Nezasvěcený čtenáři, neobávej se – navzdory nadpisu se moje úvaha se nebude týkat dlouhodobé prognózy vývoje úhrnu srážek, intenzity sucha či snad pranostik, ale jak se sluší a patří na server zabývající se právní problematikou, justicí či zákonodárstvím toliko diskusi nad zamýšlenou právní úpravou exekucí. Zda je perspektiva v exekucích černější, než pohled do krajiny zmučené suchem se ukáže.

Jeden povinný – jeden exekutor

Myšlenka, kolem které probíhala významná část diskuse na sympoziu o Aktuálních problémech exekucí, tedy že všechny exekuce proti témuž povinnému mají být vedeny jedním úřadem, není nic nového. Pokud exekuce vedou soudní exekutoři, jde o zásadu jeden povinný – jeden exekutor (ústavní zásada každý má svého soudce, kterému nesmí být odňat je základním kamenem nezávislosti soudců). Pro toto řešení najdeme řadu velmi vážných argumentů – je třeba:

• odstranit nepřípustnou, zákonem a ústavou zakázanou ale fakticky panující ekonomickou a tím i faktickou závislost exekutorů na dodavatelích exekucí – systémových oprávněných, jejich advokátech a zprostředkovatelích a odstranit korupci při „zadávání exekučních zakázek“,
• snížit náklady vymáhání – dnes proti jednomu povinnému vede exekuce průměrně 5 exekutorů, ti opakují a dublují úkony – pokud všechna řízení povede jen jeden exekutor, zlepší se orientace i pro oprávněné,
• umožnit povinnému efektivní účast na řízení a snížit náklady s tím spojené – veškeré exekuce vyřídí na jednom místně blízkém úřadě, zlepší se možnost dohody o splácení dluhu – vše s jedním exekutorem, možnost provádění splátek bez dalších nákladů, reálná možnost spojování postupně napadajících spisů,
• snížit nápad zbytečných a předem marných exekucí – zavést alespoň minimální podíl oprávněných na nákladech bezvýsledných exekucí – tím přirozeně omezit podávání zbytečných návrhů proti dlužníkům, kde nelze nic vymoci (polovina zahajovaných exekucí je vedena na dlužníky s 10 a více exekucemi),
• umožnit přímý a efektivnější dohled nad činností exekutora jedním exekučním soudem,
• odstranit nepřípustný a nespravedlivý stav, kdy náklady 100 % exekucí nese 20 % povinných – těch, od nichž se aspoň část povinnosti a tedy i nákladů exekuce podařilo vymoci – 80 % exekucí se se nepodaří vymoci a náklady na ně systémoví oprávnění zásadně nehradí,
• omezit nadužívání exekucí – předem jasně bezvýsledné exekuce eliminovat ekonomickou zodpovědností věřitelů (poplatek/povinná záloha)
• podpořit elektronizaci justice – současně zavést elektronické podávání návrhů,
• redukovat stamiliony zbytečně dublujících se dotazů z lustrací zatěžujících součinnostní subjekty – v každém řízení dnes v průměru 60 lustrací co 6 měsíců – 120 ročně – to je půl miliardy dotazů a odpovědí za rok, které musí někdo zpravovat – při vedení exekuce proti témuž povinnému jedním exekutorem redukce na pětinu, dále možná redukce, nebudou – li zahajovány zbytečné exekuce.
• zpřehlednit a zjednodušit exekuční vymáhání i pro zaměstnavatele a banky – budou komunikovat jen s jedním exekutorem k témuž povinnému, ten rozhodne o případných sporech, o výši srážek a zajistí jejich rozdělení podle zákonných priorit.

 Výběr exekutora – v Evropě je celkem jasno

Chvályhodné cíle uznávané právnickou veřejností jsou v rozhodující většině vyspělých zemí spojeny se zásadou přidělování exekucí podle místní příslušnosti exekutorských úřadů – viz přehled o evropských úpravách.

Nějaká podoba místní příslušnosti je tedy v naprosté většině států (samozřejmě všude tam, kde vymáhají úředníci státní, ale i v ostatních státech kromě Nizozemska – a zatím ČR). Nejnověji zavedlo místní příslušnost se zásadou jednoho exekutora pro jednoho povinného Slovensko.

Slovensko – o 5 let před námi

Zásadu „jeden povinný – jeden exekutor“ v kombinaci s územním principem příslušnosti obsahuje počínaje dnem 1.4.2017 i právní úprava na Slovensku, kde se na exekučním poli potýkali s týmiž neduhy, jako česká justice o 5 let déle. Exekuční soud tam přiděluje exekuce úřadům v daném regionu rovnoměrně náhodným výběrem počítače s vyloučením možnosti ovlivňovat tento proces, přičemž u exekucí, které budou opakovaně směřovat vůči témuž povinnému, přidělí vždy stejného exekutora. Nová úprava zaručující nezávislost exekučního řízení tak zaručuje nejprve přidělení nově napadajících exekucí nezávislému exekutorovi. Podle aktuálních informací od Slovenské komory exekutorů byly překonány počáteční problémy s náběhem novely (spojené jak s rozběhem exekučního soudu v Banské Bystrici, tak zejména s nedostatečně připravenou souběžně zaváděnou elektronizací procesu a 382 súdnych exekutorov již pracuje na nápadu nových případů – úbytek v porovnání s minulými obdobími jde z valné části na vrub i vyšší zodpovědnosti věřitelů, kteří u bagatelních pohledávek více zvažují, zda zpoplatněný exekuční návrh (16,5 EUR) má smysl podávat (mimochodem pokles vymahatelnosti o 90%, jak tvrdil na sympoziu JUDr. Pavel Staněk nemá podle vyjádření členky prezidia SKE žádnou oporu v realitě).

Sněhová koule ve slepé uličce – udrží zainteresovaní status quo?

S myšlenkou „jeden povinný – jeden exekutor“ se podle všeho po téměř dvaceti letech hledání řešení exekuční problematiky ztotožnilo i naše ministerstvo spravedlnosti. Na rozdíl od Slovenska a většiny států Evropy, nedbaje ani na vládou schválený Akční plán Strategie boje proti sociálnímu vyloučení na období 2016 až 2020 přichází ale namísto preference přidělování exekucí úřadům nejbližším bydlišti povinného s neotřelým nápadem – přidělování exekucí nabalováním k úřadům těch exekutorů, kteří v minulosti získaly nejvíce exekucí – tedy s principem „sněhové koule“ (již též znám pod pojem „sněhulák“). Ministerstvo dobře ví, že 95,2 % exekucí je zahajováno na osoby již exekuované, přičemž rozdělení řízení mezi exekutorské úřady je naprosto nerovnoměrné: ze 186 úřadů 20 největších má 55 % aktuálního nápadu, 100 „nejmenších“ úřadů má naopak podíl jen 12 % na zahajovaných řízeních. Realizace návrhu, který ještě za předchozího ministra za ANO, Roberta Pelikána předložilo ministerstvo legislativní radě vlády by tak namísto očekávané nezávislosti exekučního procesu znamenala koncentraci nového nápadu několika privilegovaným úřadům, které by tak ještě dále rostly a naopak vcelku rychlý zánik ostatních úřadů, které by zůstaly bez přísunu nových případů. Navržený systém by navíc znamenal složité a nákladné zahajování exekučních návrhů s předáváním exekucí mezi exekutory s pro účastníky předem neurčitelným výsledkem. Navíc by znamenal nerovnost účastníků – oprávněných, z nichž by si ten s první exekucí mohl „svobodně zvolit“ exekutora a ostatním by jej tak určil (navždy nebo po dobu vedení své exekuce – tu by pak zvolený exekutor za každou cenu udržoval „v chodu“ jak zlatou slípku v naději, že mu snese další exekuční vejce).

Pokud bereme za pravdivou premisu, že ministerstvo nechce snižovat počet úřadů, pak je namístě otázka, kdo a s jakým cílem má zájem vymýšlet a prosazovat takový systém, proč na něm i po jasném odmítnutí legislativní radou vlády ministerstvo trvá, když kritika se ozývá ze všech stran a podpora nulová. S principem zodpovědného řízení resortu nemá takový postup zhola nic společného. Podle názoru s problematikou seznámených osob může trvání na takovém návrhu sloužit hlavně jako zdržovací taktika – snaha udržet co nejdéle status quo ve jménu několika privilegovaných úřadů, systémových oprávněných, správců portfolií a zprostředkovatelů, jež disponují naprostou většinou exekučních řízení, a kterým systém exekutorů závislých na jejich vůli vyhovuje. Tomu by nasvědčovala i skutečnost, že v rámci připravované rekodifikace civilního procesu zadané ministerstvem se na části upravující výkon rozhodnutí vůbec nepracuje (!), natož aby se řešil nový samostatný exekuční řád.

Většina odborníků, s nimiž jsem měl možnost diskutovat, se domnívá, že systém sněhové koule legislativním procesem nemůže projít a exekučního sněhuláka tak, doufejme, nebude z čeho postavit. Zamrznutí stávajícího stavu bez hřejivého světla na konci tunelu též nic dobrého nevěští – dál bude o stovky tisíc ročně narůstat počet předem marných exekucí na mnohonásobně exekuované osoby, dál budou vynakládány zbytečné prostředky na jejich administrování, zaměstnavatelé budou složitě řešit srážky s více úřady a spolu s bankami, pojišťovnami a dalšími subjekty odpovídat na miliony z převážně zbytečných dotazů a povinní, kteří by jednou návštěvou úřadu mohli postupně vyřešit všechny své dluhy rezignují nebo se nakonec ke škodě všech (samozřejmě kromě insolvenčních správců) vydají cestou drahé a složité insolvence jejíž výsledek ale bude po očekávané novele pro ně zahalen do mlhy nejistoty.