Nominace soudce Roberta Fremra na soudce ústavního soudu vyvolala řadu otazníků. Ve veřejné debatě se ovšem poněkud vytrácí podstata problému. Ten podle mne spočívá v odpovědích na dvě základní otázky: Tou první je, zda Robert Fremr před rokem 1989 jako soudce selhal z pohledu dodržování již tehdy platných standardů trestního řízení. A tou druhou pak ta, zda dnes říká o svém působení v předlistopadové justici pravdu. Vše ostatní vytváří jen další argumentační mlhu, v níž se mohou zrodit v Česku oblíbené šedé kompromisy. Jak mi napsal jeden zkušený soudce: „Souzení nedovoleného opuštění republiky je obecná dobová lumpárna, případ Olšany jsou individuální průšvih jako hrom.“

Vyčítat obecně Robertu Fremrovi, že působil v komunistické justici, respektive klást to jako překážku pro jeho volbu ústavním soudcem, samozřejmě můžeme. Nicméně tento problém po mravní i právní stránce padl jako překážka tím, že Robert Fremr v justici setrval i po Sametové revoluci. Označme to za klasické fait accompli.

I proto mimochodem dnes slyšíme z úst lidí, jako je Iva Brožová či Eliška Wagnerová Fremrovu obhajobu. Neměli bychom na tehdejší justici pohlížet optikou dnešní doby, říká někdejší ústavní soudkyně a předsedkyně Nejvyššího soudu Brožová. Všichni trestní soudci museli před rokem 1989 takto postupovat a nebyla možnost, jak se tomu vyhnout, konstatovala zase její předchůdkyně Eliška Wagnerová, když komentovala Fremrovo rozhodování v případech tzv. nedovoleného opuštění republiky.

S těmito názory lze, a já osobně podotýkám bohužel, souhlasit. Soudce Fremr byl novým režimem po roce 1989 akceptován a pokračoval ve své justiční kariéře, která započala doslova raketově již v předpřevratové době. Dnes je v justici respektovaným soudcem, který je považován za autoritu v oblasti trestního práva. Osvědčil se, řeklo by se.

Aktuálně řešená otázka rozhodování Fremra v případech trestného činu nedovoleného opuštění republiky je proto tak trochu slepou uličkou. Byla to samozřejmě již řečená dobová lumpárna, která ale nebyla považována v tehdejší justici za tzv. politický trestný čin. V případě, že se soudil v nepřítomnosti obžalovaných, obhajobu přebírali podle pamětníků vedoucí advokátních poraden, protože to byla lehká práce. Lze se samozřejmě zaměřit na ty případy, kdy se emigrace nezdařila a zkoumat, zda soudce nebyl příliš iniciativní, popřípadě zda bylo nutné opravdu uložit trest v podobě propadnutí majetku, který nebyl ze zákona nutnou podmínkou.

V celé věci nelze také pominout, že Roberta Fremra na ústavního soudce navrhnul člověk, který by se bez Sametové revoluce stal špičkovým komunistickým rozvědčíkem, jenž by „na Západě“ kradl vojenská tajemství ve prospěch armád Varšavské smlouvy. Také se ovšem osvědčil a dnes byl dokonce zvolen hlavou státu. A připomeňme, že ústavními soudci byli či jsou lidé, kteří působili v komunistické prokuratuře či justici a že nejvyšším státním zástupcem je bývalý vojenský prokurátor.

Soudcem je člověk 24 hodin denne

Pokud tedy přistoupíme k Pavlově nominaci a Fremrově kandidatuře „sine ira et studio“, musíme se zaměřit právě na v úvodu nastíněné otázky. Koneckonců, v kárné judikatuře platí zásada, že soudcem je člověk 24 hodin, tedy v logice vyřčeného i bez ohledu na politický režim. Jinak řečeno, soudce by se měl zachovat i ve ztížených podmínkách nesvobody tak, aby obstál z pohledu dodržování již tehdy platných standardů trestního procesu. Trestní řád z roku 1961 byl již v roce 1988 v základních zásadách poměrně moderním procesním předpisem. Byl totiž reakcí na estébáckou a justiční zvůli 50. let. A o těchto událostech a roli StB v tehdejším  i současném komunistickém systému Robert Fremr mohl a měl vědět.

A právě tady lze vyjádřit zásadní pochybnost o tom, zda Robert Fremr jako předseda senátu Městského soudu v Praze v roce 1988 při projednávání případu Olšany obstál. Při hlavním líčení předčítal z výpovědí obžalovaných a svědků z přípravného řízení, dokonce jako svědci vypovídali i vyšetřovatelé Státní bezpečnosti. Nelze tedy dnes tvrdit, že nevěděl o tom, že vyšetřování vedla tato speciální složka tehdejšího režimu. Popřípadě, že pouze vycházel při hlavním líčení z podané obžaloby. Pokud se na proces připravoval, jak se u soudce předpokládá, jistě studoval spis. A při tomto studiu musel ve výpovědích minimálně u Alexandra Ereta narazit na poměrně zásadní varovnou indicii, totiž že v přípravném řízení, včetně výpovědí, v níž se Eret aktivně usvědčoval z těch nejhorších sexuálních trestných činů, nebyl přítomen obhájce. Pokud takový obžalovaný v těchto výpovědích dokonce uvádí, že je vlastně rád, že tam obhájce není a že chce být vstřícný vůči vyšetřovatelům a vypovídat i přes původní výhradu obhajoby, protože estébáci „za ním vážili takovou cestu“, měla by se v každém soudci ozvat vnitřní pochybnost. Notabene, jednalo-li se o mladíky ve věku 17, 18 a 19 let, kteří byli rok ve vazbě a obžaloba byla zásadním způsobem postavena právě na jejich doznání, respektive na výpovědích z přípravného řízení.

Stíhání za křivou výpověď

Bohužel, z pozdějších svědectví víme, že když někteří obžalovaní namítali, že vypovídali v přípravném řízení pod nátlakem, měl jim Robert Fremr jako předseda senátu pohrozit stíháním za křivou výpověď.

Stejně tak v neprospěch Roberta Fremra svědčí i to, že procesu byla tehdejšími médii věnována řízená pozornost, v soudní síni byli novináři, mikrofony, kamery. Soud obdržel také rozhořčené dopisy pracovních kolektivů, žádajících exemplární potrestání. Ty měl dokonce, podle svědectví Alexandra Ereta, soudce Fremr předčítat při hlavním líčení. Případ měl tedy všechny znaky monstrprocesu tak, jak probíhaly v Československu v 50. letech.

Bohužel, v příslušném trestním spisu se podle informací České justice nezachovaly protokoly z hlavního líčení, které by umožnily podrobněji nahlédnout to, jak Robert Fremr případ jako předseda senátu konkrétně vedl.

Robert Fremr se hájil opakovaně tím, že rozhodnutí jeho senátu v případu Olšany posvětil soud v rehabilitačním řízení. Problém je, že to zase není tak úplně pravda. Respektive nelze tvrdit, že by jeho rozsudek v tomto řízení obstál. Rozhodnutí rehabilitačního senátu z roku 1992 totiž mluví o tom, že Fremrův soud rozhodoval nedůsledně a poplatně atmosféře doby. Tenhle Fremrův „omyl“ je podle mne mnohem podstatnější z pohledu jeho důvěryhodnosti nejen jako kandidáta na ústavního soudce, ale jako soudce obecného soudu, než že se zmýlil v osobě tehdejšího obhájce Alexandra Ereta.

Platí, že po kandidátovi na ústavního soudce, notabene po člověku, který požívá renomé jako zkušený trestní soudce, lze požadovat vyšší míru přípravy na proces jmenování do této funkce. A také mnohem vyšší úctu k faktům, i schopnost sebereflexe.

Petr Dimun