Retroaktivita zákona je v českém právním řádu zakázána. Pokud se však týká retroaktivního působení judikatury soudů, je tato retroaktivita, nazývaná též „retrospektiva“, v podstatě přípustná. Změna výkladu dosavadní judikatury však někdy znamená mnohem výraznější zásah do práv dotčených subjektů než změna právní úpravy v legislativním procesu.

Retroaktivními účinky judikatury je v současné době zasažena především oblast rozhodčího řízení, kde dochází postupně již od roku 2011 k zneplatňování rozhodčích doložek, a to s retroaktivními účinky a se všemi s tím spojenými neblahými důsledky. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že se jedná o rozhodčí doložky, které si účastníci sjednali za takového judikatorního stavu, který dovoloval příslušnou rozhodčí doložku tímto způsobem uzavřít. Ačkoliv v oblasti sjednávání rozhodčích doložek nedošlo ke změně zákonné úpravy, jsou nyní tyto rozhodčí doložky v důsledku změněné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu shledávány soudy za absolutně neplatné. Přímým důsledkem pak je, že soudy plošně aplikují usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10. 7. 2013 a další navazující judikáty, které principiálním způsobem zasahují do práv a povinností účastníků minimálně v řádu tisíců případů bez jakéhokoliv zákonného rámce.

Tento nový právní názor aplikovatelný retrospektivně nezasáhne do legitimního očekávání adresátů právních norem jen „zpravidla“, tedy v některých případech, jak uvádí Ústavní soud, ale prakticky vždy. Navíc při praktické aplikaci retrospektivní judikatury dochází velmi často nejen k porušování samotného zákona, ale i k porušování základních práv a svobod zaručených Ústavou a Listinou základních práv a svobod.

 Rozhodování bez ohledu na zákonnou úpravu

Možnost zrušení rozhodčích nálezů je v českém právním řádu upravena zákonem. Rozhodčí řízení upravuje zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „RozhŘ“), který též umožňuje kterékoliv straně domáhat se zrušení rozhodčího nálezu. Ustanovení § 35 RozhŘ pak dále připouští, aby povinní (dlužníci), proti kterým je veden výkon rozhodnutí (exekuce), měli možnost bez ohledu na lhůtu uvedenou v stanovení § 32 odst. 1 RozhŘ podat návrh na zastavení exekuce. Je-li takový návrh podán, soud provádějící výkon rozhodčího nálezu toto řízení přeruší dle ustanovení § 35 odst. 2 RozhŘ a uloží povinnému (dlužníkovi), aby do 30 dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Není-li tento návrh podán, pokračuje soud v řízení o výkonu rozhodčího nálezu.

Zákonná úprava je tedy poměrně jasná, ovšem praktická aplikace judikatury s retrospektivními účinky jednotlivými soudy je poněkud specifická. Exekuční soudy v naprosté většině projednávaných případů rozhodují bez ohledu na zákonnou právní úpravu. O případném zastavení exekuce v rámci exekučního řízení rozhodují samy a i způsob jejich rozhodování je značně rozdílný. Některé soudy vyhoví i formulářovému zastavovacímu návrhu dlužníka a exekuci s odvoláním na předmětnou judikaturu zastaví, a to dokonce i v případech, kdy exekuci za totožného zákonného a judikaturního stavu původně samy povolily.

Většina soudů se na základě návrhů na zastavení a vyjádření účastníků platností rozhodčí doložky odpovědně zabývá. Poměrně často se jedná o podrobné a složité rozhodování. V této souvislosti nelze však opomenout skutečnost, že prvotní spor rozhodovaný formou rozhodčího nálezu je většinou jednoduchý, při kterém jsou projednávány spory týkající se drobných půjček, uzavřené často distančním způsobem, kdy dlužník půjčené peníze nevrátí.

Má-li být respektováno, že účastník je chráněn ústavní zásadou legitimního očekávání, nelze akceptovat retrospektivní působení změny judikatury, což se v oblasti rozhodčího řízení aplikuje zpětně nejen v exekučních řízeních zahájených před touto změnou, ale dokonce i v exekučních řízeních již mnoho let skončených, přičemž není respektován ani zákonný institut promlčení.

V praxi tak dochází k situacím, kdy dlužník požádá o zastavení exekuce, která byla před mnoha lety skončena z důvodu zaplacení vymáhané pohledávky včetně nákladů exekuce i nákladů oprávněného.  Zastavení exekuce nyní dlužníci požadují i v takových případech, kdy byl dlužník s průběhem exekuce srozuměn a oprávněnost či postup exekutora v průběhu exekučního řízení nijak nezpochybňoval. Nyní se s odvoláním na předmětnou judikaturu dovolává neplatnosti rozhodčí doložky, tedy zastavení exekuce a vrácení vymoženého plnění a náhrady svého právního zastoupení. V případě, že exekuční soud skončenou exekuci zastaví, je věřitel následně povinen vydat přijaté plnění, zaplatit dlužníkovi náklady a exekutorovi je ukládáno vrátit dlužníkovi náklady původní exekuce, přiznané mu pravomocným rozhodnutím. K námitkám promlčení ze strany věřitele či exekutora soudy nepřihlíží.

Nemůže být sporu o tom, že každým retrospektivním (retroaktivním) zásahem do již existujících, legitimních vztahů se narušuje legitimní očekávání a právní jistota adresátů a je zcela nepochybné, že oblast rozhodčího řízení vyžaduje jiný způsob řešení právě pro svůj plošný dopad na velké množství účastníků těchto právních vztahů.

Pohled advokáta

Z pohledu advokáta zastupující věřitele pak současný pohled soudů na problematiku rozhodčích doložek představuje velký problém právě pro věřitele, kteří reálně dlužníkům peníze půjčili a v naprosté většině případů postupovali v souladu se zákonem i tehdy platnou judikaturou. Nyní však těmto věřitelům reálně hrozí, že nezískají své půjčené peníze zpět, ale navíc budou muset hradit náklady řízení dlužníkům. Tito věřitelé nemají totiž ani jistotu v tom, že pokud se rozhodnou iniciovat soudní spor za účelem získání soudního rozhodnutí (na místo rozhodčího nálezu, který byl v exekuci shledán soudem vadným), zda budou v tomto sporu úspěšní, neboť lze očekávat, že dlužník se bude bránit právě námitkou promlčení. Takto vzniklý stav se nedá nazvat jinak než dluhovou amnestií pro dlužníky, na které byla nařízena a následně zastavena exekuce na základě rozhodčích nálezů.

Jistě pak lze polemizovat o tom, zda je tento stav spravedlivý. Na jedné straně máme totiž věřitele, který disponuje jiným exekučním titulem než rozhodčím nálezem, jako kupř. soudním rozhodnutím či notářským zápisem, kdy tento věřitel má právo zaručeno a je vymahatelné. Na druhé straně existuje věřitel, který má právo zjištěné rozhodčím nálezem, ovšem toto právo fakticky vymahatelné není. Vše za situace, kdy oba tito věřitelé vlastní druh exekučního titulu výslovně uvedený v exekučním řádu a oběma věřitelům byla exekuce soudem povolena. Pochybovat o spravedlnosti pak můžeme i směrem k dlužníkům, neboť tam, kde existuje jiný exekuční titul než rozhodčí nález, je dlužník donucen svou povinnost splnit.

Zcela absurdní je pak současná praxe, kdy povinnost „hradit“ náklady exekuce je ukládána nikoliv účastníkům exekučního řízení podle míry jejich zavinění, ale fakticky i exekutorovi, který není účastníkem, ale naopak mu přísluší výkon rozhodování soudu prvního stupně. Exekutorům je tedy běžně ukládáno, aby své vymožené a již spotřebované náklady exekuce dlužníkům vydávali. Náklady exekuce jsou přitom součástí nákladů exekučního řízení a neexistuje žádný zákonný či logický důvod přenášet povinnost „hradit“ tyto náklady na exekutora.

Zde je vhodné připomenout nález sp. zn. III. ÚS 3916/14 ze dne 12. 4. 2016, ve kterém Ústavní soud mimo jiné konstatuje, že i v případě, kdy soukromá fyzická osoba při zajišťování exekuční činnosti vykonává veřejnou moc, je to stále stát, který odpovídá za případné pochybení a z ústavněprávního hlediska se stát nemůže zřící své odpovědnosti tím, že výkon veřejné moci přenese na soukromý subjekt. V otázce rozhodčích doložek však navíc ani o žádné pochybení ze strany exekutora nejde, neboť exekutor nikdy nemůže vést exekuci z vlastní vůle a není oprávněn ani zkoumat oprávněnost exekučního titulu. Exekutor není ani oprávněn vyhodnotit, zda je exekuční titul (tedy i rozhodčí nález) platný a též nesmí provedení exekuce odmítnout. Naopak je jeho povinností exekuci vždy provést, pokud je pověřen jejím vedením soudem. Nařídí-li v takové situaci exekuci soud, tedy stát v rámci výkonu moci soudní, pak za případné důsledky musí odpovídat pouze stát a zásadně není možné přenášet jakoukoliv odpovědnost na soukromé subjekty. To platí zvlášť za situace, kdy stát rozhodl o změně podmínek v oblasti rozhodčích doložek, a to uplatněním retrospektivní judikatury.

V současné době tedy existuje zcela paradoxní situace, kdy exekutoři vydávají svou zákonnou odměnu i přiznané náklady řízení zpět dlužníkům i po mnoha letech po skončení exekuce za situace, kdy exekuci realizovali řádným a zákonným způsobem na základě pověření v rozsahu povinností soudu prvního stupně. Exekutoři jsou tak nuceni k práci, za kterou nedostávají odměnu, kdy se zřejmě může jednat o sta tisíce případů. Lze si obtížně představit jiný soukromý subjekt v českém právním řádu vedle exekutora, který by byl sankcionován za to, že provádí svou práci zcela v souladu se zákonem a za tento postup je následně „odměňován“ tím, že musí své vymožené a již dávno spotřebované a zdaněné plnění vracet, a to v časově neomezeném období, kdykoliv se dlužník rozhodne oprávněnost rozhodčího nálezu zpochybňovat. Takovýto postup je v demokratickém právním státu, jakým je Česká republika, nepochybně nepřijatelný.

Již nyní představuje tato praxe soudů pro exekutory reálný existenční problém a minimálně v této oblasti je nutná okamžitá náprava. Exekutor by zásadně neměl být jakýmkoliv způsobem postihován vracením vymožených nákladů exekuce. Jako vhodné řešení se pak jeví, že pro případ, že dlužník bude ve věci rozhodčí doložky se svým návrhem na zastavení úspěšný, uplatní si vymožené náklady exekuce na státu. Pokud se vládnoucí politická reprezentace domnívá, že je nutné napravit či zlepšit postavení dlužníků v oblasti rozhodčího řízení, měla by nápravu zjednat zákonnou cestou, která by stanovila pravidla, limity a zákonný rámec.  Odpovědnost za tuto situaci musí převzít stát, který tento stav nepochybně zavinil. V žádném případě nelze přenášet odpovědnost na jiné subjekty, které postupovaly v souladu se zákonem i judikaturou. Činnost advokáta, který v současném právním prostředí háji zájmy věřitelů a exekutorů v oblasti exekucí rozhodčích nálezů, bohužel připomíná příslovečný marný boj s větrnými mlýny.

JUDr. Miloslav Zwiefelhofer