Když Ústavní soud rozhodoval o první vlně koronavirových opatření, tak se rozhodnutí vlastně vyhnul. V zásadě vyložil, proč a jak nemá kompetenci o věci rozhodnout. Dílem velmi alibisticky vyložil, proč do jeho kompetencí rozhodnutí vlády nespadají a dílem, zde, dle mého soudu správně, odkázal na pořad běžných soudů správních, které by měly poskytnout ochranu proti jednotlivým aktům vlády.
Z jeho rozhodnutí, které se dnes s odstupem několika měsíců komentuje lépe, bych také vyzdvihl, že vyplísnil stěžovatele, že advokáti sepsali nepořádnou ústavní stížnost bez dostatečně sofistikovaných argumentů a kritizoval jejich aktivistický, nikoliv profesionální přístup. Navazující pokusy o obranu před vládnutím tvrdou rukou a postupy vlády, která vymýšlela právní finty, jak obejít občany a jejich práva přesouváním kompetencí, potvrdily obavy těch, kteří říkali, že rozhodnutí Ústavního soudu je potřebné, a to jako rozhodnutí věcné, nikoliv odmítavé pro nedostatek kompetencí.
Jsem si zcela jist, že ústavní soudci nechtěli, aby běžný boj občana o jeho práva procházel sítem správních soudů, když nejoblíbenější taktikou vlády bylo, že napadené opatření už neplatí, a tak se není o co soudit, k čemuž s oblibou správní soudy přitakávaly. Z hlediska občana je takovýto postup obrany trochu iluzorní. On opravdu nemá čas ani prostředky, a nakonec ani povinnost sepisovat sofistikovaná podání na vládní opatření, která prokazatelně zasahovala do ústavních práv.
Daleko největší chybou pak byl přístup opozice, která místo toho, aby ze svých zdrojů postavila armádu právníků a zaplatila je stejně, jako to udělala vláda, aby věc dohnali cestou běžných soudů až k tomu ústavnímu, představovala konstruktivní přístupy, které jsou konstruktivně k ničemu. Popíšu to jednoduše. Jarní vládnutí vlády cestou nařízení, nouzový stav a všechna opatření bylo ve skutečnosti přípravou, nebo něčím jako prostorem ke cvičení, jak postupovat a projednávat věci, když půjde opravdu do tuhého, a nikoliv o závažnější chřipkovou epidemii. Třeba takhle ochrana práv v případě válečného konfliktu, nouzového stavu se skutečně smrtící chorobou apod.
Pár škarohlídů říkalo, že toto nerozhodnutí se Ústavnímu soudu vymstí. No a je to tady. Blíží se volby a stát chce karantény. Příběh je popsán v denním tisku dost podrobně, tak jej nebudu opakovat. Co bude Ústavní soud dělat, až k němu doputuje ústavní stížnost? Protože rušení voleb, které by mělo nastat, je v demokracii závažná věc, právě pro legitimitu kroků volených představitelů a Ústavní soud už volby rušil – i ty celostátní. Jak se popere s tím, že jde přeci jenom o opatření, na které si má stěžovat každý individuálně? Přece karanténa jako karanténa, zákaz chození do školy jako karanténa apod.
Řada občanů nevnímala ze strachu o svoje zdraví, jak závažné porušování ústavních práv kroky vlády byly a že jim chyběla legitimita. Ústavní soud, ať už z jakýchkoliv pohnutek, jednání vlády legitimitu dodal. A co bude dělat nyní? Chytnou mu ty sirky v kapse, jako Jaromírovi? A bude to mít vliv na funkci? Je to trošku věštění z lahve, pokud jde o předestřené úvahy, ale nic z toho není nereálné. Nejsem ústavním soudcem, netoužím po tom, ale některé věci je opravdu lepší rozhodnout než přemýšlet, proč to nemohou udělat.
Václav Vlk
