Dosud byl pro hnutí ANO resort spravedlnosti na okraji zájmu. Žádnému z ministrů za toto hnutí se nepodařilo prosadit nic zásadního z toho, co mělo v programu. Každý krok v před byl následován dvěma nazpátek. S příchodem Marie Benešové je jisté, že se to změní, jakkoliv v tom nebude žádná sofistikovaná věda. A už vůbec ne snaha o umělecký dojem.

Kdo Benešovou zná, tak ví, že se rozhodně nebojí dělat odvážné věci, které jsou často za hranou. Přesto i ona není pohromou, jak se snaží mnozí líčit. Je to zkušená bojovnice, která nechá okolo sebe rozvířit prach, aby díky tomu udělala to, co má opravdu za lubem. Třeba tak, že bude hlasitě odmítat čistky ve státním zastupitelství či odvolání nejvyššího státního zástupce. Přitom připraví situaci, kdy budou nutné výměny na vedoucích postech a nejvyšší státní zástupce bude postaven před výzvu, aby svoji nepostradatelnost stvrdil výběrovým řízením.

Jan Kněžínek poslal do připomínkového řízení těsně před svým odchodem dva pro justici důležité „provozní“ zákony: novelu zákona o soudech a soudcích a o kárném řízení se soudci, státními zástupci a exekutory. Očekávalo se – a bylo by to i logické – aby spolu s nimi byla předložena i novela zákona o státním zastupitelství. To se ovšem nestalo a Marie Benešová tak bude mít velký prostor pro realizaci svých představ ohledně budoucí podoby soustavy státního zastupitelství.

I proto možná slyšíme ohledně výměny na ministerstvu spravedlnosti mnohem ostřejší stanoviska od Soudcovské unie než od Unie státních zástupců. Jinak vůči politikům sebevědomá unie se omezila na zkrotlé konstatování, že je připravena k debatě nad zákonem o státním zastupitelství.

Upřímně řečeno, není se této zkrotlosti, která je v ostrém kontrastu s dřívějšími stanovisky unie třeba ohledně situace v Polsku, proč divit. Státní zastupitelství totiž čeká dlouho odkládaná nutnost, kterou představuje především zavedení omezení funkčního období vedoucích státních zástupců a výběrových řízení na tyto funkce. Zatímco v případě soudních funkcionářů už tomu tak je deset let, státní zastupitelství oproti tomu představuje tuhý středověk: panují zde poměry nesouladné s demokratickou soustavou veřejné žaloby.

Naposledy se to otevřeně projevilo při výběru nástupkyně Zlatuše Andělové v čele Krajského státního zastupitelství (KSZ) v Ostravě. O žádném výběrovém řízení nic nevíme, veřejnost se oficiálně nedozvěděla ani jména uchazečů, ani způsob výběru, ani proč byl nakonec vybrán do čela této velké instituce vedoucí jednoho z nejmenších okresních státních zastupitelství. Jakkoliv muž časopisu Respekt roku 2013 Ivo Ištvan zákon neporušil, má totiž podle zákona absolutní pravomoc výběru a návrhu, provedení výběru může sloužit jako výukový příklad kabinetní justice. (Podobně se ovšem chovala i Ištvanova kolegyně Bradáčová při výběru nového vedoucího KSZ v Ústí nad Labem.)

Ostravské KSZ je přitom v docela složité situaci. V červnu soud projedná žalobu bývalé ostravské okresní státní zástupkyně Tamary Kornasové na stát, v níž upozorňuje na údajnou šikanu a mobbing. V žalobě je kritizováno nejen bývalé vedení KSZ, ale i Vrchní státní zastupitelství (VSZ) v Olomouci a Nejvyšší státní zastupitelství (NSZ). Obě instituce, respektive jejich vedení, ač byly upozorňovány na problémy, věc nijak neřešily.

Právě absence transparentních výběrových řízení je terčem kritiky ze strany mezinárodních institucí, včetně skupiny států GRECO. A Benešová ji nyní výslovně zmínila.

Je třeba připomenout, že s časovým omezením mandátu a výběrovým řízením na vedoucí funkce ve státním zastupitelství neměli v minulosti problém ani nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a vedoucí VSZ v Praze Lenka Bradáčová. Jejich představa zákona o státním zastupitelství, kterou poslancům formálně předkládal ministr spravedlnosti Robert Pelikán, počítala ovšem s nestandardními výjimkami. Jednalo se například o prodloužení mandátu Pavla Zemana o deset let bez výběrového řízení či o v podstatě automatickou instalaci Bradáčové do čela protikorupčního speciálu. Ostatní vedoucí státní zástupci by sice prošli výběrovým řízením, avšak zákon v přechodných ustanoveních zaváněl něčím, čemu se v případě volebních zákonů říká „gerrymandering“: vyměnili by se pouze ti, kteří byli jmenováni do příchodu Zemana a Bradáčové a nepohodlní státní zástupci mohli být přeřazeni z rušených VSZ na okresy.

Lze to tedy chápat i tak, že oba autoři původního návrhu zákona moc dobře vědí, jak se dá soustava legálně „vyčistit“ a ovládnout, a to vše při splnění požadavků mezinárodních institucí a se zdůvodněním, že se tím zvýší její transparentnost a efektivita.

Marie Benešová však v rozhovoru pro Českou televizi zmínila i věc, z níž muselo zatrnout především Lence Bradáčové. Jako ministryně chce Benešová provést jakési audity fungování jednotlivých stupňů soustavy. Zákon jí to umožňuje, je to ministr spravedlnosti, respektive vláda, kdo odpovídá za trestní politiku státu a taktéž má zajišťovat materiální a personální podmínky pro každodenní výkon spravedlnosti.

Objektivně je pro takovou analýzu i vhodná doba: nápad případů, které soustava řeší, setrvale klesá. Jak nedávno zmínila před kárným senátem jedna náměstkyně krajského státního zastupitelství: když volá v pátek po třetí hodině na okresní státní zastupitelství, už tam obvykle nikoho nesežene. A nejde jen o kvantitu, mění se i struktura trestné činnosti.

Soustava také prošla od dob, kdy v jejím čele stála Marie Benešová, výraznou personální změnou. Mezi státními zástupci byl tehdy nedostatek kvalitních, jazykově nadaných právníků s přesahem znalostí do ekonomiky nebo kyberkriminality. Většina státních zástupců na konci devadesátých let patřila k těm, kdo víceméně přečkali z dob minulých a byli smířeni s postavením špatně placených úředníků. To už je několik let minulostí, soustava prošla výraznou obměnou a postupně se naplnila všestranně vzdělanými, a hlavně ambiciózními právníky. Být dnes řadovým okresním státním zástupcem už není ani platově nijak špatná věc, průměrně tito „pěšáci“ dosahují až stotisícové měsíční mzdy, která narůstá s funkcí či přednáškovou a publikační činností. O takovém pravidelném příjmu, navíc s jistotou jeho růstu, si může většina lučních advokátů nechat jen zdát.

Když Benešová říká, že je třeba se podívat i na to, zda funguje dobře systém boje s organizovanou hospodářskou kriminalitou a korupcí, je třeba vnímat i ty hlasy v soustavě, které kritizují současný model koncentrace dozoru nad specifickou trestnou činností u odborů závažné hospodářské kriminality a korupce na obou VSZ. Byla to právě Benešová, která před skoro dvaceti lety prosadila ve funkci nejvyšší státní zástupkyně vznik těchto odborů, čímž posílila mimořádně vliv obou vedoucích vrchních státních zástupců a tím i nejvyššího státního zástupce. Proč by dnes neměla provést právě ona změnu a tyto odbory zrušit? Jedním z důvodů pro vznik těchto odborů byl totiž i nedostatek odborníků na krajských stupních a taktéž malé platy, které nelákaly špičkové odborníky. Ani jedno už dnes ovšem neplatí: na okresech i krajích je již zkušených odborníků dostatek. A přesunem dozoru nad vyšetřováním této trestné činnosti zpět na krajský stupeň by se také vyloučil možný politický vliv nad jejím vyšetřováním.

S Marií Benešovou přišel na ministerstvo spravedlnosti po dlouhé době člověk s podrobnou znalostí prostředí i silným mandátem. Předchozí ministři, ať již to byl Jiří Pospíšil, Pavel Blažek či Robert Pelikán, diplomaticky řečeno, podlehli kouzlu některých státních zástupců a stali se z nich jejich političtí lobbisté. Benešová nemá klasický politický mandát, s nímž se pojí odpovědnost vůči voličům: osobně si ji prosadili dva nejmocnější lidé v zemi, tedy prezident a premiér. S tím musí počítat každý, kdo se s ní pustí do křížku. Na stranu druhou, její slabou stránkou je politická podpora v Poslanecké sněmovně. Ta se tak stane bitevním polem. A to je vlastně strašně dobře.

Petr Dimun