
Václav Budínský
