„Pronajímáš?“, spiklenecky se zeptal kamarád. „To víš, že jo!“, odpověděl druhý. S trochu potměšilým úsměvem dodal: „Zimmer frei!“.
Orwellovsky ponurý, nikoli jen románový, „Rok 1984“ by v Československu nebyl ničím „podnikatelsky“ významným. Kdyby nebylo přijato nařízení vlády o poskytování dočasného ubytování v soukromí se souhlasem národního výboru. Zrušeno bylo v roce 1990 v souvislosti s vydáním zákona o soukromém podnikání občanů. Zmocnění k vydání vládního nařízení spočívalo v o dva roky starší novele občanského zákoníku. Týkalo se případů, ve kterých bylo možno přenechat nemovitost nebo její část jinému k dočasnému užívání jen se souhlasem národního výboru.
Tradiční a ve většině světa běžně zavedený právním pojem „nájmu“ nesměl byl zákonodárně-politicky použit. Ideově byl totiž spojován se společensky překonaným „buržoazním právem“.
Věcný rozsah předpisu byl úzký. „Opakovaně“ přenechat například rodinný domek, rekreační chatu či pozemek anebo část nemovitosti jako byt či místnost za účelem ubytování v rámci, organizovaného, cestovního ruchu bylo nyní dovoleno. Světe, div se! Ovšem jen na základě souhlasu místního národního výboru dle místa nemovitosti. I tak to ale znamenalo dílčí pokrok. Spíše jen drobný krůček ke svobodě. V podstatě se jednalo o způsob zapojení občanů do organizovaného cestovního ruchu. A to pomocí nabídky soukromých ubytování, „zimmer frei“, která měla přispět k rozhýbání cestovního ruchu. Tedy i výnosů z něj ve prospěch „socialistických organizací“.
„Nájemné“, jemuž se tak ale právně neříkalo, bylo státem regulované cenovým předpisem podle vybavenosti prostoru.
Potíž a úskalí spočívaly v tom, že lidé takto směli opakovaně poskytovat dočasné ubytování v soukromí v rámci cestovního ruchu jen prostřednictvím smluvní organizace oprávněně provozující služby cestovních kanceláří.
Sice neplatil státní monopol poskytování těchto služeb, ale bylo jich jen šest: všeobecný Čedok a specializovaný Sport-turist, Rekrea, Autoturist, Balnea a Cestovní kancelář mládeže. Na Slovenska Tatratour, Slovakoturist a Slovakoterma.
O nájem rodinných domků, bytů či rekreačních chat v cestovním ruchu býval zájem v atraktivních přírodních lokalitách. Například ve střediscích zimních sportů, letoviscích a lázeňských místech. O krátkodobé nájmy bytů, zejména cizinci, býval zase zájem například ve „veletržním městě“ Brně v době pořádání mezinárodních veletrhů. Byla jich každoročně, snad každý měsíc, celá řada. Události to bývaly široce kulturní, zdaleka nejen odborné. Do „socialistických“ restaurací v ten čas dočasně pronikl „kapitalismus“. Po dobu brněnských mezinárodních veletrhů byly zvýšeny ceny o „veletržní přirážku“. Zdražilo se, státem regulovaně.
Tuzemský pronajímatel tedy směl opakovaně „pronajmout“ byt v rámci cestovního ruchu nejenže jen se souhlasem místního (obvodního) národního výboru, ale pouze prostřednictvím cestovní kanceláře. Veletržní turistika patřila mezi cestovní ruch. Mnozí mí známí pronajímali byty cizincům právě při příležitosti brněnských mezinárodních veletrhů. Chovali se tržně podle poptávky.
Ve vzduchu však zůstávaly právní pochybnosti, zda tomu bylo pokaždé po právu podle dobového československého „socialistického práva“. Zejména, zda skutkově docházelo k „opakování“ pronájmů. I „příležitostný“ pronájem, ba i pronájem „ojedinělý“, pokud by byl zopakován v cestovním ruchu, by totiž mohl být podle okolností případu posouzen jako „opakovaný“ skutek. Opakovat lze totiž skutek, aniž by doznal znaku soustavnosti. Další potíž spočívala ve výkladu „cestovního ruchu“. Některé cesty zahraničních nájemců do Brna byly pracovní.
Zůstávala proto jistá míra právních pochybností a právních nebezpečí. Každému však bylo zřejmé, že stát nemá dost sil na to, aby takové právní případy řešil.
„Opět přijedou Italové na veletrh,“ oznamoval kamarád jinému. „Zaplatí v lirách“. „Výborně, budu počítat s ubytováním! Cena je stejná jako minule.“
„Nebyl žalobce, nebyl soudce“. Byl však drobný trh služeb, ač právně poněkud „zabarvený“ … a svobodná rozhodnutí. Jen daňové právo „úpělo“.
V podstatě si to vše přivodil „socialistický stát“ sám. Zejména svou krajní politickou ideologií a zároveň snahou mít vše organizačně pod „kontrolou“. Dohlédací společnost se nezapřela. Ještě pár let jsme si museli počkat. V tomto směru až do května 1990.
Ivo Telec
