V současném období probíhá na exekučních soudech přezkum rozhodčích doložek. Není pak výjimkou, že soudy při zastavování exekucí s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu rozhodují tak, že břemeno zastavení má nést soudní exekutor. Tento názor byl Ústavním soudem vysloven kupř. v jeho usnesení sp. zn. II. ÚS 1722/17 ze dne 14. 7. 2017 a posléze zopakován v dalších rozhodnutích.
Je skutečně exekutor odpovědný za neplatné rozhodčí doložky?
V důsledku shora citované judikatury Ústavního soudu exekuční soudy při zastavování exekucí mnohdy konstatují, že věřitel zastavení exekuce nezavinil a není povinen hradit náklady exekuce. Obecné soudy tak respektují názor Ústavního soudu, že exekutor je profesionálem, po němž lze spíše než po věřiteli požadovat, aby změnu judikatury předvídal, popřípadě na ni reagoval. Riziko, které exekutor nese, je navíc odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho, v podstatě monopolním, postavením při provádění exekucí. Již v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. 11. 1983) bylo totiž zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese, včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí.
Ústavní soud pak zdůvodňuje odpovědnost exekutora zejména těmito důvody. Soudní exekutor měl vývoj judikatury v oblasti rozhodčích doložek předvídat a zřejmě blíže nespecifikovaným způsobem na něj reagovat. Za druhé, exekutor má v podstatě monopolní postavení, kdy právě tímto způsobem je pak kompenzováno, že by měl (ze svého) nést náklady těchto exekucí. A konečně za třetí, dle rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva nese exekutor riziko své profese včetně rizika neuhrazení nákladů za vykonanou práci.
Ačkoli má autor přirozený respekt k rozhodování Ústavního soudu, nemůže s tímto výkladem souhlasit. Přenášení odpovědnosti za neplatné rozhodčí a na ně navazující nezákonné exekuce na exekutory je nemravné, nemá žádnou zákonnou oporu a navíc je v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny. Navíc směrem k exekutorům představuje tento nový trend porušení zásady legitimního očekávání, že za svou odvedenou práci nebudou dostávat zaplaceno.
Povinnost exekutora předvídat změnu judikatury
Obecně je vhodné uvést, že požadavek předvídat změnu judikatury je poněkud absurdní a následné vyvozování odpovědnosti exekutora z tohoto požadavku je nejen v rozporu s logikou, ale též v rozporu se základními principy spravedlnosti.
Je třeba si uvědomit, že za okamžik sjednocující praxe k rozhodčím doložkám je považováno usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011. Dle úvahy Ústavního soudu pak měl exekutor v předcházejícím období, tedy přede dnem 11. 5. 2011, zřejmě předpokládat, že bude přijato shora citované sjednocující stanovisko. I kdyby tuto skutečnost exekutor před tímto datem skutečně předpokládal a dával soudům podněty k zastavení těchto exekucí, nepochybně by těmto podnětům nebylo vyhověno, neboť v té době se soudy řídily tehdy platnou judikaturou.
Vytýká-li tedy Ústavní soud exekutorům, že vývoj judikatury nepředvídali, má Ústavní soud spíše na mysli situaci, že exekutoři v řízeních, které byly zahájeny před datem 11. 5. 2011, po tomto datu neiniciovali zastavení exekucí tím, že nepřistoupili ke zjištění názoru věřitelů k otázce, zda nechtějí exekuce v důsledku judikatorní změny zastavit. Již tato otázka je ovšem sporná, neboť není zřejmé, zda na kauzy zahájené před 11. 5. 2011 je možno vztahovat pozdější judikaturu a zda se nejedná o nepřípustnou retroaktivitu.
I pokud bychom přijali závěr, že se o nepřípustnou retroaktivitu nejedná, pak za této situace Ústavní soud zcela opominul odpovědnost státu. Jsou to nepochybně exekuční soudy, které mají znát právo, a pokud tyto soudy exekuce nařídily, měly právě tyto soudy dotčené exekuce (tedy zahájené do 11. 5. 2011) v důsledku judikatorní změny samy v minulosti zastavit.
V řízeních zahájených po 11. 5. 2011 je jakákoli polemika zbytečná, protože soudy již při nařizování exekucí jistě zohlednily i změnu judikatury v oblasti rozhodčích doložek a tak všechny nařízené exekuce po tomto datu by měly být zcela po právu. Je totiž výrazem ustálené soudní praxe, že již ve stádiu zahájení exekuce se exekuční soud zabývá (mimo jiné) i tím, zda rozhodnutí, jehož vynucené vymožení se navrhuje, bylo vydáno orgánem, který měl k tomu pravomoc (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2020/98 ze dne 14. 4. 1999).
Monopolní postavení exekutora
Pokud se týká tvrzeného monopolního postavení exekutorů, není možné ani tuto úvahu Ústavního soudu přijmout. V obecném smyslu monopol znamená výsadu, privilegium nebo výsadní postavení. Tím lze rozumět jednak výhradní možnost (moc) rozhodovat a jednat, nebo výhradní právo (oprávněnost, uznanou legitimitu) rozhodovat. Zakladatel moderní ekonomie Adam Smith pak spatřuje další znak monopolu v tom, že své zboží či služby monopol prodává o mnoho dráže než je přirozená cena.
Soudní exekutor je ovšem dle názoru Ústavního soudu i soukromý podnikatel a žádné monopolní postavení nemá. Je totiž zřejmé, že na českém trhu není pouze jeden exekutorský úřad, ale úřadů je na 157, kdy mezi exekutory existuje konkurenční boj. Podle ust. § 28 exekučního řádu totiž platí, že exekutora si vždy vybírá oprávněný. Navíc vymáhání pohledávek zajišťují vedle soukromých exekutorů i správci daně, celníci či různé správní orgány. Existují též snahy, aby určitý typ pohledávek exekutoři nevymáhali, kdy jako příklad je vhodné uvést vymáhání správních poplatků obce či justiční pohledávky.
Představa, že by snad exekutoři mohli diktovat ceny za své služby, je zcela protismyslná. Exekutoři se totiž při své činnosti musí vždy řídit vyhláškou ministerstva spravedlnost č. 330/2001 Sb. (exekuční tarif) a je evidentní, že ze svého údajného „monopolního“ postavení žádnou výhodu nemají. Navíc s účinností od 1. 4. 2017 vstoupila v platnost již několikátá změna exekučního tarifu, která snížila minimální odměnu exekutora.
O výhodách plynoucí z monopolního postavení nelze tak v případě exekutorů hovořit, kdy ani v této části nelze dát Ústavnímu soudu za pravdu.
Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii
Dalším argumentem Ústavního soudu v případech, kdy exekutorům při zastavování exekucí ohledně neplatných rozhodčích doložek, nejsou přiznávány žádné náklady, je odvolání na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. 11. 1983). Dle tohoto rozhodnutí obecné soudy exekutorům náklady nepřiznávají s tím, že exekutoři nemusí dostat ve všech případech za svou práci zaplaceno, kdy tento závěr odůvodňuji s odkazem na jejich podnikatelské riziko. Proti aplikaci tohoto rozhodnutí však existuje spousta zásadních výhrad.
Na tomto místě je vhodné připomenout okolnosti souzeného případu. V dotčené věci stál na straně stěžovatele belgický advokát, Van der Mussele. Po svém zaregistrování jako advokátní čekatel se odhodlal k otevření vlastní advokátní kanceláře, přestože do té doby nepracoval v žádné jiné advokátní kanceláři.
V polovině roku 1979 bylo rozhodnuto tamější advokátní komorou, že byl stěžovateli přidělen případ ex offo a měl obhajovat pana E. Převzal tuto obhajobu a celému řízení věnoval přibližně 18 hodin práce. Posléze byl stěžovatel informován advokátní komorou, že mu byla obhajoba odňata a z důvodu celkové nemajetnosti pana E. mu nebudou nahrazeny žádné náklady, které musel pro účely obhajoby pana E. vynaložit. Jednalo se o částku ve výši 3.400 belgických franků.
V této souvislosti podal Van der Mussele Evropské komisi pro lidská práva stížnost, ve které osvětlil, že v případě jeho odmítnutí obhajoby ex offo by mu hrozily určité sankce, a tak neměl na výběr a jmenování obhájcem ex offo přijal. Hlavním bodem stížnosti se tak logicky stala nespokojenost stěžovatele s tím, že mu nebyla zaplacena odměna za obhajobu klienta a nadto ani fakticky vynaložené náklady.
Následně pak Evropský soud pro lidská práva primárně poukázal na skutečnost, že si dotyčný zvolil zcela dobrovolně profesi advokáta, přičemž mohl a měl vědět o tom, že v tomto povolání existuje praxe, na níž si potom stěžoval. „Vzhledem k tomu by pouze značná a nepřiměřená disproporcionalita mezi sledovaným cílem – stát se advokátem – a povinnostmi spojenými s tímto cílem mohla vést k závěru, že služby požadované po panu Van der Mussele ohledně právní pomoci byly nucenou prací bez jeho souhlasu.“ U Evropského soudu ale zmíněná disproporcionalita popisovaných rozměrů prokázána nebyla a zejména z toho důvodu se dle názoru tohoto soudu o porušení ustanovení o nucené nebo povinné práci (ve smyslu článku 4 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) nejednalo.
České soudy ovšem vykládají citované rozhodnutí zjednodušeně a zcela opomíjí zásadní závěr Evropského soudu, který upozorňuje na nutnost zkoumat nepřiměřenou disproporcionalita mezi sledovaným cílem a určitou profesí. U Evropského soudu ve věci Van der Mussele ale zmíněná disproporcionalita popisovaných rozměrů prokázána nebyla, protože požadovaný rozsah práce nebyl nepřiměřený a bylo možné jej po advokátním čekateli požadovat. Zejména z tohoto důvodu se o porušení ustanovení o nucené nebo povinné práci nejednalo.
Závěr Evropského soudu je nepochybně takový, že v jednom nebo v minimálním množství případů lze akceptovat, že z důvodu nemajetnosti klienta nedostane advokát (potažmo advokátní koncipient) zaplaceno a v takovém případě se o nucenou práci nejedná.
Zásadně odlišná je však situace, pokud české soudy při přezkumu platnosti rozhodčích doložek a následném zastavování exekucí paušálně odměnu exekutorům nepřiznávají v tisících, možná desetitisících případů, a navíc za situace, kdy tyto soudy exekuce povolily (jen ex offo je z podnětu ministryně spravedlnosti v současné době přezkoumáváno na 133 tis. exekučních kauz). Zde se jedná nepochybně o disproporcionalitu, kterou má na mysli Evropský soud. Právě počtem případů, kdy není exekutorům odměna přiznávána, nastává zmíněná disproporcionalita popisovaných rozměrů a z tohoto důvodu se i při respektování závěrů Evropského soudu jedná o nucenou (povinnou) práci.
Soudní exekutor podnikatelské riziko ve smyslu shora citovaného rozhodnutí Evropského soudu samozřejmě nese, neboť cca v 70 % exekučních věcech se mu nepodaří z majetku povinného ničeho vymoci a přiznané exekuční náklady mu nejsou nikým uhrazeny. Při prověřování platnosti rozhodčích doložek však exekutor vůbec nedostává šanci vymoci jakékoli náklady, protože mu nejsou v určitých případech právě s odkazem na rozhodnutí Van der Mussele soudy vůbec přiznávány. Tento postup odporuje nejen právní úpravě, ale i dotčenému rozhodnutí Evropského soudu.
Praktické dopady
Pokud nyní soudy plošně prověřují rozhodčí doložky a v návaznosti na toto prověřování exekuce pro nezákonnost zastavují (z důvodů překážek na straně exekučního titulu), není možné, aby v těchto případech nebyly exekutorům přiznávány náklady. Jedná se totiž o nucenou práci či službu a na exekutory je vyvíjen nespravedlivý nátlak na výkon exekuční činnosti.
Vznikne-li tedy při prověřování rozhodčích doložek situace, kdy náklady není možné klást k tíži ani věřitele, ani dlužníka, je nutné, aby za tohoto stavu nesl náklady spojené s exekucí stát. S takovou variantou však procesní předpisy nepočítají, kdy v takovém případě je jediným spravedlivým řešením, aby povinnost k úhradě nákladů exekuce byla uložena některému z účastníků, který se následně může proti státu domáhat náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Variantním řešením je též možnost, aby každému z účastníků byla povinnost k úhradě nákladů exekuce uložena v určitém poměru (např. ve výši ½), kdy každý z těchto účastníků se posléze může samostatně domáhat náhrady škody dle shora citovaného zákona.
Faktem zůstává, že exekutor za neplatné rozhodčí doložky odpovědný není, neboť pro tento závěr neexistuje žádný zákonný podklad. Soudní exekutoři tak z logiky věci břemeno zastavení těchto exekucí nést nemohou.
Miloslav Zwiefelhofer
