„Budou povoleny soukromé hospody!“, sdělil mi důvěrně spolužák ze základní školy v roce 1982. Odstěhoval se s rodiči do Prahy. Jeho otec povýšil na významné místo ve Státní bance československé. Měl proto informace od zdroje.

Nebyly však povoleny!

Rok 1982

Vládní nařízení o poskytování služeb občany na základě povolení národního výboru z prosince 1982 nahradilo dosavadní „zásady“ ve formě pouhého usnesení vlády z roku 1965, uveřejněného však ve Sbírce zákonů. Právě roku 1965 byl v Československu zrušen, převzatý rakouský, císařský patent z roku 1859, kterým byl vydán živnostenský řád. Zrušen byl zákoníkem práce. Od 50. let dvacátého století ale živnosti spíše jen dožívaly, a to i pod politickým tlakem. Živnostenská daň byla již v roce 1948 zúžena jen na malé živnosti vymezeného druhu. Mezi „živnosti poslužné“ daňově patřili kupříkladu kapelníci. Ještě v 60. a 70. letech byli soukromě činní například houslaři.

Vládní nařízení z roku 1982 již bylo, přinejmenším jazykově, méně ideologizované, nežli vládní „zásady“ z roku 1965.  Zůstávalo však i nadále věcné úzké. Opět se vztahovalo jen na řemeslnické práce včetně údržby domovního majetku a bytů a na posluhy, jako osobní služby, služby úklidové, služby nosičů, kopáčské práce a provozování přívozu. Zejména o „provozování přívozu“ musel být značný zájem veřejnosti …

Poskytování „služeb občany“, podobně jako „prodej zboží občany“, mělo i nadále společensky zůstávat na okraji, sledujíc situace, kde se „socialistickému sektoru“ nedařilo v „místním hospodářství“. A to restaurace, bary a jídelny zrovna nebyly.

Ani změna občanského zákoníku z roku 1982 v tom nepomohla. Týkala se jen těch „věcných plnění a výkonů“ občanů, které byly povoleny místním národním výborem podle zvláštního předpisu.

Stát stále ideově působil proti živnostenskému duchu z obav před „vykořisťováním“ a „bezdůvodným obohacováním“. Slovo „podnikání“ bylo zásadně používáno jen v trestní souvislosti „nedovoleného podnikání“. Jinak to bylo slovo téměř „sprosté“. Zájmu „pracujícího lidu“ nemělo být nic tak cizí jako zrovna soukromé podnikání, vedle náboženství. Obojí totiž bylo nedílně spojeno se svobodou. A samozřejmě s osobní odpovědností.

Rok 1987

Soukromých „hospod“ jsme se ale za socialismu dočkali.

Museli jsme však čekat až do února 1988. „Kdo si počká, ten se dočká.“

Zásadní změnu přineslo nové vládní nařízení o prodeji zboží a poskytování jiných služeb občany na základě povolení národního výboru z listopadu roku 1987. Účinnosti nabylo od února 1988. Týkalo se věcných plnění a výkonů poskytovaných za úplatu občany „včetně“, což byla kýžená převratná novota, „prodeje zboží a přípravy pokrmů a nápojů“. Příjemcem služeb mohly dokonce být i „organizace“.

Právní prostor pro podnikání, léta stísněný, byl výrazně pootevřen.

Živnostenská daň byla zrušena již roku 1961. Nahrazena byla daní z příjmů obyvatelstva, která byla v těchto případech stanovena paušální částkou.

 Pod „věcná plnění a výkony“ bylo možné obsahově podřadit cokoli, pokud služby nepodléhaly zvláštní regulaci, jako tomu bylo u advokacie. Ujalo se tehdy „organizačně-ekonomické poradenství“. Jeden z mých kamarádů se pozastavil nad tím, že někdo chtěl povolit služby soukromého detektiva. Nevím, jak ten případ dopadl, ale od února 1988 to bylo možné. Rozšířila se služba natáčení svateb, promocí a podobných akcí na videokazety. Videokazety u nás byly vyráběny a prodávány, stejně tak i videorekordéry, které byly licenční výroby, ale horší to již bylo právě s videokamerami.

V Brně vznikla první soukromá „hospoda“ za socialismu, pizzerie, roku 1988 v Černých Polích na Mathonově ulici. Dnes je tam restaurace U Štiky. Přízemní prostory byly umístěny v řadovém soukromém domu. Patřil rodině provozovatele, jímž byl číšník z Favoritu u velodromu. Přetáhl k sobě i tamější kuchařku.

Doba se změnila. Jednalo se však o jednotlivost, umožněnou vhodnými nebytovými prostorami ve vlastním domě. Právě v nebytových prostorách, jejichž užívání jinak stále bylo na příděl podle správního rozhodnutí obvodního (místního) národního výboru, spočívala potíž. Trh s nimi neexistoval. Hospodaření bylo administrativně-direktivní.

Mnozí lidé se ještě ani „neprobudili“ z jisté otupělosti a netečnosti anebo nadále zůstávali zastrašeni. Drobným hospodářským změnám, věštícím zásadní společenské proměny, snad ani nevěřili. A přitom jen stačilo všímat si dějů v Sovětském svazu z běžně dostupných veřejných zdrojů. Československý režim byl pod jejich vlivem již desítky let.

Slovo „nájem“ a „nájemné“ stále patřilo mezi „zakázané“ pojmy „buržoazního práva“. Na právnické fakultě o něm nepadlo ani slovo. V běžném jazyce se ale přesto stále používalo. Navzdory právním ideologům a zákonodárné reformě z roku 1964. I „nevhodnými“ právními výrazy ale bylo možno „urazit pocity“ příslušníků „dělnické třídy“, kterým by se mohly vybavit nepříjemné vzpomínky na dobu vlády „buržoazie“ a na její právo. Zejména z doby předválečné.

Běžnému „příslušníku dělnické třídy“ to však bývalo úplně jedno. Byly to pro něj jen právně-ideologické „řečové hry“. Těžil z nich však „předvoj dělnické třídy“, řečeno slovy československé Ústavy z roku 1960. Tedy „nejaktivnější a nejuvědomělejší občané“ v tomto případě z řad inteligence, členové „dobrovolného bojového svazku“ (KSČ). Na právní ideologii, která byla zároveň propagovanou ideologií státní, si postavili vlastní profesní dráhy a získávali  výhody a vliv a snad i pocit moci nad „běžnými“ lidmi. Ovšem také se o své vůli vzdávali zbytků svobody již tím, že se navíc vystavovali hrozbám „stranických trestů“ s možným nepříznivým dopadem na celou rodinu. Vedeni tak byli ke stranicko-politické poslušnosti a k plnění konkrétních stranických, vlivových, úkolů i na svých pracovištích včetně justice a prokuratury.

      – Cestou povolení národního výboru k poskytování služeb jsem se vydal až v březnu 1990. Do té doby stačily aktivity v „zábavném umění“. Ale nejen to … V létě 1988 se probudilo družstevní podnikání. Slovo „podnikání“ tak přestalo být slovem „sprostým“, ale specificky omezeným na družstva.

Rok 1988

Před převratem v listopadu 1989 začali lidé k „uspokojování místních potřeb“ využívat samostatné „drobné provozovny“ místních národních výborů jako právnické osoby. Vycházeli z novely zákona o národních výborech a z vládního nařízení z roku 1988. Pojem „místních potřeb“ byl někdy pojímán široce s důrazem na „potřebu“ jako takovou, která se u zákazníků vyskytovala v každém „místě“.

Zejména však někteří lidé, zcela soukromě, od léta 1988 zakládali samosprávné „kooperativy“ přiváté k nám novým sovětským „větrem“. Navanul nám zákon o bytovém, spotřebním a výrobním družstevnictví. V zákoně se objevila zmínka o „zásadách hospodářského soutěžení“, vedle „plánovitosti“, a o „družstevním podnikání“ a o podílení se členů na jeho výsledcích. Družstvo mělo právo zřizovat devizový fond a smělo uskutečňovat zahraničně hospodářskou činnost. V praxi se ale spíše jednalo jen o „nepřímé hospodářské vztahy se zahraničním“, umožněné zákonnou novelou z roku 1988. U dřívějších „lidových družstev“ o tom nebyla ani zmínka.

Rozšířil se okruh „organizací zahraničního obchodu“ o třetí právně tradiční obchodní korporaci. Vedle akciových společností a sdružení jako právnických osob. A samozřejmě též vedle „pézetek“, podniků zahraničního obchodu. Družstvo mohlo též zakládat družstevní podniky jako právnické osoby.

K podnikání začala sloužit nově zakládaná, zejména spotřební či „jiná“ než typová, družstva. Zákon uváděl příkladmý výčet „jiných“ družstev poskytujících služby. Například  „revizní a účetní činnost, zpracování programů pro výpočetní techniku, přípravu a zabezpečování investiční výstavby, popřípadě další služby“.

Připomenout můžeme starší období 1969 až 1970, kdy existovalo brněnské lidové družstvo hudebníků, Discant, vydávající „moravské“ gramofonové desky.

Družstevní podnikání, myšleno mimo „jednotná zemědělská družstva“, bylo využíváno hlavně do května 1990. Poté již bylo možné opět běžně zakládat obchodní společnosti. Družstevnictví, ačkoli u nás probudilo podnikání, šlo stranou.

 S kamarádem jsme roku 1988 uvažovali o založení spotřebního nebo „jiného“ družstva, které by poskytovalo poradenské služby v podnikání. Alespoň nepřímo zaměřené na obchod s cizinou. K návrhu na zápis do podnikového rejstříku bylo nutné připojit též usnesení ustavující členské schůze nejméně pěti lidí včetně „výsledku předchozího projednání vzniku družstva s příslušným národním výborem a svazem družstev“. U spotřebních družstev přicházelo v úvahu „projednání“ vzniku s krajským výborem Českého svazu spotřebních družstev v Brně. Dostal jsem tip na právníka tam zaměstnaného. Zeptal jsem se ho, jak by se věci měli s „projednáním“ vzniku družstva, potřebným pro podnikový rejstřík. Docela mě zklamal: „Poradenské družstvo?“ „Na to ještě není čas, možná někdy později …“, řekl vyhýbavě. „Kdy, nežli dnes?!“, pomyslel jsem si.

Mnozí nás předstihli.

Spotřební a „netypové“ družstevnictví se od července 1988 do května 1990 začalo docela slibně rozjíždět. Nikoli však po staru, jako byly stávající venkovské Jednoty se svými obchody, ale zcela jinak. Činnost se týkala oblastí dříve netušených.

S kamarádem a naším známým ekonomem jsme se v roce 1989 stali zaměstnanci, dnes již zaniklého, slovenského spotřebního družstva, sídlem v Rovince nedaleko Bratislavy. Družstvo, pod názvem Universum spotrebné družstvo – Rovinka, vzniklo počátkem prosince 1988. Předsedou byl lékař. Se zdravotnictvím ale nemělo nic společného. Do družstevního podnikání patřily „nepřímé hospodářské vztahy se zahraničím“, a to prostřednictvím družstvem zvolených oprávněných tuzemských „socialistických organizací“. Ty jednaly vlastním jménem na účet družstva. Od července 1988 totiž došlo ke změně zákona. Spočívala v mírném uvolnění hospodářských styků se zahraničím.

– Krom jiného, do „pézetek“, podniků zahraničního obchodu, byly zákonem z roku 1988 zavedeny „orgány socialistické samosprávy pracovního kolektivu“. Podobně jako u státních podniků téhož roku. V socialistickém Československém jsme na to čekali asi osmnáct let. Politicky odložené návrhy zákona o socialistickém podniku a zákona o socialistickém podnikání z konce 60. let byly oživeny až roku 1988. Jak kdysi pod vlivem cizí moci, Sovětského svazu, po vojenské invazi z roku 1968 oba návrhy zapadly, tak pod stejným cizím vlivem zase oživly.

Pokud bychom vzali v potaz hlediska politické a hospodářské svobody, pak u politické svobody časově půjde o krátké období „Pražského jara“ 1968. Násilně bylo ukončeno vojenským vpádem do Československa. Jisté náznaky budoucí politické svobody se zase objevily až koncem roku 1988. Tehdy došlo ke zrušení rušení českého a slovenského vysílání mnichovského Rádia Svobodná Evropa do Československa. Předtím se tak stalo jen krátce v roce 1968.

Zmínit bychom mohli další náznaky z té doby. Kupříkladu dílčí „předzvěst“ majetkových restitucí, postupně prováděných od roku 1990, po politickém převratu roku 1989. Na mysli máme léto roku 1988. Tehdy došlo k zavedení právní ochrany bývalých vlastníků nemovitostí a jejich dědiců, pokud byli československými občany žijícími v Československu. Ochranný postup se vztahoval na nemovitosti, které přešly do „socialistického celospolečenského vlastnictví“ podle vládního nařízení o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistickému sektoru z roku 1959. Majetkoprávní ochrana zájmů bývalých vlastníků takových nemovitostí spočívala v tom, že státní organizace je směly prodat jiným občanům, třetím osobám, jen v případech, kdy jejich bývalí vlastníci neprojevili zájem o nabídku vrácení těchto nemovitostí. Vyplývalo to z vyhlášky o hospodaření s národním majetkem z léta 1988. Později, po převratu na konci roku 1989, se na tyto případy vztahoval zákon o zmírnění následků některých majetkových křivd, tzv. restituční zákon, z roku 1990. Zdá se, že „majetkových křivd“ způsobených vládním nařízení z roku 1959 si bylo federální ministerstvo financí politicky vědomo přinejmenším již v létě roku 1988, kdy učinilo první, ještě nesmělý, právní krok k nápravě.

Jestliže mluvíme o svobodě hospodářské, musíme zmínit krátké období let 1987 až 1989. Ukončeno bylo politickým pádem režimu v souvislosti s politickými a hospodářskými reformami v Sovětském svazu a ukončením „studené války“ mezi Východem a Západem. Podobně jako k tomu došlo v některých jiných zemích.

Podle preambule tzv. socialistické ústavy z roku 1960 „Socialismus v naší zemi zvítězil!“. Správně se ale – ve svém omezeném ideovém rámci – „demokratický socialismus“ zásadně projevil jen párkrát. Jako „socialismus s lidskou tváří“ v čase „obrodného procesu“ z konce 60. let. A o dvacet let později v podobě „socialistických samospráv pracovních kolektivů“ ve státních podnicích a podnicích zahraničního obchodu z roku 1988 a družstevním podnikáním z téhož roku.

Rok 1989 a 1990

             V roce 1989 jsme založili brněnské konzultační středisko slovenského spotřebního družstva, sídlem v kamarádově bytě. Na brněnském Mezinárodním strojírenském veletrhu v září 1989 už mělo slovenské spotřební družstvo vlastní stánek.

Plynule jsme přešli přes listopad 1989 do nové doby. Zjara roku 1990 jsme v Brně pod hlavičkou slovenského družstva školili veřejnost o připravovaných změnách v podnikání a o obnovení běžného zakládání obchodních společností od května 1990.

Když jsem měl v roce 1990, už jako advokát, klientsky založit první společnost s ručením omezeným, nevěděl jsem si s tím rady. Právní příručka o zahraničních obchodních společnostech, koupená v Praze v Československé obchodní a průmyslové komoře, mě spíše ještě více zmátla. Jen těch podivných názvů, co v ní bylo … Na právnické fakultě nás o tom nic neučili. A tak jsem se zeptal dobrého známého, zkušeného advokáta, zda už nějakou „společnost s ručením omezeným“ zakládal. „Ano!,“ odpověděl vítězoslavně. „Našel jsem příručku z první republiky a opsal to i s těmi infinitivy na –ti,“ vyhrkl.  

Ale to už se psala nová doba.  

Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.