Náš stát je sužován nemocí centralismu. Hospodářská i politická moc je soustředěna do hlavního města.
Samospráva obcí i krajů je slabá, protože realizace značné části samosprávných rozhodnutí je vázána na poskytnutí dotací z ministerstev a centrálních fondů. Příklady lze nalézt v každém oboru veřejné správy. Naprostá většina škol v době monarchie byla zřízena na Moravě a ve Slezsku i v Čechách obcemi. Dnes obce na zateplení základní školy či výstavbu tělocvičny potřebují dotaci z Prahy, jinak ji nepostaví.
Do roku 1990 řídily krajské národní výbory skrze krajské ústavy národního zdraví i fakultní nemocnice. Dnes je řídí Ministerstvo zdravotnictví. Růst moci pražských ministerstev je spojen s růstem počtu jejich úředníků. Zatímco v okresech jsou úřady a pracovní místa na nich rušeny (okresní úřad, okresní hygienická stanice) či měněny na pouhá detašovaná pracoviště (katastrální úřad, úřad práce), v Praze úřady vznikají (Odvolací finanční ředitelství, Generální finanční ředitelství) a bobtnají.
Centralistickým pražským podnikem rozdělující velké peníze mezi pražské umělecké a novinářské skupiny je Česká televize. Přitom peníze pro televizi jsou odnímány formou televizní daně (poplatku) všem obyvatelům státu. Ovšem přes 80% televizního vysílání obstarává pražská centrála České televize a jen 17% regionální televizní studia. To je klasický příklad toho, jak státní instituce v bohaté Praze rozdělují peníze vybrané v mnohem chudších krajích. Pražský televizní moloch neplní veřejnou službu již tím, že porušuje zákonnou direktivu o tom, že podíl regionálních televizních studií má být nejméně 20%. Česká televize neplní zákon, je tedy legitimní neplnit ani zákonné břemeno ukládající obyvatelům platit ji televizní daň. Státem zřízená právnická osoba se nemůže dovolávat zákona ve svůj prospěch, když zákon porušuje.
Tuto věc chtěl změnit senátor Jan Veleba návrhem zákona, který stanovoval, že 30% vysílání by zajišťovala Česká televize skrze svá regionální studia. I tak by na pražské centrum a na něj napojené skupiny zbylo 70% vysílání, tedy i peněz. Senát tento návrh zamítl a tím podpořil centralizaci v kultuře a informacích. Nespokojeným občanům zbývá možnost občanské neposlušnosti, která dokázala, že může porazit i mocné soupeře. Vzpomeňme solného pochodu Mahátmy Gándhího, který vedl k tomu, že Indové odmítli platit solnou daň britské správě, když mohli získat sůl z vlastního Indického oceánu. Stejně u nás mohou lidé v rámci občanské neposlušnosti odmítnout platit televizní daň. Pokud většina obyvatel státu řekne pražské televizi Ne, vyschne ji zdroj jejího bohatství.
V Senátu proti posílení regionálních studií hlasovala i senátorka za Zelené z Brna Eliška Wagnerová. Dokazuje to, že Strana zelných kašle na obce, kde jim lidé dali hlasy.
Zdeněk Koudelka, autor je advokát
