80 % důsledků pramení z 20 % příčin. Čtyři pětiny výsledků zajistí pouhá pětina zdrojů nebo rozhodnutí. Paretovo pravidlo platí ve všech oblastech. Platí i v právu?
Když jsem byla malá holka, půjčila jsem si v knihovně Jiřího Mahena v Brně na Kobližné, tehdy Gagarinově, Vinnetoua. Začetla jsem se do něj jako každý v mém věku. Avšak jako asi ne každý v mém věku mne zachvátila převeliká zvědavost, cože to ten indiánský náčelník četl za báseň, že to OldShatterhandovi přišlo tak zvláštní. Hiawatha.
Pátrala jsem v zasuté knihovní kartotéce a v údivu jsem zjistila, že existuje někdo jako Longfellow. Brzy jsem našla další: Edgar Allan Poe, Ralph WaldoEmerson a především Walt Whitman a Robinson Jeffers. Jeho Básně z Jestřábí věže mne v mých devíti letech oslovily víc než Vinnetou. Cawdor vyšel v roku 1979 a byla to první knížka, kterou jsem si ve svých šestnácti letech sama koupila.
Důležitější než odkrytí světa americké poezie však pro mne byl ten způsob dohledávání informací, či spíše, objevení způsobu, jakým informace ke mně přicházejí. Právě od té doby jsem se spolehla na osud – či co to je – že ke mně vždy dospěje to, co má. Funguje to. Sřetězením nových a nových vzájemných odkazů, pátráním po zdrojích a inspiracích obsažených v tom, co právě čtu, se pravidelně dostávám k nejnovějším novinkám v mnoha oborech.
Tyto informační řetězce rozvíjím v několika oblastech a jednou z nich je, samozřejmě, právo. Někdy jdu po autorech, někdy po tématech. Avšak v každém případně je výsledek jeden: moje naprosté opojení brilantními úvahami, logickou stavbou právní teorie, vypořádávající se s praktickými problémy práva na úrovni, o které se mi i jenom před pár desítkami let, na příklad v době mých právnických studií, mohlo jen zdát. Nechci vypadat jako přehnaný optimista, ale když čtu ta pojednání, nabývám přesvědčení, že se konečně právní věda už dostala k řešení, jak má právo fungovat.
Principy „prozařování“ právního řádu ústavními a lidsko-právními principy, vědomí komplexnosti systému práva coby organizátora lidské společnosti, způsob postupného posunu v názorech (a to i pomocí disentních stanovisek rozsudků a nálezů nejvyšších soudů) ve směru k logičtějšímu – a tím důstojnějšímu a spravedlivějšímu – uspořádávání společnosti, to jsou posuny v právní materii, kterých si nelze nepovšimnout. Právo rozpřahuje svou náruč a své ruce k vědám nejen stojícím okolo něj, ale hledá své vlastní souvislosti i s vědami přírodními, aby se s nimi propojilo v samo-organizující se celek. Je to úchvatná podívaná… Je to intelektuální slast.
Na druhé straně však stojí právní praxe. Její úpadek je evidentní a je tím strašlivější, čím víc vím, že skutečné právo, právní úvahy, právní filosofie, by jí mohla dodat takovou podporu, jaké se právní praxi ještě nikdy nemohlo dostat. Na takovouto pomoc však právní praxe rezignovala – alespoň u prvoinstančních a odvolacích soudů. Jejich rozhodnutí jsou tupě popisná způsobem, ze které prýští … intelektuální lhostejnost.
Odmítnutí zaobírat se podstatou věci, a navíc odmítnutí být právní filosofii a právní teorii účinným „dodavatelem“ inspirativních úkolů, problémů, nad nimiž je možno se zamyslet a celou materii posunout dál. Vnitřní porozumění právu coby systému zcela právní praxi schází. Schází i snaha po vnitřním porozumění, po nalezení onoho řádu, nalezení souvislostí a spojitostí, které umožní vynést rozsudek vnitřně kompaktní, logický – a tudíž právo a zároveň i spravedlnost naplňující. Místo toho je soudy hledána formální opora v pozitivním právu podpořená jednoznačnou snahou s jednoznačným cílem: mít ten spis ze stolu…
Když zohledním pravidlo 80:20, těžko mohu souhlasit s tím, že platí i v právu. Právní věda je soudy ignorována dle mého názoru z více než 90%. Roztržka mezi těmito dvěma oblastmi práva, právní teorií či právní filosofií na straně jedné a aplikací práva na straně druhé, nabývá takových rozměrů, že začínám mít vnitřní pochybnosti o tom, zda vůbec má ještě smysl se teoreticko-právními otázkami zabývat. Zda by nebylo jednodušší nepředstírat propojení právní teorie a praxe, navrátit se k ordálům, případně účastníkům řízení rozdat zbraně. Vzpomínám si na jednu sci-fi povídku, ve které spor prohrál ten, komu jako prvnímu povolily nervy a jako první řekl protistraně „zabiju tě“. Ten – bez ohledu na nátlak, křivdy, vlastní obranu, evidentní procesní i faktickou slabost a jednoznačnou neschopnost takovou hrozbu splnit (často i evidentně oproti druhé straně, která takovou schopností disponovala) spor prohrál… Nebylo by jednodušší vyhlásit „ring volný“ než neustále klamně dodávat naději účastníkům řízení, že soudy soudí s vnitřním vhledem?
Nejvyšší soudy jsou již často tímto faktorem lhostejnosti infikovány taky, i když nutno přiznat k jejich chvále, že se snaží se držet. Když však dostávám odmítnutí dovolání z Nejvyššího soudu, odmítnutí ústavních stížnosti, jsem schopna přesně číst mezi řádky rozhodnutí, obsahujícího ze zcela převažující části text získaný postupem Ctrl+C – Ctrl+V, tu únavu Nejvyššího a Ústavního soudu z neuvěřitelného náporu oné právní lhostejnosti a právně nekonzistentní tuposti, která se na ně zdola valí – a to, že tu kterou věc prostě „vypustili“, protože už nemají sil. Tupost, neznalost, lhostejnost, lenost prýštící ze statisíců prvoinstančních i odvolacích rozsudků se na ně zezdola valí jako moréna či lavina, která bere vše… Možná si budete říkat, že generalizuji, ale ubezpečuji, že nikoliv. Před několika lety – ani nevím kolika, jsem přestala počítat svou osobní účast na soudních jednáních. Když jsem dospěla k číslu 4.000 řekla jsem si, že to už nemá cenu.
Přitom soudů, které jsem osobně v republice alespoň jednou nenavštívila, je také pomálu. Napadá mne Jeseník, Pelhřimov, Blansko a Rychnov nad Kněžnou. Takže nedostatkem zkušeností a příliš malým vzorkem to taky nebude.
Vzpomínám na rozsudky prvo- i druhoinstančních soudů (a je jedno, o čem rozhodovaly: trest, občan, správní soudnictví, rodinné záležitosti) které měly přesah, v odborné právnické literatuře již zcela běžný. Na rozsudky, které rozhodně nesvědčily vždy o mém vítězství, ale kde jsem se musela před argumentací soudu v úctě sklonit. Po pětadvaceti letech advokátní praxe je mohu spočítat… inu, dejme tomu na prstech obou rukou. Strašný výsledek.
Marně se snažím najít důvody tohoto zcela neutěšeného stavu. Je to výběrem soudců? Dlouhá leta byl (a myslím, že i nyní je) značně neprůhledný, protože o tom, kdo bude soudcem, fakticky rozhodovali v ČR dva psychologové, kteří se ze svých závěrů „doporučuji“ či „nedoporučuji“ nemuseli nikdy zodpovídat, a dokonce je nemuseli ani zdůvodňovat. Přitom nebyla ani definována, natož zodpovězena otázka, jaký má soudce vlastně být – nebyla tedy ani položena otázka, kterou denně zodpovídá každý personalista hledající pro svého klienta zaměstnance od pozice popeláře po generálního ředitele koncernu.
Stejně tak není důvodem množství soudních sporů. To je totiž důsledek oné neschopnosti právního systému jako celku řešit své vlastní problémy, nikoliv příčina.
Rozpor právní teorie, onoho údajně neužitečného „hloubání“ a její aplikované praxe je tak velký, že můžeme, dle mého názoru, přemýšlet o úplném krachu práva jako systému, organizujícího společnost. Pro rozpor slov a činů, teorie a její aplikace, můžeme mluvit o konci jednoho oboru, který lidstvo provázel nějakých dva a půl tisíce let. Jaká bude budoucnost, netuším. Vím však, že celý právní řád již dosáhl onoho mezního bodu, kdy náklady na jeho udržování přesahují zisk, který systém samotný produkuje. Jednou se to zlomí. Jemné praskání toho zlomu již slyším pod povrchem…
Klára A. Samková
