Minulý týden kárný senát Nejvyššího správního soudu (NSS) zprostil kárné žaloby dvě státní zástupkyně, které vykonávaly dozor a dohled v trestní věci zastupitelů města Postoloprty. Ti se péčí orgánů činných dostali před soud proto, že měli nevýhodě, pod cenou, prodat dům v majetku města. O případu Česká justice pravidelně informovala, proto je neznalého čtenáře na místě odkázat na články mapující tento případ.
Předně je třeba odmítnout takovou kritiku rozhodnutí kárného senátu, která pramení primárně z neznalosti úpravy kárného řízení a také z judikatury kárných senátů. Jednoduše řečeno, podobně jako není bohužel trestná hloupost, není kárným proviněním podle zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců zjevné a do očí bijící lajdáctví.
A tak zatímco údajná „hrubá nedbalost“ zastupitelů Postoloprt, která měla podle státní zástupkyně Radky Pavlišové spočívat v tom, že si neopatřili posudek na prodávaný dům a taktéž že své rozhodnutí nedostatečně odůvodnili, postačila k jejich trestnímu stíhání a obžalobě, zjevné lajdáctví státní zástupkyně pro kárný skutek nikoliv.
Kárné senáty navíc postavily okolo „měkkého“ rozhodování státního zástupce svými předchozími rozhodnutími ochrannou schránu, která jim umožňuje trestat jen ve zcela výjimečných případech zjevné zlovolnosti. Je tomu tak proto, aby se chránila nezávislost státních zástupců, kteří by se údajně pak báli žalovat sporné případy, pokud by kárné senáty posuzovaly jejich odborný postup a pak je zřejmé, že kárný senát nemá nahrazovat soudy.
Jakkoliv platí napsané, i tento případ naznačuje, že by kárné senáty měly do budoucna uvažovat o redefinici oné hranice, neboť se pod ní ocitají i zcela flagrantní individuální selhání, která mají dopad na důvěryhodnost státního zastupitelství a justice vůbec. V případě Postoloprt to i z pohledu právních profesionálů byl za takové hranice Šluknovský výběžek. Jednoduše řečeno: ona pevná schrána judikatury, ochraňující nezávislé rozhodování státního zástupce, by se neměla stát ulitou, do níž se budou utíkat před svojí neschopností.
Paní státní zástupkyně Pavlišová bohužel mezi tyto případy patří, neboť ani při jednání kárného senátu neprojevila lítost nad svým jednáním. Pouze jednou připustila, že by dnes postupovala jinak. Byl jsem u chomutovského soudu, kde na lavici obžalovaných seděli i šedesátníci, prostě lidé vyššího věku, kteří prožívali své nejostudnější chvíle v životě, protože byli v postavení lumpů, aniž by si upřímně byli vědomi, proč tam sedí a musí tohle poslouchat. Tihle lidé, kteří – slovy pana nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana – absolvovali výchovné trestní řízení, by si zasloužili omluvu. Nezazněla ani jednou.
Bohužel, část státních zástupců okolo zájmového spolku Unie státních zástupců pojala případ jejich kolegyně Pavlišové jako případ útoku právě na nezávislost státních zástupců. Byla na tom postavena i její obhajoba. K jednání kárného senátu také přišel spolkovou kolegyni podpořit prezident spolku Jan Lata. Pokud poslouchal pan prezident pozorně odůvodnění kárného senátu, pak o nějakém ohrožení nezávislosti nepadlo ani slovo. Místo toho slyšel plno důvodů k přemýšlení o ohrožení důvěry ve státní zastupitelství samotnými státními zástupci.
Že nejde jen o selhání jedince, ale celého systému, naznačil i kárný senát, když konstatoval, že k nápravě chyb paní státní zástupkyně mělo dojít již v soustavě státního zastupitelství.
Předně, paní Pavlišové byl případ postoloprtských zastupitelů přidělen jen rok poté, co se stala státní zástupkyní. Její tehdejší nadřízený, vedoucí okresního státního zastupitelství v Lounech Radim Dragoun (taktéž tehdejší člen Unie státních zástupců), dnes ředitel Generální inspekce bezpečnostních sborů, u kárného senátu uvedl, že jí případ přidělil, neboť ji považoval za zkušenou odbornici na tuto oblast. Sama Pavlišová však před kárným senátem uvedla, že to byl její první obdobný případ a také s problematikou oceňování nemovitostí neměla dosud žádné zkušenosti. Dragoun povědomí o zkušenostech Pavlišové přitom podle své výpovědi nabyl především z jejího předchozího působení v Transparency International.
Ukazuje se zde letitý a dosud přes všechny sliby neřešený problém, totiž absence transparentního výběru státních zástupců a jejich kariérní řád. Pavlišová se totiž dostala do soustavy státního zastupitelství tak, jak alespoň u soudu vypověděl Dragoun, že ji sám oslovil právě pro její působení v Transparency International. Následně z ní učinil zdejší specialistku na hospodářskou trestnou činnost. Mimochodem, po odchodu Dragouna do čela GIBS je Pavlišová vedoucí OSZ v Lounech, tedy navzdory tomuto selhání a po pouhých čtyřech letech působení v soustavě. To celé jen vzbuzuje otazníky a nahrává spekulacím, že dnes je ve státním zastupitelství z pohledu kariéry členství v Unii státních zástupců něco jako stranická knížka za komunistů.
Před kárným senátem také vyšlo najevo, jak formálně funguje v soustavě instituce tzv. dohledu, kdy dohledové státní zástupkyni postačovalo, aby stížnosti obviněných zamítla, neboť zjistila, že dozorová státní zástupkyně včas vyplňovala ty správné dotazníky, měla od policie spis a formálně se vyrovnala s námitkami obhajoby. Nikoho tak netrklo třeba to, že v příslušném paragrafu, podle kterého byli postoloprtští zastupitelé výchovně protaženi pod kýlem spravedlnosti, je podstatným znakem způsobená škoda a také v komentářové literatuře hrubá nedbalost.
Onu značnou škodu, která je pro účely trestního řízení 500 tisíc Kč, přitom policií opatřený a u soudu rozcupovaný posudek stanovil jen o cca 2 tisíce korun vyšší. Ani to však ani jednu státní zástupkyni nevedlo k zamyšlení nad posudkem: jak výslovně před kárným senátem uvedla paní Pavlišová, prostě to tak trestní zákon stanovil.
Paradoxně až nestandardní zásah někdejšího ministra spravedlnosti Roberta Pelikána vedl k tomu, že se na problém s posudkem „přišlo“. U kárného senátu však vyvstal ne zcela lichotivý obraz o hledání systémového alibi, která si opatřovala nadřízená státní zastupitelství, tedy pražské vrchní a Nejvyšší státní zastupitelství v Brně.
Snad to tak vnímala i někdejší ředitelka odboru trestního řízení Vrchního státního zastupitelství v Praze a dnes náměstkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem Anna Puchtová, která byla mezi veřejností u kárného senátu.
Sečteno a podtrženo: Rozhodnutí kárného senátu v případu Postoloprty nelze rozhodně interpretovat jako očištění státních zástupkyň a státního zastupitelství. Ba právě naopak. Případ ukázal primárně na problém při výběru státních zástupců a připomněl absenci kariérního řádu.
Pootevřel dveře do jinak před veřejností hermeticky uzavřeného systému fungování státního zastupitelství a vyjevil tím obraz o těžkopádném systému osobní nezodpovědnosti a kolektivní neodpovědnosti, kdy všechny jeho součásti mají formálně jen tolik pravomocí, aby nemusely mít v důsledku žádnou odpovědnost. A tohle rozhodně není systém, který odpovídá moderní veřejné žalobě.
Petr Dimun
