Návrh SPD Tomia Okamury, podaný do Poslanecké sněmovny a směřující k zavedení obecného referenda bude zřejmě poslanci odmítnut již v prvním čtení. Důvod je prostý. Návrh podporuje pouze SPD a KSČM. Piráti svou podporu stáhli a hnutí ANO odmítá možnost vyhlásit referendum o setrvání v EU nebo v NATO.

Okamura svým návrhem sice zčásti splní závazek vůči svým voličům, ale tím to také nyní skončí. Připravovaný vládní návrh z dílny ANO pak zřejmě okleští zákon celostátním referendu pouze na vybrané domácí otázky. I když se zdá, že Okamura nyní neuspěje, už samotné,  byť omezené, uzákoněné celostátní referendum by bylo úspěchem. Vždyť zjevná hysterie některých politiků proti tomuto institutu už sama o sobě signalizuje, že něco není na české politické scéně v  pořádku.

Sedmnáctý návrh

Okamurova poslední předloha návrhu zákona, jak dokládá připojená důvodová zpráva, je už 17. pokusem, jak naplnit ústavu. To samo o sobě je hodně ošklivá vizitka české demokracie. Kromě mnoha marných osnov ústavních zákonů o obecném referendu bylo stejně tak předloženo mnoho marných osnov zákonů o speciálním referendu. Tzv. „demokratické strany“ se desítky let velmi přičiňovaly, aby nebylo nic. Jediným speciálním zákonem o referendu, který byl schválen, byl ústavní zákon o referendu o přístupu České republiky k Evropské unii. (pozn. Zákon č. 515/2002 Sb.)

Referendum nebo plebiscit?

Důvodová zpráva k návrhu obecného referenda z dílny SPD Tomia Okamury zajímavým způsobem vyčerpává i otázku pojmů jako je referendum a plebiscit. Plebiscit je v češtině používán v různých významech, terminologie ale není ustálená a český právní řád tento termín vůbec nezná. Spojení plebei scitum tj. „lidu se uzdálo“ logicky evokuje spojení se slovem referendum, avšak francouzský model, který plebiscit využíval, stanovil, že  se může konat pouze o zásadních otázkách jako je určení hranic, osamostatnění se od daného státu nebo o připojení k jinému státu, schválení nové ústavy apod.

Jeví se však jako nadbytečné přijímat dva zákony, tj. zákon a obecném referendu a příp. plebiscitu zvlášť, nehledě na to, že by většinu občanů takové dělení spíš mátlo, než by jim umožnilo lepší orientaci. Ale neobstojí tvrzení, že nelze doplnit pomocí referenda zastupitelský systém, protože občané odevzdali dobrovolně mandát svým zastupitelům, a proto pouze tito  mají právo rozhodovat. To by přijetí zákona o místním referendu (pozn. Zákon č. 22/2004 Sb.) bylo de facto nesmyslné.

Lidové „zlo“? Opravdu?

Odmítání zákona o obecném referendu má tvrdé odpůrce a takový předseda ODS Fiala dokonce píše:  „…destrukce ústavního a politického systému. Referendum a k tomu přímá volba starostů a hejtmanů – to vše dohromady oslabuje parlamentní demokracii…“ 

Fiala si poněkud nevšiml, že přímé volby starostů se konají v Evropské unii v mnoha státech včetně např. Slovenska, že referendum není výsadou jen Švýcarska, ale bylo ho užito při důležitých otázkách týkající se EU (např.v Irsku a naposled ve Velké Británii, při schvalování tzv. Ústavy EU ap.) tedy nejen při hlasování o vstupu do EU. Politik by proto měl vždy zvážit, zda kategorická stanoviska vedoucí k omezení či plánovanému zamezení hlasování občanů nejsou jen vodou na mlýn jeho kritiků.
Evropská unie sama přiznává už hluboký deficit demokracie a deficit demokracie a ústavního pořádku v České republice na tom není o mnoho lépe. Není proto překvapením, že stanoviska, jaké prezentuje například předseda ODS  Fiala, se setkávají s odporem a dostává se jim hanlivých přívlastků. Tzv. „pražská kavárna“ na české politické scéně tak zdomácněla, že tomuto pojmu rozumí už i ona údajně nevzdělaná vesnice. Povýšenecká přezíravost není v politice dobrým rádcem.

Vítězí strach

Vládní návrh zákona o obecném referendu lze očekávat téměř s jistotou a se stejnou jistotou lze očekávati, že nebude obsahovat možnost hlasování o setrvání v EU. O tom, jak nevybíravě byl prý ministerský předseda Babiš v EU varován, aby hlasování o EU nepřipustil,  se po pražských kavárnách vyprávějí zkazky, které by vydaly na mnohadílný seriál: „V nevlídné bruselské zahradě“.

To, co ale ve sporu o obsah zákona o obecném referendu vítězí, není „demokracie na Okamurou“, ale je to strach. Strach, především nevolených vládců z EU a politiků z Francie a Německa. Strach, že by referendum v České republice mohlo dopadnout jako to britské, byť průzkumy signalizují spíše české setrvání, než odchod z EU. Jenomže, kdy by dnes českým průzkumům věřil…

Nepřitažlivá EU

Současní politici v Bruselu, Paříži a Berlíně zřejmě nepochopili politiku svých předchůdců. Ti budovali Evropská společenství  (EHS) tak dobře a tak přitažlivě, že se do jejich spolku národy a státy Evropy jen hrnuly. Současní politici z Bruselu, Paříže a Berlína ale hrozí, zakazují, regulují, nenaslouchají, vyhrožují a spílají. To prokazatelně funguje vždy jen krátkodobě a zákazem konání referenda o setrvání v EU se nic nevyřeší.
Kdyby EU byla stejně tak kvalitní, jako její předchůdce, tj Evropské hospodářské společenství, návrhy na referenda o opuštění EHS by byly politickým sci-fi. To, že je tomu v případě EU  naopak, nesvědčí o tom, že by národy v Evropě byly nyní hloupější, nevzdělanější či neinformované, ale o tom, že vedení EU ztratilo smysl pro základní cíl a nahrazuje jej falešnou světovizí a restrikcí.  Špatné činy se ale hezkými prázdnými slovy o integraci nenapraví.

Rudolf Mládek