Ústavní zákon o bezpečnosti republiky upravující nouzový stav byl, v reakci na moravské povodně roku 1997, přijat na jaře 1998 za vlády Josefa Tošovského, která neměla skutečnou oporu Poslanecké sněmovny. Jeho přijetí vyžadovalo shodu Václava Klause a jeho ODS s Milošem Zemanem a jeho sociální demokracií, tedy dvou nejsilnějších stran. Oba měli názorový odstup od tehdejšího prezidenta Václava Havla, proto byl vyřazen z rozhodování o nouzovém stavu prezident republiky.

Ústavní zákony se tvoří na delší dobu, než je funkční období prezidenta či vlády. Později se stali prezidenty Václav Klaus i Miloš Zeman. Je chybou do právních norem promítat momentální politické osobní vztahy, role aktérů politického střetu se totiž mění v čase. Vláda se stane opozicí a premiér prezidentem.

V době výjimečné posiluje výkonná moc, ale i zde se musí dbát na ochranu před zneužitím moci. V řadě demokratických států mimořádné stavy vyhlašuje prezident na návrh vlády. U nás je to jen v působnosti vlády. Vláda má zpravidla i většinu v Poslanecké sněmovně. Proto nelze očekávat, že se sněmovna vládě vzepře. Prezident republiky může být významný kontrolní prvek. To, že byl vyšachován ze spolurozhodování o nouzovém stavu, je špatné. Zásadní omezení ústavních práv lidí má být činěno za souhlasu obou hlavních orgánů výkonné moci – prezidenta a vlády, bez ohledu na to, kdo momentálně funkce zastává. Nutnost shody dvou orgánů výkonné moci nenarušuje schopnost výkonné moci reagovat na vývoj situace a posiluje vědomí, že opatření jsou skutečně nutná.

Prezident Miloš Zeman opatření vlády podpořil. Nicméně rozhodující není jen jejich rozsah dnes, ale také jejich trvání v čase. Bude-li mít vliv na výjimečné stavy vedle vlády i prezident republiky, z pohledu ochrany demokracie a bránění zneužití moci je to lepší, než když vše ovládá jen vláda.

Zdeněk Koudelka