Ústavní soud minulý týden vyhověl návrhu skupiny senátorů na zrušení omezení maloobchodního prodeje. Informaci bez uvedení zdroje nejdříve publikovalo Echo 24.cz a v neděli pak se stejnou informací přišel i pořad České televize Otázky Václava Moravce. Vzhledem k (pravděpodobnému) zdroji informací lze s úspěchem pochybovat, že bychom nyní z Joštovy ulice zaslechli nad únikem jakékoliv hromování.
Faktem je, že proces rozhodování o návrhu senátorů nebyl jednoduchý, jakkoliv tentokrát bleskový, v porovnání s délkou posuzování v tzv. volebním nálezu.
Původní soudce zpravodaj této stížnosti, Jaroslav Fenyk, byl totiž nahrazen Vojtěchem Šimíčkem. Důvodem je, že profesor Fenyk koncipoval svůj návrh tak, že by rušil všechny speciální výjimky ze zákazu maloobchodního prodeje. Zavřít by tedy musela třeba i květinářství.
To však mezi soudci nenašlo podporu, a tak se nabídl Vojtěch Šimíček s alternativním návrhem, který naopak podání senátorů vyhověl, což podporu mezi soudci získalo. Problém byl ovšem s koncepcí odůvodnění, a proto ten delší odklad jeho vyhlášení od rozhodnutí samého.
Jaké přesně odůvodnění bude je přitom velice důležité, snad důležitější než rozhodnutí samo. Může pomoci se vyšmodrchat z dnes již poměrně zašmodrchané situace. Zpřesnit hranice, v nichž se během nouzového stavu či mimo něj může vláda a exekutiva obecně pohybovat a co a jak mohou správní soudy posuzovat.
V téhle věci totiž stále není jasno. Tedy až na jediné: jasné je, že nikdo nic neví. To se vyjevilo po rozhodnutí Poslanecké sněmovny z minulého týdne nevyslovit souhlas s prodloužením nouzového stavu.
Tu vystupoval právník Ondřej Dostál, dnes již v podstatě politik koalice Pirátů a STAN, který tvrdil, že nouzový stav pro většinu koronavirových opatření netřeba. Jiného názoru ovšem byli vládní představitelé, podle nichž s koncem nouzového stavu končí i většina omezení.
Autor tohoto textu proto položil v pátek ráno jednoduché dotazy klíčovým ministerstvům, zda mají aktuální právní analýzu, včetně přehledu judikatury pro případ, že v neděli nouzový stav skončí. Odpovědi byly více než rozpačité, podle všeho s takovým vývojem nikdo na vládě nepočítal.
V posledním návrhu vlády na prodloužení nouzového stavu je v odůvodnění pouze uvedeno, že „vzhledem k tomu, že krizová opatření podle krizového zákona smí vláda vydávat jen v době nouzového stavu, který končí dne 14. února 2021, je nezbytné, aby vláda požádala Poslaneckou sněmovnu o souhlas s prodloužením nouzového stavu, jak to předpokládá čl. 6 odst. 2 ústavního zákona o bezpečnosti ČR“. A podobně je tomu i v žádosti předchozí. To už vypadá na z nouze stav než stav nouze, tedy mimořádný institut pro případy jakéhosi šoku.
Přitom v návrhu vyjmenovaná omezení lze ve většině případů řešit skrze příslušné zákony i mimo nouzový stav, jak již opakovaně řekly či naznačily správní soudy. Koneckonců, ani to klíčové, dubnové rozhodnutí Městského soudu v Praze, není ohledně potřebnosti nouzového stavu kategorické a speciální řešení by vyžadovalo v podstatě jen omezení právě maloobchodního prodeje či nočního vycházení.
Větší právní jistotě by jistě prospělo, aby i Nejvyšší správní soud již rozhodl o kasační stížnosti, která u něj ohledně již zmíněného dubnového rozhodnutí leží více jak 8 měsíců. Jiné senáty Městského soudu v Praze zatím rozhodnutí svých kolegů opatrně vykládají a pokládají na něj další vrstvy „práva“. Věc má snad již být „v dosti pokročilém stavu zpracování konceptu rozhodnutí“. Můžeme jen doufat, že kasační soudci budou při tomto rozhodnutí vedeni sympatickou uměřeností. A jakkoliv se rádo říká, že rozsudek není návod z IKEY, docela by se teď jeden takový návod docela šikl.
Petr Dimun
