Článek jsem nenazval záměrně „podjatá soudkyně“, neboť o naplnění tohoto právního stavu bude teprve rozhodnuto. Ústavní soud ve svém usnesení k dané problematice uvedl, že „účastník řízení, který vznáší námitku podjatosti soudce, musí uvést konkrétní skutečnosti, pro něž má za to, že soudce je z projednávání a rozhodování vyloučen“.
Dále zdůrazňuje, že pochybnosti o soudcově nestrannosti musí mít „objektivní povahu“. A právě v souladu s tímto usnesením se soudkyni Langhamerové objektivní podmínky podjatosti zcela jasně a naprosto neoddiskutovatelně dopařilo naplnit. Nevinný J. P. (jeho pravomocný trest byl rozhodnutím Ústavního soudu zrušen a do dalšího pravomocného rozhodnutí je třeba na něj hledět s ohledem na presumpci neviny jako na nevinného), udělal chybu. Požádal soudkyni o vrácení peněžitého trestu, který byl uhrazen, ovšem ne jím, ale další osobou, která ho státu poslala ze svého účtu, neboť on byl v té době bez finančních prostředků. O vrácení peněz svému věřiteli tedy neměl žádat soudkyni, ale stát, pokud by nebyly vráceny automaticky. V opačném případě by se jednalo o neoprávněný majetkový prospěch. Svou chybou ovšem obžalovaný J. P. bezděčně umožnil soudkyni, aby sama sebe usvědčila z podjatosti. S největší pravděpodobností tak učinila též bezděčně. Překvapivě, a v rozporu se zákonem, rozhodla o zajištění této finanční částky, byť k tomu neměla absolutně žádné právo. Nemohla by to udělat ani v případě, když by stát tuto částku vrátil, neboť by ji neposlal nevinnému J. P., ale osobě, která ji za něj zaplatila. Nezákonným rozhodnutím soudkyně naprosto přesvědčivě a objektivně vyjádřila svou podjatost. A umocnila ji faktem, že nechala svévolně zajistit polovinu domu, která J. P. patří. Zřejmě ji „nepotěšilo“ rozhodnutí Ústavního soudu, který prostřednictvím Nejvyššího soudu zrušil její rozsudek i rozsudek Vrchního soudu. Místo aby pokorně zpytovala svědomí, dala svým postupem objektivně najevo záměr, jak chce opakované řízení vést a k jakému chce dospět výsledku. Pro úplný přehled kauzy, která se táhne již 17. rok, uvedu výňatky ze svých dvou článků v České justici a pak stručný popis celé kauzy, ze kterého je naprosto zřetelné, že její kriminalizace je nespravedlivá a logicky absurdní.
11. 3. 2020 jsem uveřejnil článek s názvem Podvod bez podvhttps://www.ceska-justice.cz/blog/podvod-bez-podvedenych-aneb-povedena-prace-ceske-justice/edených, který začínal následujícími slovy:
Nikdy jsem netušil, jak je snadné poslat někoho na šest let do vězení bez důkazů, jen na základě domněnek a úvah. Nyní jsem se o tom přesvědčil. Stačí mít talár, soudní moc a být v České republice. Proč respektovat fakta, znalecký posudek či výpovědi svědků? Vševědoucí soudce si přece klidně vystačí se svým úsudkem.
Již více než třicet let žijeme v demokratické společnosti, kde podnikání přestalo být trestným činem. Přesto se díky české justici setkáváme s kriminalizací běžných podnikatelských činností. Smutné je, když účelové aktivity policie, která hledá (a občas i nachází) trestnou činnost v legálních aktivitách, akceptuje státní zástupce a jeho žalobě pak dokonce vyhoví i soud vynesením nespravedlivého rozsudku. To se stalo i v případě, o kterém píši.
Své podivné vedení celého procesu soudkyně Langhamerová zakončila „husarským kouskem“, kdy dva muže, obžalované ze zpronevěry, odsoudila za podvod, což se oni i jejich překvapení advokáti dozvěděli až z rozsudku.
Bohužel se s nespravedlivým nepravomocným rozsudkem ztotožnil odvolací soud (Vrchní soud v Praze). O tom jsem informoval ve svém článku Šokující zážitek na Vrchním soudu v Praze, aneb Potřebujeme institut možnosti přezkoumat kvalitu práce soudce. Vyšel na České justici 10. 12. 2020. Cituji:
Změna právního posouzení skutku, je samozřejmě možná, ovšem byť jsou si skutkové podstaty majetkových trestných činů (krádež, podvod, zpronevěra) v mnohých částech podobné, přesto se liší. Pokud by odlišností nebylo, nejednalo by se o různé trestné činy. Soudu tedy asi ušlo, že různé právní kvalifikace odpovídají různým skutkovým podstatám. Každá z nich, vždy jinak, vymezují, co má být na straně jedné, k odsouzení státním zástupcem prokazováno, a na straně druhé, u obžalovaných, proti čemu se hájit.
Právě rozdíly ve skutkových podstatách zakládají odlišné v požadavky na důkazy usvědčující, stejně tak jako na důkazy spáchání trestného činu vylučující, případně argumentaci v jaké míře a jak je ten který důkaz, údajně usvědčující, chápat, vykládat a hodnotit (jak samostatně, tak všechny důkazy ve vzájemné souvislosti).
Změnou právního posouzení, bez předchozího upozornění, bylo obžalovaným upřeno právo na řádnou obhajobu – tedy byl jim upřen spravedlivý proces. Zejména pro obžalovaného je skutkem a právním posouzením vymezeno pomyslné hřiště, na kterém bude probíhat jeho obhajoba. Obžalovaní se mohli hájit, seč jim síly a znalosti obhájců stačily, ovšem proti budoucímu právnímu posouzení, které ani netušili, nepochodili a ani pochodit nemohli. Soudu zřejmě ušel (nebo byl přehlížen) zmíněný, na prvý pohled zřejmý požadavek spravedlivého procesu, pregnantně vyjádřený již 25. 3. 1999 Evropským soudem pro lidská práva ve věci Pélissier a Sassi proti Francii (stížnost č. 25444/94). Tehdy konstatoval právo obžalovaného být informován o povaze (skutku) a důvodu (právní kvalifikaci) obvinění, které musí být posuzováno z hlediska práva obviněného na přípravu jeho obhajoby (viz bod 54. odůvodnění).
Obžalovaní se ještě v soudní síni odvolali, a jeho písemnou podobu několikrát doplnili: poprvé se totiž hájili proti obžalobě z podvodu.
Čím déle a podrobněji jsem případ sledoval, tím intenzivněji ve mně narůstal pocit, zprvu vnímaný jako nepatřičný, že existuje záměr ty dva odsoudit, a to za každou cenu. Při studování spisu a protokolů o hlavním líčení jsem nalezl svědecké výpovědi prokazující jejich nevinu. K mému překvapení byly ignorovány.
Se zvědavostí srovnatelnou snad jen s nadějí obžalovaných jsem byl přítomen odvolacímu veřejnému zasedání senátu Vrchního soudu v Praze, které se konalo 30. září tohoto roku. Ten jednal za předsednictví R. Hartmanna.
Důstojnost nastolená prostředím jednací síně byla vytěsněna pocitem, že jsem se ocitl v absurdním snu. Na počátku předseda senátu Hartmann zdůraznil, že by rád včas stihnul oběd. Pak nechal zaznít odvolací námitky advokátů a argumenty obžalovaných, ale vše, co bylo řečeno, jako by nikoho nezajímalo. Obhájci a obžalovaní poukazovali na skutečnost, že nalézací soud porušil práva obžalovaných. Podloženými argumenty dokládali, že se trestný čin stát nemohl.
Předseda senátu dával najevo, že to, co zaznívá v soudní síni, ho absolutně nezajímá. Ještě větší nezájem, naprosto okázalý, čišel ze zbývajících členek senátu. Po vystoupení obhájců a obžalovaných předseda senátu ožil a spokojeně svolal poradu svého senátu.
Po chvilce pak oznámil zamítnutí odvolání, a to odůvodnil několika parafrázovanými větami z rozsudku soudu I. stupně. Nezareagoval ani na jednu vážnou námitku, přes skutečnost, že jich zaznělo značné množství. Nemohu se ubránit pohoršení nad tím, že zcela pominul nečekanou změnu právního posouzení. Na výtku nesprávnosti takového postupu, a odnětí práva na spravedlivý proces, s neskrývanou přezíravostí a arogancí poznamenal, že porušení ústavních práv ať si řeší Ústavní soud.
Ústavní soud doporučení soudce Hartmana naštěstí uposlechl, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu, který zamítl dovolání a Nejvyšší soud pak zrušil celý pravomocný rozsudek. Obžalovaní jsou tedy po 16 letech od spáchání údajného trestního činu opět nevinní a na úplném počátku soudní mašinérie.
A nyní přichází na řadu avizovaný stručný přehled kauzy, ze kterého je patrná nesmyslnost její kriminalizace.
IZIP byl dlouhou dobu mediálně pronásledován. Některá média na něj pořádala doslova hon. Jeho aktivity prezentovala jako „krádež za bílého dne“ a tlačila na ministry zdravotnictví i na vedení VZP, aby byla spolupráce s poskytovatelem Elektronických zdravotních knížek, který na ně měl patent, konečně ukončena.
Za mnoho let tak vzniklo nesmírně negativní vnímání celého projektu širokou veřejností a byla vygenerována společenská poptávka a potažmo i nepsaná objednávka IZIP zlikvidovat a někoho exemplárně potrestat.
Zánik spolupráce firmy s VZP se všeobecně předpokládal k datu, kdy končila uzavřená smlouva. Z tohoto ukončení pochopitelně panovaly obavy. Proto se hledal způsob, jak i v takové složité situaci a při pokračujících útocích na IZIP smlouvu prodloužit.
Generální ředitel dal jasně najevo, že za této situace je prodloužení smlouvy prakticky nereálné. Proto začalo vedení IZIP situaci řešit. Po poptávání a oslovování nejrůznějších expertů se objevil bývalý náměstek VZP, který znal dokonale chod organizace, včetně jejích potřeb, a prohlásil, že zná nadějný postup, který by k prodloužení smlouvy mohl vést.
Prohlásil, že podmínkou je zajistit výhodnost další spolupráce pro VZP, především pro nábor nových pojištěnců, nabídnout jasné ekonomické podmínky, které budou postavené na získání nových držitelů Elektronické zdravotní knížky a prostřednictvím tohoto instrumentu vygenerování úspor pro VZP. Současně musí o reálnosti a pravděpodobnosti úspěchu přesvědčit vedení VZP. Jednalo se o jeho bývalé kolegy, které znal, kteří mu důvěřovali a byli ochotní s ním komunikovat. Tuto činnost pochopitelně nechtěl dělat zadarmo. Požadoval po IZIPu relativně vysokou finanční částku. Vedení IZIPu s touto částkou nesouhlasilo a s péčí řádného hospodáře mu nabídlo smlouvu provizní, která mu připadala spravedlivá. V té době nikdo nevěděl, kolik nábor získá nových držitelů Elektronických zdravotních knížek a jaký bude konečný efekt pro VZP, IZIP a potažmo pro příjemce provize.
Koncept se osvědčil a nový projekt byl velice úspěšný. To kvitovali majitelé firmy IZIP, ale i generální ředitel VZP, který ustál riziko neúspěchu a mohl všem odpůrcům dokázat, že na spolupráci s firmou IZIP a na využívání Elektronických zdravotních knížek výrazně profituje.
Tato skutečnost jasně dokládá přínos experta, který za svou činnost získal zaslouženou provizi, tak i skutečnost, že bez jeho aktivit by smlouva s VZP v žádném případě nebyla znovu uzavřená.
Sledováním historie IZIP od samého počátku spolupráce s VZP, tedy od roku 2002, jsem dospěl k závěru, že se jednalo o projekt, který se mohl stát základem elektronizace zdravotnictví a šetřit VZP a potažmo i státu, jako plátci za státní pojištěnce, obrovské finanční částky. Eliminoval nejrůznější podvody, které spočívaly v proplácení nevykonaných zdravotních výkonů v miliardových hodnotách. Jsem přesvědčený, že za mediálními i politickými tlaky a útoky stála snaha různých mocenských skupin zabránit transparentnosti a přesné kontrole finančních toků VZP, neboť by pak bylo daleko obtížnější na nich různými způsoby parazitovat.
Václav Budínský
