Monogram RF je zárukou úspěchu. Alespoň v tenisovém světě posledních dvou desetiletí to platí zcela jednoznačně. Počet úspěchů Rogera Federera je ohromující a mnozí odborníci jej považují za nejlepšího tenistu všech dob.

V posledních měsících se zdálo, že tentýž monogram, mimochodem v českých zemích nepříliš častý, může být symbolem úspěchu i v soudním prostředí. Po jmenování Pavla Šámala soudcem Ústavního soudu se totiž horkými favority na uvolněný post předsedy Nejvyššího soudu stali dva muži s totožným monogramem. Robert Fremr, první místopředseda Mezinárodního trestního soudu a Roman Fiala, místopředseda Nejvyššího soudu. Každý měl mnoho podporovatelů v justici i mimo ni, pan prezident se však nakonec rozhodl jinak.

Byl jsem velkým fanouškem monogramů RF na post předsedy Nejvyššího soudu, mám tu čest oba kolegy znát hodně let a jsem si zcela jistý, že by toto prestižní pracoviště posunuli zase o hodný kus dále.

Proč fanouškem? No protože jsem „seděl v hledišti“! Nevím, s kým se pan prezident radil, nevím, vyjma sdílné ministryně, která se hlásila k návrhu Roberta Fremra, kdo mu jaká jména předložil, nevím, se kterými kandidáty hlava státu mluvila. Mě se každopádně neptal a koho se ptal, nevím.

A o tom chci psát. Ač se v „justiční politice“ pohybuji déle, než se Roger Federer poprvé dostal do světové desítky ATP, ač jsem jednal při různých příležitostech se všemi dosavadními prezidenty České republiky, s osmnácti z jedenadvacítky porevolučních ministrů spravedlnosti, ani tehdy jsem netušil, kdo byl u konzultací ohledně nově vybíraných předsedů Nejvyššího soudu.

Skutečně jsem nikdy neslyšel, kdo prezidentu Havlovi doporučil Elišku Wagnerovou, není mi známo, na základě jakých konzultací byla jmenována Iva Brožová, možná bych si mohl tipnout dvě tři osoby, které nejspíš prezidentu Zemanovi poradily Pavla Šámala. Ale jen tipnout, nevím to jistě. A u Petra Angyalossyho to nevím rovněž.

Takže letošní neúspěch monogramů RF pro mě nebyl svým tajemným průběhem nic nového. A to mě mrzí. Nikoli kvůli výsledku, ale že netušíme, co a proč k němu vedlo.

Každý z polistopadových prezidentů měl šanci iniciovat třeba i neformální, ale o to víc respektované diskusní fórum, na jehož půdě by s významnými osobnostmi nejen právnického světa konzultoval prezentaci uchazečů o místa představitelů nejvyšších soudů a s jejich výstupy obeznámil veřejnost. Připomínám, že již u představitelů vrchních a krajských soudů zákon vyžaduje transparentní výběrové řízení. Neinicioval to žádný z prezidentů.

Miloš Zeman má další šanci příští rok, kdy končí v čele Nejvyššího správního soudu Michal Mazanec. Dočkáme se po více jak třiceti letech od revoluce otevřeného výběru nejvyššího soudního představitele? Jak to totiž jednou prezident udělá, jeho následovníci jen stěží odůvodní návrat ke kuloárovému vyjednávání.

Libor Vávra

Psáno pro Právní prostor