Problematika přezkumu údajně neplatných rozhodčích doložek v současné době zaměstnává snad všech 86 exekučních soudů. Soudy tedy řeší nespočet případů, kdy vznikla pochybnost o způsobilosti rozhodčího nálezu, kdy v této souvislosti se mohou řídit bohatou judikaturou.
Soudní praxe, zejména v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10. 7. 2013, se ustálila na tom, že zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce z důvodu, že jeho výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel, byla zkoumána i v exekučním řízení, a to i v řízení o návrhu dlužníka (povinného) na zastavení exekuce pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí pak dovodil, že takovýto závěr platí i bez zřetele k tomu, že dlužník (povinný) v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal.
Obecná instrukce soudům
Toto rozhodnutí bylo posléze vnímáno jako obecná instrukce soudům prvního stupně a odvolacím soudům, kdy přímým důsledkem pak bylo, že obecné soudy začaly plošně řešit platnost rozhodčích doložek v exekučním řízení a prakticky nevyužívají § 35 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Právě tato soudem vytvořená konstrukce je kontroverzní, kdy argumentace proti této judikatuře nebyla dosud vyčerpána. První problém nastává v tom, zda je v demokratickém právním státu typu České republiky přijatelné, aby soud neaplikoval zákon, tedy neřídil se platným zněním § 35 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Dále je otázkou, zda současná soudní praxe není rozporu se zákonem o rozhodčím řízení, který je neustále platným právním předpisem, má svou vnitřní logiku, strukturu i mechanismy. Je potřeba též zodpovědět, zda tímto postupem nedochází k popření základního principu rozhodčího řízení, který je možno vyjádřit tak, že pokud je rozhodčí nález jakkoli vadný (tedy i z důvodu, že rozhodčí doložka je neplatná), zákon o rozhodčím řízení předpokládá jeho zrušení výlučně způsobem odpovídajícímu soudnímu řízení.
Předně je nutné zdůraznit, že univerzální ustanovení, ve kterém jsou upraveny důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí (exekuci), jsou uvedeny v § 268 odst. 1 občanského soudního řádu. Tento výčet ovšem není úplný, neboť další lze najít i v jiných právních předpisech, kdy jedním z nich je nepochybně zákon o rozhodčím řízení, konkrétně § 35. Důvody, pro něž lze podat návrh na zastavení, lze tak rozdělit do dvou kategorií, obecné a zvláštní. Obecné jsou v § 268 občanského soudního řádu, přičemž exekuci lze zastavit i bez návrhu [jedná se kupř. o případy, kdy rozhodčí doložka nebyla vůbec sjednána nebo rozhodčí nález nebyl odpovídajícím způsobem dlužníkovi (povinnému) doručen]. Pokud jde o zvláštní, uvedené v § 35 zákona o rozhodčím řízení, lze exekuci zastavit jen na návrh. Otázka nedostatku pravomoci rozhodce je pak výslovně uvedena v § 31 písm. a) zákona o rozhodčím řízení, kdy právě z tohoto důvodu je nutné tyto okolnosti považovat za zvláštní důvody, jež mají být vyřízeny pouze v k tomu určeném řízení a to postupem předvídaným v § 35 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Je vhodné totiž připomenout, že vykonávací řízení nesmí primárně sloužit k přezkumu věcné správnosti exekučního titulu (srov. § 1 a 37 exekučního řádu), ale jeho hlavním cílem vždy musí být nucený výkon exekučních titulů, tedy i rozhodčích nálezů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 ze dne 23. 1. 2018).
Rozpor se zákonem
Za současného stavu zde tedy existuje platná právní úprava § 35 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, podle které platí, že je-li ze strany dlužníka (povinného) podán návrh na zastavení exekuce z důvodů neplatné rozhodčí doložky, je povinností soudu (exekutora) exekuční řízení přerušit a dlužníkovi (povinnému) uložit, aby ve stanovené lhůtě podal u příslušného soudu žalobu na zrušení rozhodčího nálezu. Na druhé straně zde existuje usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10. 7. 2013 jako obecná instrukce pro obecné soudy, ze kterého lze dovodit, že dlužník (povinný) v případě jeho návrhu na zastavení exekuce z důvodů neplatné rozhodčí doložky žádnou žalobu podávat nemusí a že otázka (ne)platnosti rozhodčí smlouvy bude posouzena v rámci probíhající exekuce. Je nutné si uvědomit, že citované rozhodnutí není v právním řádu České republiky pramenem práva a tím méně není pramenem práva vyšší právní síly než zákon. Vzhledem k tomu, že soud (resp. soudní exekutor) je vázán zákonem (čl. 95 Ústavy) a § 35 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení nebylo v části této věty „je-li podán návrh podle odstavce 1, soud provádějící výkon rozhodčího nálezu řízení o výkon rozhodnutí přeruší a uloží povinnému, aby do 30 dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Není-li v této lhůtě návrh podán, pokračuje soud v řízení o výkon rozhodčího nálezu“ zrušeno Ústavním soudem a ani soud neshledal rozpor této části zákonného ustanovení s ústavním pořádkem, je nutno toto zákonné ustanovení považovat za platné zákonné znění, které jsou soudy (resp. soudní exekutoři) povinni respektovat s odvoláním na čl. 95 Ústavy. Pokud by tomu tak nebylo, soud by jistě předložil návrh na zrušení části zákona Ústavnímu soudu České republiky. Nemůže být tedy sporu o tom, že soudy jsou povinny především respektovat zákon a ač znění zákona mohou svým výkladem do jisté míry doplňovat, jejich postup musí být vždy v mezích příslušných zákonných ustanovení. Gramatický výklad ustanovení § 35 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení je však zcela jistě jednoznačný a zřejmý, ovšem praktická aplikace jednotlivými soudy je poněkud specifická. Obecné soudy v naprosté většině projednávaných případů rozhodují bez ohledu na zákonnou právní úpravu.
Lze tedy shrnout, že existuje-li zákonná úprava § 35 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, je nutno ji respektovat, a to i za situace, pokud dovolací soud v dotčeném rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (ve skutkově specifickém případě!), rozhodl odlišně. Za žádných okolností však nelze zmiňované usnesení vnímat jako jakýsi návod k tomu, že zákon o rozhodčím řízení lze obcházet v představě, že ochranu lze nalézt až v řízení exekučním.
Přijmeme-li tedy závěr, že souzené rozhodnutí Nejvyššího soudu není pramenem práva a nemůže být tedy nadřazeno nad zákonem, na tomto místě považuji za vhodné zmínit důležité okolnosti, které vedly k vydání dotčeného usnesení. Právě tyto další okolnosti nejsou ze stran soudů v řízeních o návrzích dlužníků (povinných) o zastavení exekuce z důvodu tvrzených neplatných doložek vůbec zohledňovány. Jsou tak bohužel aplikovány v současné době, a to i za situace, kdy jak je níže podrobně vysvětleno, došlo k zásadní změně platné právní úpravy § 35 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení.
Rozhodčí doložka byla v souzené kauze vedené pod sp. zn. 31 Cdo 958/2012 sjednána dne 25. 5. 2005, rozhodčí nález ve věci byl vydán dne 29. 7. 2009, exekuční řízení bylo zahájeno dne 12. 4. 2010 a k návrhu povinného zastaveno dne 15. 6. 2011; odvolacím soudem bylo usnesení o zastavení exekuce potvrzeno dne 12. 12. 2011 a Nejvyšší soud vydal rozhodnutí o dovolání podaném oprávněným dne 10. 7. 2013. Za zásadní pak je, že smluvní strany sjednaly rozhodčí doložku v roce 2005, kdy na danou věc je nutné pohlížet podle právních předpisů v té době účinných, zejména podle zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném do 31. 3. 2012. Podle tehdy platného zákonného znění § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení pak platilo, že „návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem musel být podán pouze do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá,“ kdy splnění této povinnosti bylo ve většině případů objektivně nemožné. Na tento vývoj i na požadavky plynoucí z kontinentálního práva zákonodárce zjevně reagoval, protože dne 1. 4. 2012 nabyla účinnosti velká novela zákona o rozhodčím řízení provedená zákonem č. 19/2012 Sb., která zásadním způsobem zpřísnila pravidla uzavírání rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách a práva spotřebitele posílila mimo jiné i tím, že najisto zakotvila ochranu povinného i po zahájení exekučního řízení. Novou podobu dostal totiž § 35 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, kde do části věty byl vtělen dovětek: „bez ohledu na lhůtu stanovenou v § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení.“ Právě tento dovětek ve spojení s přechodnými ustanoveními zákona o rozhodčím řízení je možné považovat za zásadní pro posouzení, že plošná další aplikace rozhodnutí Nejvyššího soudu je z logiky věci vyloučena. V souzeném případě u Nejvyššího soudu šlo o to, že soudem prvního i druhého stupně bylo již o zastavení exekuce k návrhu dlužníka (povinného) pravomocně rozhodnuto v roce 2011 a Nejvyšší soud byl povinen řídit se § 35 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném do 31. 3. 2012. Toto ustanovení však prakticky znemožňovalo, aby dlužník (povinný) mohl bránit svá práva i po zahájení exekuce, a to důsledku § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Právě vzhledem k těmto skutkovým okolnostem daného případu Nejvyšší soud uzavřel, že § 35 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení na daný konkrétní případ aplikovatelný nebyl, kdy z tohoto důvodu využil možnosti aplikace důvodu uvedeného § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu.
Změna zákona
Velkou novelou zákona o rozhodčím řízení účinnou ode dne 1. 4. 2012 však došlo k tomu, že „problematický“ § 35 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení byl změněn a v zásadě umožnil všem dlužníkům (povinným) v době exekuce úspěšně podávat žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. Z přechodných ustanovení k zákonu č. 19/2012 Sb. účinných ode dne 1. 4. 2012 lze totiž zjistit, že nová úprava se ode dne své účinnosti má aplikovat i na právní vztahy, které sice vznikly v minulosti, ale existují dále. Právě v tomto lze spatřovat skutkovou odlišnost od všech případů, na které dnes řeší otázku platnosti rozhodčích doložek. Na všechny (běžící) řízení o návrzích dlužníků (povinných) na zastavení exekuce z důvodu neplatných rozhodčích doložek však citované rozhodnutí Nejvyššího soudu nedopadá, protože na všechny tyto případy se již vztahují ustanovení k zákonu č. 19/2012 Sb. účinných ode dne 1. 4. 2012, tedy i nová podoba § 35 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení.
Hlavním argumentem však bezpochyby zůstává, že jakékoli soudní rozhodnutí nemá vyšší právní sílu než zákon a soudce je vždy v souladu s čl. 95 Ústavy vázán zákonem. Jinak řečeno, exekutoři i soudy, u nichž v současné době probíhá řízení o výkon rozhodčího nálezu, jenž byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky ve spotřebitelské věci, jsou povinni v případě podání návrhu na zastavení exekuce dlužníkem (povinným) dle § 35 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení aplikovat § 35 odst. 2 zákon o rozhodčím řízení jako ustanovení speciální vůči obecnému § 268 občanského soudního řádu, a to od okamžiku nabytí účinnosti § 35 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení v jeho stávajícím znění, tedy od 1. 4. 2012. V tomto ohledu nezáleží na tom, kdy byla uzavřena rozhodčí doložka, zahájeno rozhodčí řízení, vydán rozhodčí nález, zahájeno řízení o výkon rozhodčího nálezu, zahájeno exekuční řízení apod. Účastníci exekučního řízení vždy totiž právem očekávají, že soudce (exekutor) bude vždy aplikovat zákon, kterým je vázán, a to namísto soudního rozhodnutí, které pramenem práva není. Ustanovení paragrafu § 35 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení existovalo i před velkou novelou zákona o rozhodčím řízení s tím rozdílem, že před datem 1. 4. 2012 byla jeho aplikace na konkrétní případy až na výjimky vyloučena, neboť v době provádění exekuce již zpravidla jejím účastníkům uplynula zákonná lhůta tří měsíců ode dne doručení rozhodčího nálezu. Právě v tomto režimu však bylo vydané posuzované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012. Po účinnosti novely zákona o rozhodčím řízení, která povinným (dlužníkům) kdykoliv v průběhu exekuce dává možnost podat žalobu na zrušení rozhodčího nálezu, již aplikaci tohoto ustanovení nic nebrání.
Názor autora je v podstatě totožný s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1641/2018 ze dne 1. 8. 2018, podle kterého platí, že zákon o rozhodčím řízení nelze obcházet v představě, že lze nalézt ochranu v následném exekučním řízení. Tento postup by pak měl být užíván zcela výjimečně tehdy, je-li nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně silných v případě, že rozhodčí nález je zjevném rozporu s hmotným právem a základními principy demokratického státu. Je zajímavé, že toto poměrně nové rozhodnutí Nejvyššího soudu, které aktivně reaguje na vzniklou situaci a fakticky odkazuje na platnou právní úpravu v oblasti rozhodčích doložek, není dosud soudy využíváno.Mám tedy za to, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012 by nemělo být za současného právního stavu obecnou instrukcí určenou soudům, aby zastavovali exekuce k návrhu dlužníků (povinných) v případech tvrzené neplatnosti rozhodčí doložky v průběhu exekučních řízení.
JUDr. Miloslav Zwiefelhofer
