Prezident republiky vrátil Poslanecké sněmovně vládní návrh zákona, v jehož důsledku má dojít k podstatnému omezení účasti laiků na rozhodovací činnosti soudů, a to způsobem, který dříve nebo později nevyhnutelně vyústí v její úplné zrušení. Uvedený návrh narazil na značný odpor již při svém projednávání, vyvolaný především naprosto povrchním odůvodněním, které v žádném ohledu neodpovídá ústavnímu rozměru laické účasti na výkonu soudní moci, jakož i neuspokojivou legislativně technickou úrovní, která se projevuje zejména v navrhovaných změnách trestního řádu. Ostatně žádná z předchozích snah o potlačení účasti přísedících na rozhodovací činnosti soudů neuspěla, minulá vláda dokonce takový pokus stáhla z projednávání.

Jakkoli proto úsilí výkonné moci oprostit soudnictví od přítomnosti laiků trvá již mnoho let, ve skutečnosti je neprovází potřebná diskuze, která by přinesla vhodné a přesvědčivé řešení, nýbrž jde o nahodilá rozhodnutí přistoupit ke změně zákona, jimž nepředchází hlubší úvaha a která svědčí o tom, že nevíme, proč se vůbec laický prvek v soudnictví objevil, jakou úlohu plnil, zda ji plní i v současnosti a jaký je jeho nynější význam, a dokonce si takové otázky ani neklademe. Místo toho jsme se omezili na vyčíslení nákladů a bezcenné statistiky o věku přísedících. Tím spíše lze ocenit, že si tyto otázky položil prezident republiky a odpověděl na ně tím, že dal Poslanecké sněmovně znovu příležitost si je položit také.

Po zásahu prezidenta republiky opět vystoupili zastánci vládního návrhu, z nichž nejviditelnější je prezident Soudcovské unie L. Vávra, který promluvil o „drtivé většině soudců“ údajně rovněž usilujících o omezení nebo odstranění laického prvku ze soudnictví. Odhlédnuto od okolnosti, že ani Soudcovská unie nezastupuje většinu soudců, v otázce přísedících žádné přesvědčivě většinové stanovisko mezi soudci nikdy nevzniklo. Ostatně naprosté většiny soudců se na jejich postoj nikdo neptal právě proto, že k žádné skutečné diskuzi ani při předchozích pokusech o potlačení laického prvku v soudnictví nedošlo. Spíše se proto zdá, že se hranice mezi zastánci a odpůrci přísedících více kryje s hranicí mezi soudci a soudními funkcionáři, ať současnými nebo bývalými, ovšem s výjimkou vysokých soudů. Vždyť Nejvyšší soud opakovaně vyslovil přesvědčení o prospěšnosti laického prvku v soudnictví, třeba i v povýtce zanedbané podobě, jakou máme nyní.

Mimoto účast laiků na rozhodovací činnosti soudů je jednak odborná otázka, kterou každý soudce může nahlížet jinak, jednak otázka právně politická. Čím však rozhodně není, je volba soudců. Je proto úplně bez významu, zda a jaká většina by se mezi soudci z povolání v této věci vytvořila. Soudci z povolání mohou k úvahám o laickém prvku v soudnictví přispět svou odborností a zkušenostmi, mohou se vyslovit pro jeho zachování, rozšíření nebo naopak omezení, ale rozhodnutí o něm není na nich. To platí tím spíše, že současný význam účasti laiků na výkonu soudní moci už méně spočívá v obraně před jejím zneužitím, ale jeho těžiště se přesunulo k působení proti uzavřenosti soudnictví.

Soudní moc totiž čelí především nebezpečí, že podlehne snaze zbavovat se projednávaných věcí co nejméně pracným způsobem, odosobněné rutině a jednostrannému pohledu odtrženému od vnější skutečnosti, že v něm honba za co nejlepšími výsledky v soudním výkaznictví převáží nad skutečnou rozhodovací činností a že propadne vytváření vnitřních mocenských skupin a jejich vzájemným sporům namísto plnění své role v dělbě veřejné moci. Přísedící naopak soudce z povolání konfrontují s pohledem zvnějšku a jejich přítomnost při výkonu rozhodovací činnosti soudů vede soudce z povolání k tomu, aby hleděli nejen na soulad rozhodnutí s právem, nýbrž i na jeho srozumitelnost a přesvědčivost pro osoby, které nemají právní vzdělání, jakož i na srozumitelnost a přesvědčivost celého řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo.

Nebezpečí uzavřenosti soudnictví před vnějším světem je lépe čelit zachováním a rozvíjením laického prvku, než je prohlubovat jeho potlačením. Náklady spojené s podílem přísedících na výkonu soudní moci mají přitom podružný význam. Například v pracovních sporech, v nichž má účast laiků na rozhodovací činnosti soudů především zprostředkovat vhled soudce z povolání na skutečné podmínky výkonu závislé práce, se nabízí návrat k účasti zástupců zaměstnavatelů a zaměstnanců na projednávání a rozhodování těchto sporů. V takovém uspořádání by odměna přísedících bezpochyby nehrála žádnou podstatnou roli.

Navzdory úsilí příznivců vládního návrhu na omezení účasti laiků na výkonu soudní moci přesvědčit veřejnost, že odhazujeme nepotřebné zařízení, které se již přežilo, tím, že poukazují tu na Lotyšsko, jindy na Chorvatsko a naposledy na Nizozemí jako země, které se bez laiků na soudech obejdou nebo jejich účast na výkonu soudní moci alespoň omezily, se sluší vzít v úvahu, že laický prvek je po celé moderní dějiny součástí soudnictví bez výjimky ve všech zemích naší právní oblasti. Jistě není důvod zastírat, že i tam se ozývají hlasy po jeho omezení nebo zrušení, avšak jako součást poučené diskuze podporované zájmem nauky o účinky působení laického prvku v soudnictví a jejich výzkumem. V tamních diskuzích přitom dosud vždy jednoznačně převážily důvody pro jeho zachování a zdokonalení.

V našich podmínkách bychom takovou diskuzi mohli otevřít alespoň tím, že bychom lépe poznali původ účasti laiků na výkonu soudní moci, který rozhodně nemá nic společného se sovětizací československého soudnictví po roce 1948, a přestali vydávat potlačení laického prvku v soudnictví za opatření proti byrokracii. Vždyť čím jiným je účast laiků na výkonu soudní moci než prostředkem proti jeho byrokratizaci? Teprve poté, co si na naznačené otázky uspokojivě odpovíme, je čas na změnu zákona.

Marek Jäger