Autorka textu nedávno četla článek Mgr. Adama Coufala na téma: „K institutu přísedících v trestním řízení“, zveřejněný v časopise Státní zastupitelství č. 1/2020, kdy předmětný článek jí dosti zaujal. Mgr. Adam Coufal se v něm zabývá vybranými otázkami spojenými s problematikou přísedících a zpracovává v něm i své vlastní pohledové hypotézy na tento institut. Přísedící jsou dle jeho názoru institut, který i přes dlouhou tradici na našem území, stále s sebou nese řadu praktických problémů, a proto diskuse o jeho možném zrušení či omezení není možné označit za zcestné.
Mgr. Adam Coufal se ve svém článku mimo jiné vyjadřuje ze svého úhlu pohledu „k problému spojenému s přísedícími“, a to k „hypotetické“ možnosti dvou přísedících přehlasovat v jakékoli otázce, o níž hlasuje senát, včetně rozhodnutí ve věci samé, soudce profesionála. Přesná zájmová citace zní: „Je možné si představit situaci, kdy se přísedící rozhodne, že jednání, za které státní zástupce na daného obžalovaného podal obžalobu, není trestným činem. Ve skutečnosti však situace bude opačná a dané jednání bez jakýchkoliv pochyb trestné bude. Takovému přísedícímu se předseda senátu muže snažit vysvětlit základy trestní odpovědnosti, skutkovou podstatu daného trestného činu, judikaturu dopadající na danou trestní věc apod. Nicméně i tato snaha předsedy senátu se může ukázat býti marnou. Veškeré usvědčující důkazy bude přísedící bagatelizovat, naopak se bude snažit vyhledávat důkazy pro zproštění a tyto hodnotit zcela v rozporu s elementární logikou. Nakonec takový přísedící může prosazovat přijetí protizákonného rozhodnutí, které by odvolací soud musel okamžitě změnit či věc vrátit. V případě, že k takovému postupu přesvědčí i druhého přísedícího, neexistuje zde žádná funkční pojistka předsedy senátu jakožto soudce profesionála pro zabránění přijetí takového nezákonného rozhodnutí. Existuje zmíněná rovnost hlasů. Samozřejmě předseda senátu může působit na přísedící tak, že jim sdělí, že v případě přehlasování bude psát daný rozsudek některý z nich. Vlastně je to i logické, v případě Ústavního soudu také soudce zpravodaj v případě přehlasování přepouští svou pozici, aby nemusel tvořit rozhodnutí, se kterým sám nesouhlasí. Jenže asi si dokážeme představit kvalitu sepisu rozsudku, který by vytvořil laik. Přitom podepsán by pod ním musel být tak či tak předseda senátu a právě jeho jméno by se v souvislosti s daným rozhodnutím skloňovalo nejvíce. Porada senátu je tajná, nikdo by tak nemohl tušit, že došlo k jeho přehlasování zbytkem senátu.“ Mgr. Adam Coufal rozvádí tyto předmětné hypotézy o další navazující tvrzení, že by předseda senátu mohl přísedícímu (za jeho rozhodování) pohrozit, že dá podnět předsedovi soudu, aby tento podal návrh zastupitelstvu na odvolání přísedícího z funkce, nebo přísedícímu pohrozit, že jej již nebude k soudu povolávat. Dále autor sděluje, že by si přísedící měli uvědomovat, že jsou laici. Zpravidla nemají právnické vzdělání ani žádné jiné právní zkoušky, a proto by měli důvěřovat soudci a respektovat, že pokud soudce profesionál označí nějaký právní fakt jako jednoznačně daný, neměli by se snažit jej zpochybňovat. Dle názoru Mgr. Adama Coufala by si měli přísedící uvědomit, že pokud jako laici chtějí soudce profesionála přehlasovat, tak je to podobné, jako kdyby chtěli přehlasovat opraváře televizorů, který tvrdí, že jejich televizor nelze opravit.
Autorka tohoto blogového textu již druhým rokem působí jako přísedící u Obvodního soudu pro Prahu 5. Autorka textu má bezpečnostně-právní vzdělání, a je jí známo, že přísedících s přiléhavým vzděláním či orientací v podobných oborových odvětvích je u daného soudu mnohem více než jen jedna osoba. Autorka textu si výkon funkce přísedící vybrala cíleně a dobrovolně, neboť jí justiční problematika zajímá, přičemž jí je známo, že v tomto přístupu ke zvolené funkci není mezi přísedícími žádnou raritou. Autorka textu se pravidelně účastní rozhodování v trestních věcech – tedy je účastna tajných porad a hlasování senátu, a její rozhodování se za každých okolností pojí jak se složeným slibem přísedícího, tak i s jejím morálním přesvědčením. Přehlasovat opraváře televizorů by si autorka textu netroufla, plnohodnotně hlasovat v rámci soudního rozhodování – v souladu se složeným slibem, v souladu s bedlivým vnímáním probíhajícího hlavního líčení, s vědomím svěřené odpovědnosti – si troufne.
Z právní nauky jsou známy elementární zásady, že o vině a trestu rozhoduje soud, přičemž soud zároveň rozhoduje i o tom, zda se skutek vůbec stal a zda předmětný skutek je trestným činem. Pokud zákon stanoví, že se o trestní věci musí rozhodovat v soudním senátu, tak je „soudem“ celý trestní senát – a to ať již složený se soudce profesionála a laických přísedících nebo celkově ze soudců profesionálů. Z právní praxe vyplývá dosti různorodých případů, kdy určitá jednání, pro která byla podána obžaloba, jsou „bez jakýchkoliv pochyb“ pro jeden „soud“ trestná a pro druhý „soud“ nikoli nebo obráceně. Zde je nutno podotknout, že toto platí jak pro samosoudce, tak i pro všechny soudní senáty bez ohledu na jejich profesní složení. A dle názoru autorky se v hojných případech právní praxe u soudu nikdy nemůže z podstaty věci uplatnit tvrzení Mgr. Adama Coufala, že: „Je možné si představit situaci, kdy se přísedící rozhodne, že jednání, za které státní zástupce na daného obžalovaného podal obžalobu, není trestným činem. Ve skutečnosti však situace bude opačná a dané jednání bez jakýchkoliv pochyb trestné bude.“ – zde opět nutno důrazně zopakovat – o vině a trestu rozhoduje soud, stejně tak i o tom, zda se skutek vůbec stal a zda takový skutek je trestným činem. Tedy před rozhodnutím soudu není možné předem předjímat, že je jednání, o kterém soud teprve rozhoduje, bez jakýchkoliv pochyb trestné či nikoli. Takovéto tvrzení není přiléhavé, neboť pokud by tomu bylo naopak, pak by s ohledem na publikovaný názor Mgr. Adama Coufala pro praxi vyplývalo, že je soud v některých „jasných“ případech zřejmě zbytečný, když by se předem – před projednáním věci v hlavním líčení a před finálním rozhodnutím soudu – bez jakýchkoliv pochyb mohlo konstatovat, že jednání je trestné nebo naopak trestné není.
Dále autorka textu uvádí, že je nemyslitelné (a v praxi by to bylo i protizákonné), aby jeden přísedící jakýmkoli způsobem ovlivňoval při závěrečné poradě a hlasování senátu druhého přísedícího (a to ke všemu v přítomnosti předsedy senátu a zapisovatele), a tohoto přesvědčoval, či mu dokonce vnucoval, jak má tento rozhodovat. Přísedící je svéprávný, bezúhonný a morálně zdatný občan, jinak by do této funkce nemohl být vůbec zvolen. Každý člen soudního senátu, včetně přísedících, je při výkonu své funkce nezávislý, má povinnost vykládat právní řád České republiky samostatně podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a v souladu s ním rozhodovat s ohledem na své nezávislé, nestranné a spravedlivé přesvědčení. Proto nesmí na druhé straně ani docházet k tomu, že přísedící by mohl být cíleně ovlivňován předsedou senátu, který by se ho snažil „na sílu“, či snad dokonce nějakým „vyhrožováním“, přesvědčit, jak má tento přísedící hlasovat. Pokud by tomu totiž v praxi tak mělo být, tak by to bylo nejen nezákonné, ale hlavně by pak byl institut přísedícího zcela zbytečný a pro právní praxi naprosto neužitečný. K takovému pohledu na institut přísedícího ale zákonodárce zatím nedospěl – proto tento institut i nadále v právním řádu České republiky přetrvává a plní stanovenou zákonnou roli.
Co se týká názoru Mgr. Adama Coufala, že by přísedící měl de facto „za trest“ psát rozsudek v případě přehlasování předsedy senátu, tak autorka textu uvádí, že by se této možnosti bez problémů odborně zhostila (pokud by taková situace nastala), ale bohužel postup spočívající v přenechání vyhotovení rozsudku předsedou senátu přísedícímu by nebyl v souladu s trestním řádem (viz učebnice „Rozhodnutí ve věcech trestních“ podle právního stavu k 1.9.2018 autorů Jelínek, Říha, Sovák, str. 85).
Autorka textu závěrem všem autorům různých „zajímavých“ hypotéz na téma „přísedící v trestním řízení“ doporučuje, aby se funkce přísedícího sami zhostili, a přímo v konkrétní praxi poznali a vyzkoušeli si sami na sobě, co tento institut obnáší – neboť s ohledem na zákonnou povinnost tajnosti závěrečné porady a hlasování senátu, nemají tito autoři jinou možnost, jak si své hypotézy ověřit a poznat funkčnost tohoto institutu v praxi, a to s plnou rozhodovací tíhou na svých bedrech.
Zdeňka Kovaříková
