Protikorupční iniciativy Vraťte nám stát, Veřejnost proti korupci a Nadační fond proti korupci Karla Janečka zahájily boj proti jmenování bývalého soudce Jana Sváčka místopředsedou pražského Vrchního soudu. Jedná se o další kolo kampaně, která se opakovala již při dvojí neúspěšné Sváčkově snaze stát se ústavním soudcem. Iniciativy v dopisech zaslaných ministryni spravedlnosti Heleně Válkové a jejímu stranickému šéfovi Andreji Babišovi uvádějí celkem šest konkrétních zásadních výhrad, které vůči Sváčkovi mají. Zkusme si je proto blíže rozebrat.
JUDr. Sváček jako soudce zatajoval své členství v KSČ, o němž dokonce v televizi Prima 7. 1. 2011 lhal, když řekl, že byl kandidátem, ač byl řádným členem od 22. 6. 1989.
Pravdou je, že tak to v televizním zpravodajství skutečně zaznělo. Jinou otázkou je, že nelze již v archivu dohledat původní nahrávku, takže nelze zjistit, zda byl rozhovor nějak redakčně krácen, či upravován. Přesto by se i tak jednalo v tomto směru o ojedinělý exces. Sváček nikdy jindy své členství nezatajoval. Když byl v r. 2003 osloven s nabídkou na ministra spravedlnosti, tuto informaci, pokud na ni byl tázán, v rozhovorech s médii uváděl. Své jméno coby člena KSČ rovněž zveřejnil jako předseda soudu na stránkách MS v Praze v návaznosti na příslušný nález ÚS. /viz násl. bod/
Jako předseda Městského soudu v Praze v rozporu s nálezem Ústavního soudu odmítal uvést stranickou minulost soudců před rokem 1989.
To je vyslovená lež. Před nálezem ÚS potřeboval jakýkoli předseda soudu k dotazům na členství u konkrétních soudců jejich souhlas ke zveřejnění. Pokud ho neměl, nesměl takový údaj poskytnout médiím k dispozici. Po nálezu ÚS byl Městský soud v Praze prvním krajským soudem, který seznamy bývalých členů KSČ na svých internetových stránkách uvedl.
JUDr. Sváček se jako kandidát na člena KSČ stal v roce 1988 náměstkem pro věci trestní Obvodního soudu pro Prahu 8, kde se projednávaly žaloby v souvislosti s demonstracemi, šířením opozičních tiskovin a činností Charty 77.
Zřejmě nejpodlejší argument, který byl vytažen. Případy politického pronásledování se projednávaly na všech soudech v tehdejším Československu. Podstatné je, že Sváček tuto agendu nevyřizoval, natož aby sám soudil jakoukoli politicky motivovanou kauzu. Dokladem bezúhonnosti bylo, že jej známý obhájce disidentů Otakar Motejl už v roli předsedy federálního Nejvyššího soudu po listopadu 1989 přesvědčil, aby neodcházel do advokacie jako mnoho jiných soudců. (Mimochodem i on věděl o členství Sváčka v KSČ). Tehdejší ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová, další obhájkyně disidentů, v roce 1990 Sváčka jmenovala předsedou Obvodního soudu pro Prahu 8, tedy onoho soudu, na němž se měl podle aktivistů dopouštět nějakých nekalostí. Sám Motejl, už jako ministr spravedlnosti, jej v roce 1999 jmenoval předsedou Městského soudu v Praze. Dlužno dodat, že Sváček rovněž prošel úspěšně prověrkami Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, a že nebyl na seznamu soudců, vůči jejichž jmenování VONS protestoval.
Po roce 1989 z titulu své funkce předsedy Městského soudu v Praze do různých funkcí navrhl či jmenoval osoby s podivnou minulostí (například soudce JUDr. Karla Kudláčka, předsedy Obvodních soudů pro Prahu 5 a 6, insolvenční správce).
Za čtrnáct let, kdy byl v příslušných funkcích, navrhl Sváček různým ministrům spravedlnosti ke jmenování cca 130 soudců a několik předsedů obvodních soudů. Ministři tyto návrhy akceptovali. Ani u JUDr. Karla Kudláčka, ani u oněch dalších bezejmenných soudců a insolvenčních správců protikorupční aktivisté neuvádějí, v čem měla spočívat ona „podivná minulost“, nemluvě o tom, zda vůbec byla Sváčkovi známa, a on je i přesto jmenoval. Na druhé straně není znám jediný případ, že by kohokoli jmenoval do uvedených funkcí v rozporu se zákonnými předpoklady. V MF Dnes píše jeden z představitelů iniciativy Vraťte nám stát a rovněž spoluautor dopisu Václav Němec, že Kudláček byl bývalý vojenský prokurátor. Ať se to někomu líbí, nebo ne, vojenští prokurátoři byli kooptováni do české justice, a dnes zastávají řadu významných postů jak ve státním zastupitelství, tak v soudnictví. (Jeden je dokonce místopředsedou Ústavního soudu.) Co se týká působení Kudláčka coby konkursního správce, byl to právě Sváček, kdo mu funkčním zařazením tři roky bránil, aby se mohl stát konkurzním soudcem, než to vzdal a odešel z Prahy.
V médiích byly zdokumentovány podezřelé kontakty JUDr. Sváčka s lidmi, kteří jsou zapojeni do klientelistických vazeb (např. kontakty s lobbistou Tomášem Hrdličkou, jméno JUDr. Sváčka figuruje v telefonních hovorech členů konkursní mafie soudce Berky a v záznamech stíhaných manažerů Komerční banky, přičemž je o něm hovořeno jako o člověku, s nímž tito lidé mohou projednat „své problémy“).
S Tomášem Hrdličkou Sváček skutečně opakovaně jednal v letech 2000 – 2001, a to jako s místostarostou Městské části Praha 10 v souvislosti s dislokací a výstavbou justičního areálu Na Míčánkách. Po deseti letech na to jej Hrdlička pozdravil, když Sváček kolem něj procházel při odchodu z kavárny, a on mu odpověděl. Nikdy jindy se s ním nesetkal, ani s ním jinak nekomunikoval. Je asi zbytečné dodávat, že Hrdlička dodnes není ani přes masivní policejně mediální kampaň z ničeho obviněn, a jediné trestní stíhání skončilo pravomocným osvobozujícím rozsudkem.
Pokud jde o telefonní komunikaci cizích lidí o třetí osobě, těžko se tomu může kdokoli nějak bránit. V každém případě v průběhu celého trestního řízení ani v jedné z obou kauz nevyšly najevo jakékoli skutečnosti, podle nichž by se Sváček zpronevěřil svému povolání.
JUDr. Sváček působil ve sboru právních poradců prezidenta Václava Klause, přičemž dosud není známo, s kterými svými právními poradci prezident Václav Klaus konzultoval skandální amnestii, která vedla k omilostnění nejzávažnějších hospodářských zločinů s miliardovými škodami.
Ponechme stranou ryze subjektivní a účelové hodnocení prezidentské amnestie, které může být motivováno i tím, že někteří představitelé protikorupčních aktivit zastupují klienty, jejichž zájmy byly amnestií poškozeny. Sváček tvrdí, že s prezidentem republiky Václavem Klausem se sešel naposledy někdy před třemi roky, a že amnestii, vyhlášenou o dva roky později, s ním nekonzultoval. Zatím neexistuje jediná indicie, natož důkaz, že by tomu bylo jinak. Se stejně zvrácenou logikou mohu například prohlásit, že jsem jel jednou s autory dopisu tramvají, v níž mi byla ukradena peněženka, přičemž dosud není známo, kdo mi ji tehdy ukradl.
Jsme přesvědčeni, že kandidáti na tak významný post, jako je místopředseda Vrchního soudu v Praze, by měli splňovat nejen požadavek odborné způsobilosti a trestní a etické bezúhonnosti, ale měli by také být garantem hodnot právního státu proti účelovému sloužení práva politickým a jiným zájmům.
Z výše uvedeného je zřejmé, že JUDr. Jan Sváček tyto požadavky nesplňuje a jeho případné jmenování by dokonce mohlo představovat bezpečnostní riziko.
Škoda, že autoři petice nezmiňují, jakým konkrétním politickým a jiným zájmům Sváček sloužil či slouží, aby bylo možno s tak vágním tvrzením vůbec polemizovat. Těžko je ovšem možné říci o někom, že představuje bezpečnostní riziko, jestliže vlastní bezpečnostní prověrku z let 2008 – 2013 pro stupeň tajné. V době, kdy ji Sváček obdržel, ji mělo pouze sedm dalších soudců z celé ČR, a jejího držitele opravňuje pro styk s materiály NATO. Něco, o čem si Babiš, jako jeden z obou adresátů dopisu, a jenž nyní Sváčka kádruje, může nechat jenom zdát.
Sváček získal v řádném výběrovém řízení z padesáti možných bodů celých třicet devět. Zastali se jej všichni předsedové krajských soudů. Proti nim stojí nikým nevolení, nikoho nereprezentující aktivisté, z nichž někteří mají se Sváčkem nevyřízené osobní či profesní účty, jiní jsou příbuzenskými svazky spojeni s těmi členy Sobotkovy vlády, kteří jdou uchazeči dlouhodobě po krku.
Dušan Šrámek
