Dne 9. února 2016 vydal Ústavní soud ČR pod sp. zn. Pl. ÚS 11/15 usnesení, kterým odmítl návrh Krajského soudu v Ostravě podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR na zrušení § 160 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“ nebo „IZ“). V daném případě přitom nešlo o nic menšího, než o právo na zákonného soudce, jakož i o nezávislost soudů a soudců.
Do středu pozornosti byla postavena otázka příslušnosti soudců při rozhodování insolvenčních incidenčních sporů. Podle ust. § 160 odst. 1 IZ incidenční spory projednává a rozhoduje v nich soudce, před nímž je vedeno vlastní („hlavní“) insolvenční řízení, z nějž incidenční spor vzešel. Sporné ustanovení § 160 odst. 2 IZ pak svěřuje předsedovi insolvenčního soudu pravomoc přikázat incidenční spor jinému soudci tohoto soudu, jestliže by projednání a rozhodnutí incidenčního sporu v rámci insolvenčního řízení mohlo vést k průtahům v insolvenčním řízení.
V totalitním režimu není třeba zkorumpovat všechny soudce, postačí, když si režim pohlídá, že určité kauzy budou rozhodovány určitými „spolehlivými“ soudci, aby bylo dosaženo žádoucích verdiktů ve věcech, na nichž má politický režim eminentní zájem.
Tomáš Langášek[1]
Navrhovatel (za nějž vystupovala jedna ze soudkyň Krajského soudu v Ostravě) v návrhu, kterým bylo předmětné řízení zahájeno, popisoval praxi Krajského soudu v Ostravě při přerozdělování insolvenčních incidenčních sporů do jednotlivých senátů. Zdůrazňoval přitom, že k přerozdělování spisů na základě § 160 odst. 2 IZ na Krajském soudu v Ostravě nedochází na základě rozvrhu práce nebo jakýchkoliv předem stanovených pravidel, ale pouze „ad hoc“ opatřením předsedkyně soudu. Přerozdělování věcí se přitom celkově týká asi jednoho tisíce spisů ročně s tím, že je zcela ponecháno na vůli funkcionáře soudu, jaké věci určí tomu kterému soudci k vyřízení a rozhodnutí. U Krajského soudu v Ostravě formálně existují soudní oddělení s agendou „insolvenční incidenční spisy“, avšak u těchto senátů zcela absentují pravidla pro prvotní rozdělení věci předpokládané v § 42 odst. 1 písm. c) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů.
Dané rozhodnutí bylo plénem Ústavního soudu přijato nejtěsnějším možným poměrem hlasů (8:7)[2] a přehlasovaná menšina ústavních soudců s usnesením pléna ostře nesouhlasila.
Ústavní soudkyně Milada Tomková ve svém separátním vótu vyslovila přesvědčení, že shora uvedené ustanovení insolvenčního zákona bylo nutno zrušit též vzhledem k současnému náhledu na insolvenční řízení v České republice, které je formováno zprávami o „insolvenční mafii“ a přesunech sídla firem těsně před podáním návrhu na insolvenci do krajů s názorově spřízněnými insolvenčními soudci. Soudce Ústavního soudu Vojtěch Šimíček pak ve svém disentním stanovisku rovnou konstatoval: „Zvolený způsob, jakým Ústavní soud v daném případě rozhodl, proto bohužel musím označit za selhání ve velmi zásadní věci.“
Oprávněně?
Nejprve je nutno říci, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí interpretoval obsah základního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny i v širším kontextu. Konstatoval, že zmíněný ústavní imperativ se sluší pokládat za zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen – pro různé důvody a rozličné účely – výběr soudů a soudců „ad hoc“.
Právě z toho důvodu kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení jako garance proti možné svévoli je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů [srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101), nález sp. zn. III. ÚS 200/98 ze dne 17. 12. 1998 (N 155/12 SbNU 423), nález sp. zn. III. ÚS 293/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 11/13 SbNU 71), nález sp. zn. I. ÚS 93/99 ze dne 27. 9. 2005 (N 183/38 SbNU 463), nález sp. zn. III. ÚS 182/99 ze dne 25. 5. 2000 (N 77/18 SbNU 169), nález sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11), nález sp. zn. III. ÚS 29/01 ze dne 18. 10. 2001 (N 153/24 SbNU 125), nález sp. zn. IV. ÚS 307/03 ze dne 27. 5. 2004 (N 76/33 SbNU 243), nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533), nález sp. zn. III. ÚS 2853/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 83/49 SbNU 197), nález sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009 (N 85/53 SbNU 79) a další].
Do rámce základního práva na zákonného soudce pak Ústavní soud podřadil i požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, tj. předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení (nálezy sp. zn. III. ÚS 200/98, III. ÚS 293/98 a III. ÚS 182/99).
Soulad ust. § 160 odst. 2 insolvenčního zákona („IZ“) s právě vyřčeným lze už na první pohled pokládat za mimořádně sporný.
Dilema mezi zachováním zásady zákonného soudce a zájmem na co nejrychlejším řízení je ve skutečnosti falešné. Uvedené dvě hodnoty jsou totiž co do svého významu nesouměřitelné. Připomeňme v této souvislosti dřívější judikaturu Ústavního soudu, jenž se např. v nálezu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10 vyslovil tak, že „rychlost řízení může být uvažována až v rámci konkrétního – spravedlivého – procesu. Proces, byť by byl garantován jako „rychlý“, by neměl rozumného smyslu, pokud by nebyl spravedlivý, negarantoval spravedlivý výsledek, tedy (mj.) pokud by v něm neměl každý možnost domáhat se ochrany svého práva (jde o pojmovou součást procesu). Základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny každého na ochranu svého práva, realizovatelné v řízení, z povahy věci předchází rychlosti tohoto řízení, je jeho obligatorním východiskem. Jinak by se proces a v něm i jeho rychlost prakticky stávaly samoúčelem.“[3]
V obecné rovině lze sice souhlasit s názorem vysloveným v judikatuře obecných soudů, že úmyslem zákonodárce bylo, aby daná právní úprava otevírala mimořádnou možnost přidělování incidenčních sporů projednávaných jinak v rámci insolvenčního řízení jinému soudci, resp. aby reagovala na potřebu regulovat počet projednávaných věcí jednotlivými soudci tak, aby byli rovnoměrně vytíženi.[4] Pokud však předmětné ustanovení umožňuje, aby v důsledku postupu předsedy krajského soudu přidělování incidenčních sporů jinému soudci, než tomu, který jej dle rozvrhu práce má projednat a rozhodnout, nebylo mimořádnou záležitostí, nýbrž de facto systémovým pravidlem, a jestliže (zároveň) „přerozdělování spisů“ vede k nerovnoměrnému vytížení soudců, lze konstatovat, že záměru zákonodárce dosaženo nebylo. Daný problém je přitom nutno vnímat – jak na to správně poukazuje Milada Tomková – v celém kontextu. Z otevřených zdrojů lze totiž získat poznatky, podle nichž se v ČR rozmáhá zneužívání institutu insolvenčních řízení. V obecné rovině lze odkázat na veřejnou Zprávu Ministerstva vnitra ČR o situaci v oblasti vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku na území České republiky v roce 2014 (ve srovnání s rokem 2013), kde se mj. praví: „Ve zvýšené míře byly v roce 2014 zaznamenány aktivity kriminálních struktur zaměřené na vyvolávání a ovlivňování insolvenčních řízení, kdy docházelo nejen k vytváření fingovaných pohledávek pro uvedení právnické osoby do konkurzu nebo naopak k odsávání aktiv již bankrotující společnosti prostřednictvím přihlášení fingované pohledávky, ale často i k pokusům o ovlivnění osoby budoucího insolvenčního správce. Byly zaznamenány také případy podvodného přebírání kontroly nad fungujícími společnostmi (bez následné insolvence). Zejména úspěšné snahy kriminálních struktur o jmenování insolvenčního správce spolupracujícího s kriminální strukturou je nutno považovat za velmi nebezpečný jev, který mj. vypovídá o korupčním průniku významných českých kriminálních struktur do soudního systému.“
Je přitom důležité upozornit na skutečnost, že k výběru konkrétní osoby insolvenčního správce dochází opatřením předsedy krajského soudu, přičemž je-li správce určován postupem podle § 25 odst. 5 IZ (tj. mimo pořadí určené rotačním systémem, jak by tomu mělo podle § 25 odst. 2 IZ pravidelně být), je podle stávající právní úpravy a judikatorní praxe toto opatření zcela nenapadnutelné a nepřezkoumatelné.[5]
Incidenční spor probíhající v rámci insolvenčního řízení se vyznačuje tím, že jedním z účastníků řízení (žalobcem či žalovaným) je takřka vždy insolvenční správce. Ust. § 160 odst. 2 IZ v souvislosti s ust. § 25 odst. 5 IZ tak z tohoto pohledu vytváří nebezpečnou koncentraci moci v rukou předsedy krajského soudu, který je s to na ad hoc bázi ovlivnit jak osobu insolvenčního správce (žalobce či žalovaného v incidenčním sporu), tak i osobu soudce v incidenčním sporu rozhodujícího, a to v zásadě bez možnosti jakékoli efektivní kontroly a přezkumu a bez možnosti obrany ze strany účastníků insolvenčního řízení.
Nezamýšleným (resp. nedomyšleným) důsledkem této zákonné úpravy je pak soustředění mimořádného vlivu na průběh insolvenčních řízení v osobě předsedy (resp. pověřeného místopředsedy) krajského soudu, jenž je tak nepřímo schopen ovlivnit např. rozvržení hlasovacích práv mezi přihlášené věřitele [§ 159 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 51 IZ], výslednou velikost majetkové podstaty dlužníka [§ 159 odst. 1 písm. b) IZ], možné zhojení předchozích zkracujících právních jednání dlužníka v podobě „odklonů“ majetku apod. [§ 159 odst. 1 písm. d) IZ] či např. přezkum způsobu zpeněžení majetkové podstaty [§ 159 odst. 1 písm. f) IZ], a to v podstatě bez jakékoli možnosti procesní obrany ze strany dotčených účastníků insolvenčního řízení.
Nejde přitom o to, že by každé jedno opatření o určení insolvenčního správce mimo zákonné pořadí podle § 25 odst. 5 IZ a každé jedno opatření o přikázání incidenčního sporu jinému soudci podle § 160 odst. 2 IZ mělo nutně kriminální pozadí. Jsou-li však tato opatření nadužívána, je tím u příslušného krajského soudu vytvářeno nepřehledné prostředí, v němž eventuální záměrná manipulace ve shora naznačeném smyslu v jednotlivém případě snáze ujde pozornosti.[6] Skutečnost, že u některých insolvenčních soudů jsou tato opatření vydávána výrazně častěji, než je celorepublikově obvyklé, je poměrně známá a bylo na ni v minulosti upozorňováno i ve specializovaném tisku.[7]
Lze proto uzavřít, že ust. § 160 odst. 2 IZ umožňuje svévolný postup předsedy insolvenčního soudu při určování osoby soudce, v důsledku čehož rozvrh práce na Krajském soudu v Ostravě vskutku neplní svou úlohu – tedy předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu a zajištění soudcovské nezávislosti. Jeho úloha nástroje pro boj s korupcí – kterých se v insolvenčních řízeních mnoho nedostává – je pak zpochybněna zcela.
Shora uvedené pak rezultuje v závěr o protiústavnosti ust. § 160 odst. 2 IZ (a lze dodat, že též ust. § 25 odst. 5 IZ) a tedy také o opodstatněnosti názoru Vojtěcha Šimíčka o selhání Ústavního soudu ve velmi zásadní věci, když – řečeno s další ústavní soudkyní Kateřinou Šimáčkovou – zavírá slušným a poctivým soudcům, kteří poukazují na potenciálně protiústavní způsob přidělování spisů, dveře a radí jim, aby radši uposlechli pokyny předsedy soudu a problematickým aspektům rozvrhu práce nevěnovali pozornost.
Bylo by však nespravedlivé svalovat všechnu vinu na Ústavní soud. Svůj díl odpovědnosti nepopiratelně nese i Ministerstvo spravedlnosti. Kdyby totiž v souvislosti s chystanou novelou insolvenčního zákona namísto vymýšlení stále nových a nových podob regulace vývěsních štítů insolvenčních správců a toho, kolik mají mít ve svých kancelářích stolů, skříní a počítačů, věnovalo alespoň zlomek energie odstranění skutečných černých děr z insolvenčního zákona, neměl by Ústavní soud vůbec o čem rozhodovat.
Autoři: JUDr. Oldřich Řeháček Ph.D., společník (Administrace insolvencí CITY TOWER, v.o.s.), JUDr. Milan Vrba, PhD, advokát a insolvenční správce
[1] Citováno podle Molek, P. Právo na spravedlivý proces. Praha : Wolters Kluwer, 2012, s. 195.
[2] Ponechme stranou otázku, zda dané usnesení mohlo být vůbec prostou většinou 8 soudců schváleno. Jakkoliv se to většina soudců snaží popřít (a dlužno dodat, že při tom rezignuje na jakoukoli argumentaci), usnesení se odchyluje od právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 33/09, a mohlo být proto schváleno jedině kvalifikovanou většinou 9 soudců (§ 13 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Jestliže se nenašla kvalifikovaná většina pro odmítnutí návrhu z důvodu nedostatku aktivní legitimace navrhovatele, mělo se plénum věcí zabývat a meritorně rozhodnout.
[3] Tomu lze rozumět. Vždyť kdo by byl dnes schopen připsat soudním procesům s Miladou Horákovou či Heliodorem Píkou k dobru fakt, že se jejich délka počítala na pouhé dny?
[4] viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 122 ICm 3809/2012, 101 VSPH 299/2013-55 (KSPL 27 INS 20667/2011)
[5] Viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 3 VSPH 193/2010-B-12, KSPL 27 INS 8406/2009 a dále např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 2 VSOL 824/2014-A-13, KSOS 36 INS 13886/2014, obě dostupná v insolvenčním rejstříku.
[6] Jak konstatuje Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 7. 1994, sp. zn. I. ÚS 2/93, „zásada, že „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“, byla nezřídka porušována v období komunistické diktatury v letech 1948 – 1989. Často docházelo k tomu, zejména v 50. letech, že se trestní a někdy i občanskoprávní věci odnímaly příslušnému soudci a byly přidělovány soudci stoprocentně spolehlivému či soudci oportunistickému a povolnému. Soudní praxe i v 70. a 80. letech zná případy, kdy předsedové soudů atrahovali trestní či civilní věcí politické povahy v rozporu se stanoveným rozvrhem práce (např. některé spory týkající se chartistů).“
[7] Viz např. Statistická analýza způsobu ustanovování insolvenčních správců u Krajského soudu v Ostravě. Konkursní noviny č. 1/2015, s. 21.
