Jako občanský aktivista se po dvě desetiletí zabývám sledováním patologických úkazů v trestním řízení a snažím se podporovat jejich oběti. Nemám formální právnické vzdělání. Pokud něco z práva umím, platí přísloví „ nouze naučila Dalibora housti“. Přesto v r.2013 jeden soudce Městského soudu Brno uveřejnil na Neviditelném psu článek, v němž uvedl, že chce-li dostat objektivní informaci o nějaké kauze, musí jít do mého článku. Netušil, že budu jednou monitorovat jím vedený proces a mé referáty o jeho činnosti budou kritické.
V r.2013 jsem se začal podporovat obhajobu Ing. Aleny Vitáskové a její podřízené Ing. Michaely Schneidrové v účelovém trestním stíhání, jež po dlouholetém pronásledování nakonec dosáhly pravomocného zproštění obžaloby.
Zběsilý žalobce Radek Mezlík (nyní vyslaný do Úřadu evropského žalobce) přihodil obžalobou obě dámy k osmi obviněným, kteří se měli zodpovídat z poklesků při výstavbě dvou chomutovských pozemních fotovoltaických elektráren v majetku rodinného holdingu Zemků a při projednávání žádostí o vydání licencí pro ně. Tím navodil situaci, v které jsem se začal mimovolně seznamovat s problematikou fotovoltaického byznysu a „honu na solární barony“.
Z osmi obviněných, zapojených do budování zmíněných elektráren se jen jeden domohl nepravomocného zproštění obžaloby. Mezi odsouzenými k nepodmíněným trestům odnětí svobody byli Alexander a Zdeněk Zemkové, jednatelé společností, vlastnících pozemní elektrárny, synové Zdeňka Zemka st., šéfa Z-Group Steel Holdingu.
V chomutovském areálu se nachází ještě střešní fotovoltaická elektrárna společnosti VT-SUN, která je dodnes největším zařízením toho druhu v ČR. Energetický regulační úřad vydal pro všechny tři elektrárny licence v noci 31.prosince 2010, a to po opakované prohlídce tříčlennou komisí jeho pracovníků.
Střešní elektrárna se stala předmětem zájmu policie až v r. 2013. Žalobce pak v r.2018 obžaloval čtyři obviněné, mezi nimi Zdenka Zemka st., šéfa holdingu a jednatele společnosti, která ji vlastní. Soud již v r.2019 zprostil pravomocně dva obžalované obžaloby a věc Zdenka Zemka st. vyloučil kvůli jeho zdravotní nezpůsobilosti do samostatného řízení. Jeho „spolupachatel“ Jan Hudeček, odsouzený i v kauze dvou pozemních elektráren, si u tohoto soudu vysloužil souhrnný trest 7,5 let vězení.
Žalobce obvinil Zdenka Zemka st., že v součinnosti s dvěma dalšími obžalovanými spáchal zvlášť závažný zločin podvodu ve spolupachatelství, zčásti dokonaný a zčásti ukončený ve stádiu pokusu.
Podstatou skutkové podstaty žalovaného jednání je tvrzení, že pan obžalovaný s úmyslem oklamat v licenčním řízení Energetický regulační úřad protokolárně převzal do vlastnictví firmy nedokončené zařízení elektrárny.
Jde o poslední dozvuky chaosu, který vypukl v listopadu r. 2010, když stát bez varování snížil výkupní cenu za elektřinu, dodávanou elektrárnami, dokončenými po 31. prosinci 2010, z 12,5 Kč/kWhod. na pouhých 5,50 Kč/kWhod. Ohrozil tím krachem zvláště investory, kteří výstavbu financovali z úvěru, jehož splátkový kalendář odpovídal příjmům s vyšší výkupní cenou. Vypukl závod s časem, aby licenční řízení proběhlo úspěšně do konce roku. Jednou z příloh k žádosti o licenci byl právě doklad o vlastnictví zařízení, jehož předstižná příprava není ničím neobvyklým. Žalobce ale vložil obviněným do hlav záměr s pomocí protokolu oklamat Energetický regulační úřad a vymámit licenci pro nedokončenou elektrárnu. Žalobce prostě „uvěřil“, po něm „uvěřil“ soud a drakonický trest byl na světě.
Na celém řízení je trapných několik okolností. Především to je neuvěřitelně dlouhá doba mezi skutkem a rozsudky, o polovinu delší než u kauzy pozemních elektráren s deseti obžalovanými, navíc téměř celá spotřebovaná v přípravném řízení.
V r. 2010 celý skandál vypukl kvůli nezbytnosti získat včas licenci, kterou již tehdy nepotřebovali „solárníci“ v Německu a dnes už není nutná ani u nás. Nebýt nadbytečné byrokratizace řízení výstavby elektráren, možná by podezření na spáchání trestného činu vůbec nevzniklo.
Posléze se přehlíží, že v souvislosti se snížením výkupních cen stát sám sebe poškodil. Snížil sice příjmy majitelů elektráren a ušetřil náklady distribučním společnostem, ale krátil svůj vlastní daňový příjem. Výnosem státu je v tomto případě solární daň a daň z přidané hodnoty, jejichž objem závisí na objemu tržeb za vyrobenou elektřinu. Za období r. 2011-2019 se daňový výnos snížil o 63,2 mld. Kč proti tomu, co by stát získal, kdyby nesnížil výkupní cenu elektřiny.
Úplně nejtrapnější je ale skutečnost, že o tom, zda je elektrárna způsobilá k získání licence, rozhodovala tříčlenná komise zaměstnanců Energetického regulačního úřadu, která navštívila elektrárny opakovaně, naposledy v den vydání licencí. Byla-li střešní elektrárna v takovém stupni nedokončenosti, jak dnes na základě nepřímých důkazů dovozuje žalobce, měli vydání licence zabránit. Nezabránili, umyli si ruce a odjeli. O skutečném stavu elektrárny totiž nic nevěděli, protože se ani jednou nenechali vyzvednout vysokozdvižnou plošinou na střechu. Pokud podle žalobce bylo vydání licence neoprávněné, úředníci Energetického regulačního úřadu se o její vydání zasloužili více než obžalovaní, jejichž údajně podvodný protokol v rozhodování o vydání licence nesehrál roli důkazu dokončenosti: o dokončenosti elektrárny přece mlčky rozhodla komise. A lidé, kteří svou nedbalostí možná umožnili vydání licence, na kterou elektrárna údajně neměla nárok, nejsou trestně stíháni, ale vystupují v řízení jako svědci obžaloby.
Obhajoba obž. Zdenka Zemka je podstatně lépe připravena kritickou analýzou nepřímých důkazů obžaloby, než byla obhajoba ods. Jana Hudečka, který neměl úplné informace o materiálně technickém zabezpečení a průběhu výstavby elektráren. Obž. Zdenek Zemek st. bude proto trvat na tom, že ke dni vydání licence byla elektrárna prakticky hotová. V tomto směru nepůjdu do podrobností. Vše se dovíme v průběhu hlavního líčení.
Stíhání Zdenka Zemka st. má i subjektivní stránku. Pan obžalovaný není v žádném případě „solární baron“, který bezpracně shrabuje podporu pro obnovitelné zdroje. Je naopak příkladem hospodáře, odpovědného vůči firmě a jejím zaměstnancům. Když jeho firmě klesl odbyt lešenářských trubek až k nule, nepropustil zaměstnance, ale našel náhradní program ve výrobě nosných konstrukcí pro fotovoltaické panely. Protože měl v továrně volné plochy, od výroby nosných konstrukcí ke stavbě elektráren byl již jen krůček.
Také v tomto případě vystupuje do popředí problém odpovědnosti vrcholových řídících pracovníků v rozlehlých organizačních systémech, kteří rozhodují na podkladě zprostředkovaných informací, jejichž přesnost a pravdivost ani nemohou zkontrolovat. Zde se poměry navíc komplikují tím, že výstavbu prováděla dodavatelská firma „na klíč“ a šéf obsluhované jednotky měl právo spoléhat se na odpovědnost manažerů dodavatelské firmy za odvedenou práci. Např. by bylo nesprávné činit jednatele společnosti odpovědným za to, že revizní zpráva neodpovídala skutečnosti. Kromě toho, že investor ani Energetický regulační úřad nebyli oprávněni kontrolovat revizní zprávu, výběr revizního technika a dohled nad jeho činností jsou záležitostí dodavatelské firmy.
Z „lidského“ hlediska patří toto řízení k těm nejodpudivějším. Před soud předstoupí sedmdesátník s podlomeným zdravím, který se jako podnikatel pustil po cestě, vytýčené státními pobídkami, investoval spoustu invence, práce a peněz, aby se nakonec musel vyrovnat s uvězněním synů a sám se dostal na práh žaláře. Ke všemu elektrárny sice od spuštění dodávají proud do rozvodné sítě a jejich provoz nezpůsobil nikomu újmu na zdraví, ale kvůli právním nejasnostem kolem platnosti licence odběratel za dodanou elektřinu neplatí.
Bude-li obž. Zdenek Zemek st. odsouzen, soud se jistě pokusí rozsudek dobře odůvodnit po formálně právní stránce, takže nejspíš obstojí v odvolacím řízení. Ale uznat jej za souladný se zdravým selským rozumem, s vyšší spravedlností a dobrými mravy bude velmi obtížné až nemožné.
Zdeněk Jemelík
