12. června tohoto roku vyšel na České justici článek Předpojatá soudkyně Vlasta Langhamerová. Popisoval jsem v něm zjevnou předpojatost, kterou dala najevo svým jednáním.
Pro úplnost připomínám, že kauza, ve které již jednou odsoudila Jiřího Paška a Ilju Čurdu, se táhne sedmnáct let. Od počátku ji monitoruji.
11. 3. 2020 jsem uveřejnil článek s názvem Podvod bez podvedených, který začínal následujícími slovy: „Nikdy jsem netušil, jak je snadné poslat někoho na šest let do vězení bez důkazů, jen na základě domněnek a úvah. Nyní jsem se o tom přesvědčil. Stačí mít talár, soudní moc a být v České republice. Proč respektovat fakta, znalecký posudek či výpovědi svědků? Vševědoucí soudce si přece klidně vystačí se svým úsudkem.“
Její rozhodnutí bohužel „posvětil“ Vrchní soud v Praze. O tom jsem informoval ve svém článku Šokující zážitek na Vrchním soudu v Praze, aneb Potřebujeme institut možnosti přezkoumat kvalitu práce soudce. Vyšel na České justici 10. 12. 2020.
Pravomocný rozsudek naštěstí zrušil Ústavní soud. Dle mého názoru se soudkyně urazila, že si někdo dovolil zrušit její rozsudek a proto vedla obnovený proces tak, aby mohla dospět ke stejnému rozhodnutí.
Nejprve ovšem uvedu fakta ke zmíněné námitce podjatosti. Není překvapení, že soudkyně Langhamerová o stížnosti obžalovaného, kde byla namítána možná podjatost, rozhodla zamítavě. A není překvapení, že Vrchní soud v Praze ústy soudce Hartmana rozhodnutí o zamítnutí potvrdil.
Za povšimnutí stojí skutečnost, že jednání tříčlenného senátu na Městském soudu v Praze, které mělo stížnost obžalovaného v první instanci zamítnout, se zřejmě nekonalo, určitě ne v souladu s protokolem o jednání. Do soudní síně se nikdo v inkriminovaném čase nedostavil. S tímto faktem se měl vyrovnat Vrchní soud, a to na základě doplnění stížnosti. Soudce Hartman se vyjádřil následovně: „K argumentu obžalovaného Ing. Paška, že předsedkyně senátu vzbuzuje pochybnosti o své nepodjatosti tím, že se nejen ona, ale i ostatní osoby nedostavily na neveřejné zasedání konané dne 11. 6. 2024 od 9:00, považuje Vrchní soud v Praze za potřebné zdůraznit, že v § 242 trestního řádu je výslovně uvedeno, jaké osoby se účastní neveřejného zasedání, a obžalovaný v tomto výčtu uveden není. Nemohlo tedy dojít k porušení žádného práva obžalovaného, a tím spíše nemohla být založena jakákoliv pochybnost o nepodjatosti předsedkyně senátu.“ To ovšem fakt, že se neveřejné jednání nekonalo a protokol z jednání je falzifikát, nijak nevyvrací. Ba právě naopak.
V polovině října 2024, po zamítnutí všech stížností obžalovaných, pokračovalo hlavní líčení, které bylo nařízeno na tři dny. Odpoledne před prvním jednacím dnem byly obhájcům doručeny nepodepsané, a tedy soudem neověřené, přepisy výpovědí svědků z červnové části HL. Na stížnost obhájců reagovala soudkyně Langhamerová podrážděně s tím, že přepisy jsou podle ní jen nepodstatnou pomůckou. Důležité je, co v soudní síni zazní a námitku obhajoby o krácení práva obžalovaných na obhajobu velkoryse odmítla.
Svérázné vedení procesu prokazuje i skutečnost, že soudkyně zamítla návrh obhajoby na předvolání klíčového svědka. Ten byl ostatně navrhován i státním zástupcem. Podle soudu by byl výslech nadbytečný. Dalším dějstvím bylo nařízení závěrečných řečí na první den říjnového jednání. Obhájci neměli k dispozici písemné přepisy výpovědí a neměli tak dostatek času připravit reakci na výpověď svědka z dopoledne téhož dne. Druhý den líčení byl vypuštěn a třetí den se četl rozsudek.
Pokud by se nejednalo o osudy lidí, všichni zúčastnění by se mohli srdečně zasmát. Soudkyně beze změn přečetla svůj Nejvyšším soudem zrušený a podle názoru Ústavního i Nevyššího soudu nezákonný rozsudek. Výpovědi svědků obhajoby (celkem čtyř) označila za nedůvěryhodné, neboť jednoznačně a prokazatelně vyvracely všechny body obžaloby.
A navíc přidala několik rad, jak to tehdy (před šestnácti lety) měli obžalovaní udělat, aby jí to nepřišlo podezřelé. Jasně dala najevo, že jsou pro ni její pocity a přesvědčení důležitější než důkazy a fakta.
Neuvěřitelným projevem „logického myšlení“ soudkyně bylo její tvrzení, že Ústavní soud i Nejvyšší soud „ani v nejmenším“ nevytkly nic jejímu rozhodnutí o vině (tedy o konstrukci hodnocení důkazů, kterým je vina dovozována). Ano, nevytkly, neboť ani nemohly. Ohledně námitek ke „skutkovým zjištěním“ se Ústavní soud zcela správně nevyjádřil (a tak to i zmínil ve svém nálezu). Bylo by zcela zbytečné, aby se zabýval něčím takovým u formálně zcela vadného rozsudku, který nerespektuje základní zásady spravedlivého procesu.
Soudkyně tak bagatelizovala nálezy dvou nejvyšších instancí českého práva, pracovala s výslechy obžalovaných a dalších svědků z nezákonného procesu z roku 2019, účelově a vědomě interpretovala v soudní síni slyšené a stejně tak dezinterpretovala listiny v trestním spisu. Řadou důkazů ve prospěch obžalovaných se tak jako před pěti lety „promlčela“. A s ohledem na styl své práce asi nepřekvapuje, že vynesla identický rozsudek z roku 2019. Na závěr prohlásila, že nepřihlédla k nepřiměřené délce soudního řízení, protože to, „že se to táhne, není její vina“. Mělo by jí snad vadit, že vedla nezákonný proces a jednání soudu protáhla o pět let?
Nevinné lidi, kteří zatím už strávili ve vězení dva roky, zcela v rozporu s důkazy, odsoudila opět k šestiletým nepodmíněným trestům, zákazu činnosti a vysokým finančním trestům. Za čin, který se údajně stal v roce 2008. Jejich anabáze za spravedlivým pravomocným rozsudkem tak pokračuje.
Václav Budínský
