Vždycky, když se hovoří o právnických stavech, tak si bezděky vzpomenu na jedno české stavovské „vítězství“, bitvu u Lipan. Je vyjádřením toho, jak se husité porazili mezi sebou a odklidili pole druhé politické moci. Jsem stále hluboce přesvědčen, že takovýto okamžik může v dohledné době nastat na právním poli. Směřujeme k naší bitvě u Lipan, bitvě mezi právníky, která bude znamenat ve svém důsledku marginalizaci stavu jako takového a úpadek právního státu.

Kdo je nepřítel?

Mohlo by se zdát, že naším společným a úhlavním nepřítelem jsou politici, kteří v rámci „tradičních stran“ přistupovali k právu tak, že nechali vykvést zaplevelenou zahradu zákonů, jejíž cestou se pokoušeli vládnout. Politici, kteří kabinetní politikou ignorovali potřeby právního státu a devalvovali demokracii ve své podstatě. Není tomu tak. Naším hlavním nepřítelem jsou politici extrémní, banální touha po penězích bez respektu k celkovému rozložení ekonomické a sociální situace právnického stavu a emancipace dvou stavovských složek, které ostře vnikají do politiky.

Začnu od extrémních politiků. Politici klasického střihu vesele provozují „žvanírnu“, ale ve svém důsledku vždy respektují tradiční běh věcí, soudních rozhodnutí a zákony, řízení právního státu. Extrémní politici jsou přesným opakem. Pojedete-li po Česku, spatříte běžně billboardy s nápisem: „zestátníme exekutory“, což je extrémní rozvedení opakované mantry jedné části právníků o tom, že druhá část právníků krade a parazituje na obchodech s dluhy.
Jsem pevně přesvědčen, že až bude tento pravý Čech z Japonska zvolen, bude strašlivý nápad realizován. Odhlédneme-li od stěží pochopitelného zásahu do ústavních práv exekutorů, zničí všechny věřitele. Vrátíme se k naprosto nefunkčnímu modelu, který jsme všichni zažili a který znamenal, že rozsudek soudu je jenom cár papíru.
Extrémní politici jsou nebezpečí nejenom u nás, ale celé Evropy. Katalánský premiér prostě voličům slíbil, že referendum bude. Protože není schopen prosadit jej legální cestou, když nemá odpovídající politickou podporu, použije občany jako rukojmí proti jinému demokratickému politikovi, který naivně doufá v dodržování zákonů a rozhodnutí soudů země, které je premiérem. Přesně tak vypadá extrémní politik moderního střihu, katalánský premiér, který soudcům Ústavního soudu vzkázal: „My Vaše rozsudky nebudeme!“

Peníze, zas ty peníze

Ano, právnickým stavům chybí peníze. To ostatně chybí každému, každé profesi či organizaci a vždy by jich mohlo být více. Je však málokterý obor, kde peníze jsou přímo na lidi, neboť právnická umění jest hlavně ve výkonu jednotlivce a dá se, v mnoha směrech řečeno provádět s tužkou a papírem stejně dobře jako s nejmodernějším počítačem. Vím, že boj soudců za jejich platy měl v mnoha směrech základ v jejich nezávislosti. Navenek působil bohužel odpudivě.
Nikdo se soudců nezastal, nikdo z ostatních stavů. Každý kope na svém písečku. Příklad více než tragický, ex offo odměny advokátů snížené cca před 20 lety na rok, když snížení trvá do dneška. Proč by advokáti měli podpořit jakoukoliv jinou profesi, když po jejich odměnách ze strany ostatních neštěkne ani pes. A tak je to stále dokola. Peníze jen pro můj stav, co je mi do druhého? Znáte pověst o Svatoplukových prutech. Heslo „všichni za jednoho?“.

Politický slon v porcelánu

Stále se mluví o vlivných právnících, kteří „hýbou“ Českou republikou a nahrazují tak veskrze rozhodování všech od prezidenta k parlamentu až po obyčejné obecní zastupitelstvo. Ve skutečnosti předvádějí právníci nevědomky službu, kterou poskytoval jeden spin doctor a hollywoodský producent ve filmu Vrtěti psem pro amerického prezidenta.
Vytvářejí svými postoji dokonalé podhoubí pro vznik extrémních nálad směřujících proti právnímu státu a současně udržují politiky dostatečně bdělé, aby žádné posilování soudní moci nebo snad právního státu nepřipustili. Pěkným příkladem je známá kauza svržení vlády premiéra Nečase kvůli milence a trafikám. Na veřejnost „skvěle“ působí teatrální tisková konference o miliónech a zlatu, která se přetavila v nelibý zápach linoucí se z ničeho a zbytek procesu, včetně zneužívání tajných služeb v operetní dílko, které směřuje k blamáži a maximálním podmíněným trestům.

Státní zastupitelství nepochopilo ani skutečný smysl zásady, že trestní právo je posledním prostředkem tam, kde selžou všechny ostatní prostředky. To není státnímu zástupci jasné, že když na jedné straně stojí existenciální otázky důvěryhodnosti tajné služby a na druhé straně milenka pana premiéra, že má tento problém vyřešit úředně, tak aby premiér odstoupil a v klidu byli uklizeni milenci, milenky, podavači kabelek a ti, kteří ničili tajnou službu?
Opravdu je v zájmu České republiky a v souladu se zásadou ultima ratio krach politického systému, posílení extrémistických názorů a rozmetání částí tajných služeb?

Stejně tak advokacie má svoje výlupky. Zvlášť do Senátu volení hlasatelé extrémních právních názorů a protisystémoví exponenti, kteří se honosí advokátní licencí, dokážou také přispět k tomu, co lze označit za právní stát. Každý si jistě dosadí konkrétní advokáty pod shora uvedené. Všechno slouží nástupu extrémismu v právu.

Unie všech

Dalším znakem je nejednotnost stavu v základních otázkách týkajících se fungování práva a právního systému v České republice, kdy v reálném životě se v podstatě všechny Unie fakticky vymezují proti početně nejsilnější, avšak mocensky nejslabší, a to České advokátní komoře. Politici jsou strašně rádi, advokáti nejsou v současné společnosti populární. I když jsou nositeli základního právního vědomí mezi občany a díky svému postavení v systému stavu jedinou nezávislou entitou. Jsou vítaným otloukánkem. Nezaznamenal jsem, že by ostatní stavy řekly v základních otázkách nezávislosti a ochrany advokátů jako nositelů práv jejich klientů, že má ČAK pravdu.
Daleko jednodušší je poukazovat na domnělé přestupky odhalování trestných činů, ochranu před terorismem, silová řešení atd. Není jistě od věci si na tomto místě připomenout úvahu z Německa v době, kdy sílil nacismus. Je to stále platné: „Nejdřív šli po Židech, ale já nejsem Žid. Pak sebrali komunisty, ale s těmi já nemám nic společného. Pozatýkali sociální demokraty, ale já jsem v jejich straně nebyl. Když si přišli pro mě, bylo už pozdě.“

Pokračováním tohoto textu se pokusím tyto tendence rozebrat a poukázat na konkrétních případech.

Václav Vlk