V současné době jsme svědky plošného přezkumu rozhodčích doložek, při kterém soudy přebírají zjevně nestandardní a nesystémové postupy, a to zřejmě ve snaze napravit nedostatky jimi nařízených exekucí. Bohužel však i současná náprava, realizovaná některými soudy, vytváří ve skutečnosti další a další nespravedlnosti, které poškozuji práva především věřitelů, jejich advokátů a v neposlední řadě i exekutorů.
Místo zachovávání platných právních pravidel dochází v rámci exekučních řízení k přezkumu věcné správnosti rozhodčích nálezů, kdy judikatura soudů hledá bez ohledu na právní úpravu neustále nové důvody pro jejich zastavení. Velkým problémem této judikatury je pak skutečnost, že neargumentuje zákonem, ale pouze odkazuje jen na další judikaturu, která ovšem právní argumentací opět zcela absentuje.
I když je postavení exekutora podle zákona poměrně jasně definováno, dochází často v průběhu exekucí či po jejich skončení ke zcela zásadním proměnám jeho postavení, a to zřejmě podle zásady, jak a kdy se komu hodí…
Exekutor jako úřední osoba
Soudní exekutor je při provádění nuceného výkonu exekučních titulů úřední osobou, kdy jeho funkce má nezpochybnitelné veřejnoprávní rysy, kdy tento závěr lze odvodit z § 2 odst. 1, 55b a 52 odst. 2 exekučního řádu. Právě z tohoto důvodu se jeho úkony považuji za úkony soudu v mezích jeho oprávnění, což vyplývá z věty druhé § 28 exekučního řádu. Ústavní soud ostatně mnohokrát konstatoval, že se nejeví nepřiměřené, považuje-li zákon č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci činnost exekutora za výkon státní správy ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) citovaného zákona, za níž stát se všemi důsledky odpovídá podle § 4 citovaného zákona (z nové judikatury kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1782/19 ze dne 8. 10. 2019). Na první pohled je tedy veřejnoprávní postavení exekutora nezpochybnitelné, ovšem díky současné judikatuře je tomu v určitých případech úplně jinak.
Exekutor jako soukromý podnikatel
K veřejnoprávní povaze exekutora při výkonu exekuční činnosti se Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích vyjádřil tak, že bez ohledu na veřejnoprávní povahu vystupuje exekutor při své činnosti též jako podnikatel. Exekutor si totiž na provoz svého exekutorského úřadu musí vydělat sám, a to na rozdíl od státních zaměstnanců soudu, kteří v oblasti justice pracují a za svou činnost pobírají plat, či např. od příslušníků Celní správy, kteří jsou ve služebním poměru. I tento názor na právní postavení exekutora nepůsobí v praxi žádné výkladové obtíže.
Exekutor jako účastník řízení
Naopak další způsoby, jakým je na postavení exekutora nahlíženo, již výkladové problémy přináší. Obecně totiž platí, že exekutor není účastníkem řízení, který je míněn podle § 255 odst. 1 občanského soudního řádu. Jak již bylo shora rozebráno, exekutor vede exekuční řízení na základě veřejnoprávního zmocnění pro výkon části státní moci a má postavení obdobné jako má při výkonu rozhodnutí soud.
Přesto Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 27. 11. 2008 sp. zn. III. ÚS 363/06 (N 204/51 SbNU 557) uvedl, že exekutor má i postavení účastníka řízení, ale pouze v té jeho části, kdy soud rozhoduje o jeho nároku na odměnu a na náhradu hotových výdajů [z novější judikatury třeba Ústavní soud, III. ÚS 2516/14, (14/2015 USn.)]. Úmyslem Ústavního soudu bylo nepochybně umožnit exekutorům, aby měli možnost nechat přezkoumat konečné rozhodnutí soudu, kdy se rozhoduje o jeho odměně (má se na mysli rozhodnutí soudu, kterým je rozhodováno o námitkách účastníků proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, proti kterému není přípustný opravný prostředek). Jedná se o tzv. účastenství pro určitý úsek řízení, kde se rozhoduje o dílčím nároku plynoucího z procesního práva. Rozhodování soudu o odměně exekutora se nepochybně dotýká jeho oprávněných zájmů a souvisí s právem na odměnu ústavně zaručeným v čl. 26 odst. 3 Listiny.
Právě závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 363/06 jsou nyní při přezkumu rozhodčích doložek soudy zcela absurdně vykládány tak, že exekutor je účastníkem řízení ve smyslu § 255 odst. 1 občanského soudního řádu, a to na úrovni věřitele či dlužníka. Exekutorům je pak v řízení o zastavení soudy ukládáno, aby se buď podíleli na nákladech řízení, nebo aby dlužníkům vraceli přiznané a vymožené náklady exekuce. To vše v rozporu se zákonem, veřejnoprávním postavení exekutora, základními právními principy soudního řízení i se zdravým rozumem.
S trochou nadsázky je těžko představitelné, aby byl soudce povinován k hrazení nákladů řízení některému z účastníků řízení. U představitelů soudní moci je tato úvaha nesmyslná, u exekutora nikoli, a to i přesto, že exekutor při nuceném výkonu exekučních titulů vystupuje v obdobné pozici jako soudce.
Nepochybně správné rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 363/06 (vztahující se k jiné procesní situaci než je plošný přezkum rozhodčích doložek) tak bohužel představuje pro exekutory v současném právním prostředí příslovečný „danajský dar.“
Exekutor jako soukromá osoba
Zcela extrémní názor na postavení exekutora v exekučním řízení zaujal Nejvyšší soud v aktuálním rozsudku sp. zn. 20 Cdo 1227/2019, ze dne 10. 7. 2019, kdy soud v souvislosti s rozhodováním o vracení vymoženého plnění na nákladech exekuce konstatoval, že exekutor není ve vztahu ke své přiznané odměně v postavení orgánu veřejné moci, ale vystupuje jako účastník řízení, kterého lze soudním rozhodnutím zavázat povinností, aby vrátil dlužníkovi, co jako exekutor na svých nákladech vymohl.
Toto rozhodnutí vyvolalo mezi exekutory značné pobouření a zaslouží si nepochybně kritické zhodnocení. Nejvyšší soud bez ohledu na zákonnou úpravu i judikaturu uvedl, že exekutor po skončení exekuce ztrácí své veřejnoprávní postavení a stává se soukromou osobu, a to zřejmě ve vztahu k dlužníkovi.
Pokud by byl tento pohled relevantní (o čem lze důvodně pochybovat), ztratila by na významu právní úprava zákona č. 82/1998 Sb., kde je jednoznačně stanoveno, že činnost exekutora je považována za výkon státní správy, za kterou odpovídá stát [srov. k tomu přiměřeně též nález sp. zn. I. ÚS 529/09 ze dne 13. 3. 2012 (N 51/64 SbNU 625)]. Legislativní úprava v tomto zákonu by ve vztahu k exekutorům byla zbytečná, neboť za činnost exekutora i soudu, který exekuci povolil, by odpovídal exekutor jako soukromá osoba.
Přímým důsledkem tohoto kontroverzního názoru Nejvyššího soudu by pak zřejmě bylo, že soudy by mohly tyto spory rozhodovat bez ohledu na § 7 občanského soudního řádu, kde je v odstavci 1 uvedeno, že v občanském soudním řízení se projednávají a rozhodují spory, které vyplývají z poměrů soukromého práva. Zde lze ovšem namítnout, i kdyby se exekutor stal soukromého osobou směrem k dlužníkovi, původní vztah mezi exekutorem a dlužníkem však byl nepochybně veřejnoprávní a k projednání tohoto sporu nemají soudy pravomoc.
Zásadně je nutno zdůraznit, že exekutor není jakýsi „pán od vedle,“ který svévolně provádí exekuce a poškozuje svou činností dlužníka. Je třeba mít neustále na paměti, že jsou to právě exekuční soudy, které nesou odpovědnost za to, že exekutor konkrétní exekuce realizuje na základě jejich usnesení (v řízeních zahájených do 31. 12. 2012) nebo pověření (v řízeních zahájených od 1. 1. 2013). V právním státu není jistě možné, aby soud exekuci nejprve usnesením či pověřením nařídil, její realizací pověřil určitého exekutora a následně pak exekuci sám zastavil pro její nezákonnost a současně se tvářil tak, jako by se nic nestalo. Zavinění státu je v tomto případě zcela zřejmé. Ovšem z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1227/2019 vyplývá, že jakoby mávnutím kouzelného proutku odpovědnost státu po skončení exekuce zmizí a jedinou odpovědnou osobou za provedenou exekuci je zřejmě exekutor. Tedy osoba, kterou sám soud svým úkonem na samém počátku pověřil.
Co bude dále?
Zůstává otázkou, zda i nadále bude pokračováno ve zjevně nestandardním řešení plošného přezkumu rozhodčích doložek anebo zda se soudy vrátí k dodržování právních pravidel, které dodávají civilnímu procesu řád a zajišťují ochranu individuálních práv. Pokud bude ovšem dosavadní soudní praxe pokračovat a budou nestále vyhledávány nové důvody pro zastavení exekucí, ve kterých je podkladovým rozhodnutím rozhodčí nález, nelze vyloučit další překvapivá rozhodnutí.
Již nyní je ochrana dlužníků při přezkumu rozhodčích doložek téměř bezbřehá. Kam až bude posunuta hranice jejich ochrany nad rámec textu zákonných ustanovení? Toto nelze při současné judikatuře vůbec předvídat.
Faktem ale zůstává, že Česká republika je demokratickým právním státem a představuje vládu práva, jehož součástí je vymahatelnost práva jako takového. Pokud je tento obecný princip při přezkumu rozhodčích nálezů porušován a je rozhodováno pouze s ohledem na blíže neurčená lidská práva dlužníka, tak Česká republika zřejmě právním státem být přestává. Je tato cesta správná? Nad tímto se musí již každý čtenář zamyslet sám…
JUDr.MiloslavZwiefelhofer
