V dnešní době není možné, aby jakákoliv skupina osob byla oproti jiné diskriminována. To se týká pochopitelně i lidí s homosexuálním zaměřením. Pokud registrované partnerství neposkytuje partnerům stejná práva jako manželství, je třeba to změnit. Na druhé straně tyto osoby by neměly diktovat zákonodárcům změnu zákonů jen proto, že si to tak přejí. V tomto případě chtějí využívat institutu manželství bez ohledu na jeho kulturní hodnotu, tradice a funkce, které má plnit.

Institut manželství historicky nevznikl pro radost a potěšení manželů, například proto, že se milují, že hodlají slavit svatbu apod., ale kvůli zajištění stabilního a státem podporovaného prostředí pro narození a výchovu dětí nezbytných pro zachování společnosti a jejího dalšího vývoje. Je tedy nesmyslné, a také nezodpovědné, umožnit využívat tento institut stejnopohlavním párům jen proto, že si to přejí a že v rámci nynějšího „moderního“ trendu získávají na svou stranu sympatie části veřejnosti a některých významných osobností.

Rozlišme tedy vyrovnání práv, které se týkají vzájemného vztahu, práv a povinností mezi partnery v manželství a stejnopohlavními partnery a poslání tradičně pojímaného manželství ve smyslu rodiny zajišťující optimální přirozené prostředí pro zrození dětí a jejich výchovu. Právní vztahy týkající se např. dědění, vdovského či vdoveckého důchodu, zabezpečení partnera v případě nemoci, apod. by samozřejmě měly být i u homosexuálních partnerů upraveny stejným způsobem jako je tomu u manželů.

Tato rovnost by však neměla platit ohledně požadavků homosexuálních partnerů na adopce dětí. V době, kdy prosazovali zákon o registrovaném partnerství, slibovali, že o adopci usilovat nebudou. V tomto směru neproběhla ani objektivně vedená odborná diskuze ani nebyly uskutečněny relevantní vědecké výzkumy.

Po staletí mělo dítě vždy otce a matku a vyvíjelo se pod vlivem působení a vzorů obou pohlaví. A to i v případě, že jeden z rodičů zemřel či rodinu opustil. Pokud však nyní nějaký odborník prohlásí, že dítěti neškodí, pokud má v rodině dva otce nebo dvě matky, neznamená to ještě, že jde o nezpochybnitelně pravdivé tvrzení. Výzkum tohoto typu by musel být reprezentativní a aby byl validní, musel by trvat delší dobu, optimálně by se mělo jednat o výzkum longitudinální. Dnes se tedy pohybujeme pouze v rovině více či méně odborných odhadů a prognóz.

Pokud nastane mimořádná situace, kdy jeden z rodičů má v péči své dítě a druhý rodič již nežije, lze homosexuálnímu partnerovi umožnit osvojit si je jako „druhý rodič.“ V takovém případě se jedná o situaci, kdy je takový postup v zájmu dítěte, který se shoduje se zájmy homosexuálních partnerů. Nikdy by ale žádné dítě nemělo sloužit jen jako předmět uspokojení potřeb či zájmů homosexuálního páru mít potomka a společně se o něj starat.

Vytvořme tedy pro stejnopohlavní páry možnost vstoupit do analogického institutu jako je manželství, pro který je třeba logicky použít jiný termín. Nabízí se logický termín „svazek.“ Homosexuální pár by tedy jako heterosexuální pár uzavřel sňatek, nežil by však v manželství, ale ve svazku. Místo pojmů manžel a manželka by bylo možné používat nové slovo „soupartner“. Věřím, že pokud by se objevilo v příslušné legislativní normě, rychle by se vžilo. Předpona „sou“ se totiž v českém jazyce objevuje v obdobném významu poměrně často, např. sounáležitost, součinnost, souhlas apod.

Tato legislativní úprava by nadto řešila situaci, kdy ženatý muž či vdaná žena změní pohlaví. V takovém případě by se automaticky změnilo manželství na svazek jedinců stejného pohlaví.