Úvodem je třeba konstatovat, že ústavní soudci jsou jenom lidé. Mají své politické názory a preference. Bude zajímavé prostřednictvím nálezu o zkrácené valorizaci důchodů zjistit, zda budou rozhodovat politicky, ekonomicky, nebo „jen“ ústavně. Bude zajímavé sledovat, zda podlehnou pokušení stát se politickou silou, tedy onou příslovečnou třetí komorou parlamentu, a ve svém rozhodování dají najevo, které politické strany jsou jim blízké a které nikoliv.
Je asi samozřejmé, že Ústavní soud by neměl politicky rozhodovat nikdy. A neměl by ani za vládu řešit problémy ekonomické. Ovšem víme (a jsme s tím srozumění) že jeho nález bude platit tak jako tak. Paradoxně i v případě, kdyby bylo v rozporu s ústavou. Všichni, jak většina, tak disentní skupina, bude pochopitelně rozhodovat v souladu se svým nejlepším vědomím a svědomím. Ostatně naše inteligence je již tak schopná a vyvinutá, že dokáže poměrně logicky zdůvodnit takřka jakékoliv rozhodnutí. Konstatujme základní a poměrně jednoduché skutečnosti. Vláda, pravděpodobně kvůli prezidentským volbám (tato varianta je lepší než důsledek její neschopnosti) odložila včasné řešení problému valorizace penzí a jejich potenciálních nepřiměřených nákladů pro státní rozpočet. Situaci se podařilo snadno napravit. Byl vyhlášen stav legislativní nouze a s argumentem odvrácení značných hospodářských škod schváleno retroaktivní snížení valorizace důchodů. Mnoho lidí žilo do té doby v představě, že takový stav je možné vyhlásit v naprosto výjimečných případech, např. při povodních, katastrofách, občanské válce. Nenapadlo je, že by stav legislativní nouze mohla naplnit snaha zabránit legální valorizaci důchodů. Ovšem moc Ústavního soudu je téměř nekonečná.
Může teoreticky rozhodnout, že legislativní nouze nastává vždy, když nemá většina poslanců v Poslanecké sněmovně dostatek času na prosazení zákona, který chce přijmout velmi rychle. Takovým rozhodnutím by se ušetřilo mnoho času i finančních prostředků, což by mohl být pro některé ústavní soudce dostatečně relevantní důvod. Pokud bude ÚS legalizovat zneužití stavu legislativní nouze, lehce požehná i pevnému zařazení hlasování, které podle mého názoru skrývá daleko větší nebezpečí. Tento institut může totiž rozbít základy parlamentarismu. Pokud bude tolerován, ušetří sice mnoho času parlamentní většině, ovšem za vysokou cenu ohrožení demokracie. Představme si, že se v devět hodin ráno prostřednictvím procedurálního hlasování potvrdí poslanci pevné zařazení hlasování o schválení např. druhého čtení určitého zákona na dvanáctou hodinu téhož dne. Opozice prohlásí, že má několik set pozměňovacích návrhů. A bude demokraticky informovaná, aby je četla co nejrychleji, ale že je to stejně zbytečné, neboť budou z principu stejně všechny zamítnuté.
Pokud by Ústavní soud akceptoval zařazování pevného hlasování jen někdy a jindy ne, musel by judikovat přesná pravidla takového využívání (či zneužívání). Největším lživým nesmyslem, který se objevil v argumentech zdůvodňujících „ohnutí“ principů permanentní demokracie bylo strašení ztrátami stovek miliard. Toto tvrzení papouškovalo i mnoho věrných vládních novinářů. Objevily se manipulativní titulky, že Ústavní soud bude rozhodovat o 400 miliardách. Nepravda, a matení veřejnosti, spočívá ve velmi prostém argumentu. Sněmovna mohla (a možná i měla) v řádném legislativním procesu valorizace zrušit či upravit tak, aby k žádným nežádoucím ztrátám nedošlo. To samé může udělat i nyní. Důchody dosud byly valorizované v souladu se zákonem. Nikdo Parlamentu České republiky nebrání přijmout jiný zákon a jeho prostřednictvím valorizace snížit, na čas úplně odstranit, případně snížit i samotné důchody, pokud poslancům přijde nespravedlivé, že jednu část společnosti inflace poškodila více než jinou. Je možné např. navázat průměrný důchod na určité procento průměrné mzdy.
Příkladem může být Řecko, kde zákonodárci zabránili státnímu bankrotu mimo jiné i snížením důchodů. Parlament má v tomto směru značnou pravomoc, jen by ji měl využívat v rámci normálního, řádného legislativního procesu. Vím, že takové řešení by bylo politicky značně nepopulární, ale současně jsem přesvědčený, že Ústavní soud nebyl zřízen proto, aby za vládu tahal kaštany z ohně. Aplikace retroaktivity v jakékoliv podobě by mělo být ve všech demokratických systémech absolutní tabu.
Pokud se tento důležitý princip prolomí, ztratí právní systém jednu ze svých důležitých jistot. Někteří ústavní soudci by v opojení mocí mohli svým judikátem retroaktivitu legitimizovat a učinit z ní něco relativně běžného a obvyklého. Pokud se tak stane, budou se rozdávat nové karty právních norem a zvyklostí. Zákonodárcům by se ovšem jejich legislativní činnost usnadnila. Věděli by, že si s problémem retroaktivity už nikdy nebudou muset lámat hlavu. Při přijetí zákona o snížení valorizace důchodů došlo k ignorování principu retroaktivity naprosto nezpochybnitelně. Ústavní soud ho může svým judikátem legalizovat. Ostatně proč ne? Život se s námi také nemazlí, tak proč by se s námi mělo mazlit ústavní právo? Jak vyplývá z uvedených skutečností, rozhodování Ústavního soudu je opravdu snadné a lehké. A pro naši společnost, která je schopná snášet téměř cokoli, navíc ještě i snesitelné.
Václav Budínský
