Nezávislost státního zástupce je, na rozdíl od nezávislosti soudcovské, omezená, neboť je součástí přísně hierarchizovaného systému, v němž musí respektovat pokyny svých nadřízených, vedoucím oddělení počínaje. A přesto existuje v České republice místo, kde výše popsané zákony respektu a odpovědnosti neplatí. A kde se v průběhu posledních let prosadil princip neomylnosti a nedotknutelnosti.
Když soudce nerespektuje přesvědčivě odůvodněné rozhodnutí vyššího soudu, může to znamenat kárné provinění. Naposledy tak rozhodl kárný senát Nejvyššího správního soudu, který posuzoval případ tří soudců senátu Krajského soudu v Plzni v čele s Eduardem Wipplingerem.
Pokud soudce názor vyššího soudu sice respektuje, ale zároveň jej kritizuje, může za to dostat soudce výtku. Jako se to stalo soudci Vrchního soudu v Praze Jiřímu Lněničkovi, který označil rozhodnutí Nejvyššího soudu v případu Lukáše Nečesaného za špatné rozhodnutí.
V obou případech je důvod pro uložení kárného opatření společný, totiž že soudce svým jednáním narušuje důvěru v justici. Tedy v systém, kde se hledá institucionální pravda.
Jak je vidět, justice si jako systém dokáže s kverulantstvím či solitérstvím svých jednotlivých článků poradit. Předsedové soudů se nezříkají odpovědnosti podávat v takových případech kárné návrhy, jakkoliv to jistě není často z jejich osobního přesvědčení, a kárné senáty mají v této otázce setrvale jasno.
Nezávislost státního zástupce je, na rozdíl od soudce, omezená, neboť je součástí přísně hierarchizovaného systému, v němž musí respektovat pokyny svých nadřízených, vedoucím oddělení počínaje. A přesto existuje v České republice místo, kde výše popsané zákony respektu a odpovědnosti neplatí. A kde se v průběhu posledních let prosadil princip neomylnosti a nedotknutelnosti.
Jak si totiž jinak vyložit stav, kdy nalézací i odvolací soud rozhodnou, že pro podání obžaloby nebyl důvod a státní zástupce přesto veřejně o tomto rozhodnutí opakovaně pochybuje, aniž by byl jakkoliv kritizován, neřku-li postižen? Kdy kritizuje práci těchto soudů, a dokonce zpochybňuje i rozhodnutí svého přímého nadřízeného?
Přesně tohle totiž opakovaně činí paní vedoucí Vrchního státního zastupitelství v Praze Lenka Bradáčová v případu exministryně Vlasty Parkanové. Naposledy se tak stalo nedávno v pořadu Interview ČT24. Paní vedoucí Bradáčová zopakovala, že trestní stíhání Vlasty Parkanové bylo důvodné a mělo být podáno dovolání.
Neberu paní vedoucí její osobní přesvědčení, i když podle mne zároveň platí, že každý rozumný a duševně zdravý člověk je nadán také schopností sebereflexe a přiznání si možných chyb. O to více by tyto vlastnosti měl mít, disponuje-li nemalou mocí rozhodovat o osudech ostatních a má takový mediální prostor, jakého se dostává paní vedoucí Bradáčové.
Ta ať si klidně nadále zastává svůj názor, ať ho sdílí na uzavřených jednáních či neformálních setkáních, ale ať s ním nechodí za dveře svého úřadu. Nemluvě o tom, že veřejně sdělovanými pochybnostmi jen prohlubuje škodu, která má být odčiněna a zaplacena.
Blíží se totiž den, kdy stát bude muset z peněz nás všech za pochybení pod dozorem paní vedoucí Bradáčové zaplatit paní Parkanové odškodnění. Jeho výše bude odrážet míru pochybení policistů a státních zástupců, které má odčinit.
Jaký asi bude mít na důvěryhodnost systému trestní spravedlnosti v České republice vliv to, pokud my všichni zaplatíme paní Parkanové odškodnění, aby na svých místech zároveň setrvali lidé, kteří budou veřejně opakovat, že se chyba nestala? A budou tak činit z titulu své vysoké funkce?
Ostatně soudím, že demokratický právní stát na straně jedné, a princip neomylnosti a neodpovědnosti jedné z represivních složek na straně druhé, se navzájem vylučují.
Petr Dimun
