Není mnoho příkladů z novodobé české historie, kdy by některý ze zákonů působil tak magickou silou, aby ovlivňoval osudy či měnil názory svých předkladatelů, jako je tomu v případě zákona o státním zastupitelství.
Ten přispěl k odchodu Jiřího Pospíšila z funkce ministra. Pavel Blažek se z původně kritika zákona stal coby ministr jeho obhájcem. Helena Válková tak dlouho trvala na jeho změnách, až musela odejít. Podobně, jako na Blažka, zapůsobil i na stávajícího ministra spravedlnosti Pelikána, který byl ještě jako náměstek Válkové tvrdým kritikem normy, aby jí minulý týden jako už ministr předložil do vlády v prakticky totožném znění, které kritizoval. Už tyto okolnosti, které zákon provázejí, by měly vést ke zvýšené opatrnosti při jeho posuzování.
Další zvláštností návrhu je, že nikdo dosud neřekl, v čem je stávající zákon špatný. Autoři zákona, ani jeho předkladatelé z řad ministrů, totiž neudělali analýzu fungování soustavy, což kritizují i sami řadoví státní zástupci.
Nový zákon má nahradit ten z roku 1994, který připravil tým profesora Františka Zoulíka. Ten reformoval systém všemocné, monokratické prokuratury z dob totality na orgán demokratické veřejné žaloby, v níž jsou jednotlivé složky státního zastupitelství striktně odděleny tak, aby nemohlo dojít ke zneužití. Do případů, které řeší okresy, tak v rámci dohledu vidí jen krajské státní zastupitelství a na případy v krajích zase to vrchní. Nejvyšší státní zastupitelství bylo koncipováno jako metodický orgán, sjednocující postup soustavy a zastupující žalobu v řízeních před Nejvyšším soudem, bez možnosti „vidět“ do živých případů vstupovat do nich.
Tuto filosofii nový zákon mění a vrací nás zpět před rok 1994. Nejde tedy jen o tolik skloňovaný protikorupční speciál, ale o zásadní změnu koncepce veřejné žaloby. Nejvyšší státní zástupce bude nově soustavu řídit nejen metodicky, ale i fakticky. Bude mít vliv na to, kdo kariérně mezi státními zástupci poroste, státní zástupci budou řízeni závaznými pokyny svých nadřízených a zrušením obou vrchních zastupitelství se dohled, a tedy možnost nahlížet do živých kauz, přesune na Nejvyšší státní zastupitelství.
Právě nárůst kompetencí a koncentrace moci nejvyššího státního zástupce je terčem kritiky nejen odborné veřejnosti, ale i většiny státních zástupců. Už v roce 2011 se v Olomouci sešli okresní a krajští státní zástupci a většina z nich se vyslovila proti této podobě zákona. Odpor samotných státních zástupců proti této normě se potvrdil tento rok, kdy se šest z osmi krajských státních zastupitelství vyslovilo proti návrhu. Nejedná se jen o námitky samotných krajských státních zástupců, kterým nový zákon přinese konec mandátu. Jejich negativní připomínky totiž vzešly od státních zástupců z okresů.
Právě tvrzení zastánců zákona, že si jej přejí státní zástupci, se tak ukazuje jako nepravdivé. Faktem je, že zákon si přeje jen část státních zástupců v čele s Lenkou Bradáčovou a Pavlem Zemanem. Oba jsou přitom na normě osobně zainteresovaní: O Bradáčové se mluví jako o šéfce nového Speciálního státního zastupitelství a Zemanovi přinese vedle posílení moci ještě automatické prodloužení mandátu a faktickou neodvolatelnost z funkce. Mimochodem, právě to, že stávajícímu nejvyššímu státnímu zástupci se automaticky prodlužuje mandát, zatímco ostatním vedoucím státním zástupcům funkce zaniká, je jedna z mnoha podivností normy.
Zvláštní kapitolou je již zmíněný tzv. protikorupční speciál. Ten by měl šetřit trestnou činnost se škodou nad 250 mil. Kč, stál by mimo soustavu, kdy by se nad ním nevykonával dohled a složen by byl z cca 30 „elitních“ státních zástupců. Problém je hned dvojí: ačkoliv v zákoně stojí, že by měl šetřit jen specifické trestné činy, fakticky zákon díky výjimkám speciálu umožní si je podle úvahy vybírat. Jinak řečeno, co se bude šéfovi speciálu líbit, to si stáhne pod sebe a co ne, postoupí jinam. I to kritizují státní zástupci, upozorňující na libovůli a zneužitelnost. Vyloučení speciálu z dohledové činnosti s argumentem, že musí být absolutně nezávislé, aby nedocházelo k ovlivňování případů a úniku informací, působí komicky. Jinak řečeno, vyjadřuje se tím nedůvěra Nejvyššímu státnímu zastupitelství obecně a Pavlovi Zemanovi konkrétně? Spíše se zdá, že je to další malá lež obhájců zákona, stejně jako ta, že jej podporuje většina státních zástupců.
Petr Dimun, komentář vyšel v časopisu Týden
