„No konečně! To Vám to trvalo!“, zahlaholil roku 2016 astrolog a znalec bylin Emil Havelka s laskavou přísností. Předával jsem mu kopii svého dvoustránkového novinového článku z Orientace, sobotní přílohy Lidových novin. Emil Havelka, již zesnulý, byl sympatický, obětavý a podnikavý v nejlepším slova smyslu. Článek se jmenoval Máš právo léčit se, jak chceš. Později vyšel upraveně česky a anglicky v právnických časopisech. Český časopisecký název zněl Svoboda volby péče o vlastní zdraví. Němci používají právní výrazy Kurierfreiheit a Therapiefreiheit.

Téma svobody lidského rozhodování přináší mnoho vrstev a úhlů. Možná i docela překvapivých.

Ano, trvalo mi to dlouho, až do roku 2016 s počátkem o rok dříve. Na začátku Devadesátek mě totiž kamarád a bývalý spolužák, poslanec za Občanskou demokratickou stranu, požádal, zda bych mu jako právník pomohl s přípravou zákona o přírodních léčitelích. První politická snaha již vzešla z Občanské demokratické aliance (ODA). Zaujalo mě to. Nastala nová doba a otevřely se obzory. Souhlasil jsem.

Živnostenský zákon z roku 1991 počítá s výlukou přírodních léčitelů ze živnostenského podnikání ve prospěch zvláštního profesního zákona. Přes asi sedm nebo osm právně-politických pokusů však zvláštní zákon nebyl ani za desetiletí přijat. Ačkoli jej známe z řady kulturně, zdravotně a právně srovnatelných zemí, jako je Německo, Švýcarsko, Dánsko, Norsko, Island a některé další státy. Patří sem i Ruská federace. Do jisté míry i Francie a Portugalsko či Polsko. 

V Československu a zpočátku v Česku se předpokládalo zákonné zřízení Komory odborných léčitelů. Pracovní návrh zásad zákona ale propadl „právními dějinami“. Podobně se to stalo s propracovaným souborem předpisů včetně stavovských. Příprav obojího se již ujal někdo jiný. Roku 1993 měsíčník Gemma v čísle 5 otiskl mou menší stať Odborné léčitelství a právo. Politickou roli v půli Devadesátek sehrálo i vládní právně-politické tažení proti nedávno vzniklým zájmovým korporacím profesní samosprávy. Některé z nich, zejména Česká lékařská komora, se totiž staly mocenskými veřejnoprávními centry na úkor státu. Převládly politické obavy z příznaků korporativismu.

Říkám si, nakolik by vůbec bylo potřebné vtěsnat „věci mezi nebem a zemí“ do právních zařízení a právních forem. Leda v jejich uchopení přes obecná právní pravidla a obecně sdílené, právně chráněné, hodnoty lidství. K tomu ale není nutně zapotřebí zvláštní profesně regulační zákon. Máme totiž silnou právní ochranu spotřebitele a odbornickou odpovědnost podle občanského zákoníku. Některé právně-politické otázky ale zůstávají dodnes otevřené.

Právní podstata léčitelství spočívá ve zvláštních osobních schopnostech některých lidí, řečeno slovy občanského zákoníku. Zvláštní, nikoli běžné, schopnosti jsou založeny nadáním vyšší citlivostí, tedy rozšířenou vnímavostí. Někdy spojenou s krátkodobou změnou vědomí. Rozvíjeny jsou praktickým používáním. Bez senzací, bulváru a bez šimravých pocitů „nadpřirozena“ či přebujelé fantazie. Zvláštní osobní schopnosti, byť mohou být jiného druhu, mají též umělci, vynálezci, objevitelé aj. Nakonec i schopnost vládnout jiným lidem, schopnost řídit stát, patří mezi zvláštní osobní schopnosti. Demokracii navzdory, nemá ji každý.

Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského v Praze spravuje v Archivu Přemysla Pittra a Olgy Fierzové archiválie včetně diapozitivů týkajících se filipínského duchovního léčitelství. Křesťanský humanista Přemysl Pitter v době svého švýcarského exilu navštívil Filipíny na přelomu let 1974 a 1975 spolu se svou švýcarskou spolupracovnicí Olgou Fierzovou. Vedl ho zájem teologický, vedle zdravotní potřeby. Pitter napsal z Filipín příteli, že „O podvodu mohou mluvit lidé, kteří to sami nezažili. Chápu, že je to pro ně neuvěřitelné, proto se jim nedivím. Stojíme na prahu úplné matanoia, přeměny myslí.“ V Hovorech s pisateli, které Přemysl Pitter vydával česky ve Švýcarsku, věnoval několik příspěvků tomuto tématu.

Státní plán výzkumu a jiné věci

V Osmdesátkách v Československu probíhal výzkum léčitelství na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, v Psychoenergetické laboratoři Fakulty chemického inženýrství. Spojen byl se jménem, již zesnulého, profesora Františka Kahudy. Kdysi býval komunistickým ministrem školství a kultury. Zapojením léčitelů do plnění státního plánu výzkumu se jim dostávalo společenské záštity. Při oponentním řízení roku 1988 bylo konstatováno: „Přírodní léčitelství je reálné, podstata tohoto jevu zůstává neznáma“. Dnes bychom už měli vědět více. A v zásadě můžeme vědět.

Předseda Československé akademie věd, akademik Jaroslav Kožešník, vystavil v roce 1973 dobrozdání Josefu Zezulkovi týkající se bioenergoterapie. „V osobě s. Josefa Zezulky spatřujeme velmi schopného v tomto směru úspěšného výzkumného pracovníka. Další rozvoj jeho experimentální činnosti, která slouží zájmu veřejnosti vyžaduje, aby mu byly vytvořeny také odpovídající podmínky“, psalo se v něm.

V Osmdesátkách měl slovenský Výzkumný ústav živočišné výroby zřízeno pracoviště experimentální psychotroniky. Sídlilo v Senci.

V 70. a 80. letech vycházela v Časopisu lékařů českých nebo Slaboproudém obzoru či v jiných časopisech řada odborných statí o bioenergoterapii a podobných jevech. Vydávány ale byly i světonázorové, ideologickými postoji podbarvené, výpady proti zkoumání těchto jevů i proti tvrzené existenci anomálních jevů tohoto druhů vůbec.

Potíže s některými přístupy později, roku 1991, popsal Věnceslav Patrovský ve spisku Biolokace, zóny a bioterapie: „Není tedy divu, že při takovém přístupu, který je praktikován už desítky let a jehož podstatou je nezřízená rivalita, ješitnost, neochota uznat práci a výsledky jiných, avšak vyzvedávat jen svoji osobnost dochází k tomu, že na rozdíl od jiných oborů parapsychologie, psychotronika a podobné obory zůstávají daleko pozadu a nedovedou ani čelit kritice, ať již oprávněné nebo demagogické. Takto se věda dělat nedá!“

– Ve víru mladšího věku se běžný člověk o léčitelství obvykle nezajímá. Nic moc jsem o léčitelích nevěděl. A nebylo o nich ani příliš slyšet. Žádný vážný neduh mě naštěstí nestíhal. V době, kdy jsem roku 1986 nastoupil jako úředník Jihomoravského krajského národního výboru v Brně, jedna mladá kolegyně odcházela z práce jinam. Chtěla změnit stresující pracovní prostředí. Nedařilo se jí s manželem počít dítě. Náhodně jsem jednou v práci vyslechl hovor. Padlo v něm jméno Jindřicha Paseky ze Svratouchu, k němuž chodila jako k léčiteli. Změna pracovního prostředí jí prospěla. Počala zdravé dítě. Možná jí pomohly i léčitelské zákroky nebo rady. Jméno, již zesnulého, léčitele mi utkvělo v paměti. Na domě ve Svratouchu v chrudimském okresu má pamětní desku.

Jindy v Osmdesátkách jsem také zbystřil. Letmo jsem zaslechl něco o „žítkovských bohyních“ na Moravských Kopanicích. Místo leží na moravsko-slovenském pomezí, na Moravském Slovácku. Jev „žítkovských bohyní“ zanikl roku 2000 úmrtím poslední z nich. Obec Žítkovou v kopcích jsem navštívil až před pár lety cestou na Slovensko. V tu dobu se jev „žítkovských bohyní“, léčitelek, již stal docela známým díky populárním literárním zpracováním. Složena byla též orchestrální fantazie Žítkovská bohyně, skladatele Jana Vičara. Určena je pro symfonický orchestr s mezzosopránovým sólem.

Roku 1983 se v Bratislavě konal mezinárodní psychotronický kongres. První se odehrál v Praze o deset let dříve. 

Z justice poloviny Osmdesátek zůstává v paměti vyprávění někdejšího předsedy jednoho okresního soudu na Moravě a zároveň trestního soudce. Za politickou aktivitu v reformním roce 1968 byl následně politicky postižen. Z funkce předsedy soudu byl odvolán. Po letech jsem se s ním setkal na státním notářství, kde v pozdějším věku vypomáhal jako státní notář. Při společenské příležitosti vzpomínal, jak kdysi odsoudil lidového léčitele. Snad za nedovolené podnikání nebo něco podobného. Obžalovaný léčitel v jednací síni sám upozornil soudce na špatně fungující orgán v jeho těle, jehož poruchu vnímal. Ačkoli měl léčitel pravdu, které si byl soudce vědom, soudce ji popřel. Z pozdějšího soudcova vyprávění jsem nabyl dojem studu nad popřením pravdy. Bývalý trestní soudce si příhodu z jednací síně pamatoval po mnoha letech a měl potřebu se svěřit jiným a nahlas o ní hovořit. Trestní případ mu utkvěl v paměti. Možná se v něm ozývalo svědomí.

Nemnoho lidových léčitelů, kteří tehdy byli činní a známí, poskytovalo svou pomoc lidem zdarma či přijímali pouze dary z vděčnosti. Dělo se tak ve snaze vyhnout se trestní hrozbě za nedovolené podnikání. Ani dary z vděčnosti ale pokaždé nesplňovaly právně pojmové znaky daru. Ve skutečnosti se jednalo spíše o zastřená naturální protiplnění ze strany zákaznické veřejnosti. Lidé v sobě cítili a ctili přirozenou a morálně-právní povinnost vyrovnat se za to, co přijali. Bez ohledu na zákonodárství komunistů. Rozsah použitelnosti „občanské výpomoci“ podle občanského zákoníku býval omezen trestním zákonem.

Někteří komunističtí funkcionáři sami pro sebe občas vyhledávali pomoc lidových léčitelů. Když se ocitli ve zdravotní nouzi, a nevěděli kudy, kam.

Přídavné jméno „lidový“ svým dobovým významem patřilo mezi ideologicky důležitá slova. Spadalo do „nedotknutelné“ politické frazeologie. Zdaleka se nejednalo jen o „lidové léčitele“. Ale zejména o „lidovou demokracii“, jednu z demokracií s přívlastkem, o „lidovou armádu“, „lidovou správu“, „lidové soudy“ a o „soudce z lidu“. Taktéž o „lidové školy umění“, „lidové hudebníky“, „lidové vypravěče“, „lidovou uměleckou tvorbu“, „lidovou zábavu“, „lidovou technickou zábavu“ nebo o „lidové knihovny“. Příkladem slouží zákon o zlidovění soudnictví z roku 1948. Výrazy „lidový léčitel“ či „lidové lékařství“ ale byly již staršího data.

Bylinářství a proutkařství

Bylinářství je sice jiným oborem nežli léčitelstvím, ale stojí také za zmínku.

Člověk bylinář směl v Osmdesátkách bez povolení prodávat jen rostlinné výrobky, vedle živočišných, z vlastní drobné zemědělské výroby a lesní plody. Například podomácku zhotovené bylinné nebo ovocné čaje. V ostatních případech vlastních podomácku vyráběných nebo zpracovaných výrobků by již musel získat povolení místního národního výboru a směl by je prodávat jen na trzích nebo národním výborem určených místech. Mohl by však právně narazit na režim státem regulovaných léčivých přípravků.

Bylinářské rady jako služby za úplatu přicházely právně v úvahu až od února 1988. Podobně tomu bylo u služeb proutkařských, o kterých mluvíme dále. Právní potíž se však týkala služeb léčitelských, a to z hlediska pojetí zákona o péči o zdraví lidu. Dlužno říci, že zásadně právně vyjasnit odlišnosti se podařilo až poměrně nedávno.

Ústavněprávní zásada v pochybnostech ve prospěch svobody, in dubio pro libertate, byla v 80. letech jen omezeně uplatnitelná. Právní důvod omezení spočíval v samotné československé Ústavě z roku 1960. Ústavní pojetí doznávalo totalitní ráz. Zejména v důsledku ústavně zúžené vazby na „vědecký světový názor, marxismus-leninismus“, na „společenský zájem“ s ním spojený a podobné právně ideové jevy. Léčitelství ani nebylo „pokrokové“. Podobně ani tradiční bylinářství. Proutkařství však „chránívala“ jeho užitečnost pro průmysl. Do jisté míry, tedy omezeně, bývalo použitelné právní zařízení „občanské výpomoci“ podle československého občanského zákoníku z roku 1964.

Z hlediska průmyslového zpracování bylin se SPOFA, státní podnik, koncern, s odštěpným závodem Léčivé rostliny, stal roku 1989 právním nástupcem národního podniku Léčivé rostliny. V Praze v letech 1954 až 1977 působila Živina, lidové družstvo pro pěstování speciálních plodin.

Vzpomeňme československý „léčitelský vynález“ s názvem Léčivý balzám z roku 1974. Federální úřad pro vynálezy udělil autorského osvědčení Ervínu Wojnarovi. Vynálezce působil v letech 1979 až 1981, do doby státní represe, v Juvenologickém středisku v Komorní Lhotce ve frýdecko-místeckém okresu. Středisko spadalo pod „drobnou provozovnu národního výboru“, zřízenou Místním národním výborem v nedalekém Hnojníku. Bylinný balzám podle Wojnarovy tradiční receptury si dnes můžeme koupit i v lékárnách jako regenerační přírodní kosmetiku. Krátké působení této drobné provozovny národního výboru bylo za socialismu v tomto směru jediným svého druhu.

Některé podobné znaky jako přírodní léčitelství má tradiční proutkařství. V Osmdesátkách bylo proutkařství také předmětem státního plánu aplikovaného výzkumu. Získané poznatky doznávaly praktického využití v průmyslu. Dnes „proutkař“ po delší dobu patří do veřejnoprávní Národní soustavy povolání, spravované Ministerstvem práce a sociálních věcí pro účely trhu práce. Od roku 2015 spadá „pracovník pro detekci anomálií zemské kůry“ též do veřejnoprávní Národní soustavy kvalifikací. Děje se tak pro účely ověřování a uznávání „dalších“, tj. mimoškolských, kvalifikací na trhu práce. Soustavu vede Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. „Pracovník pro detekci anomálií zemské kůry“ má úředně zaveden profesní a hodnotící standard. Roli v tom hraje i sektorová rada při Hospodářské komoře České republiky.

Řádná odborná péče

„Mně léčitel pomohl!“ a „mně zase ne!“, říkali si známí mezi sebou. Ano, může se to podle okolností stát. Podobně i v některých oborech zdravotních služeb a v některých službách dalších.

Odborně správné ověření totiž musí přihlédnout k vlastnostem služby, jejíž účinnost bývá vázána též na postoj ošetřovaného. Role subjektu bývá zásadní. Podobně jako v některých oborech zdravotních služeb, v psychologickém poradenství, manželském a rodinném poradenství, poradenství při rozvoji osobnosti anebo v některých sociálních službách včetně sociálně terapeutické činnosti. Rovněž podobně tomu bývá v masérských, rekondičních a regeneračních službách anebo při duchovní péči a duchovní podpoře ve zdravotnických zařízeních podle pastorální medicíny.

K nezávislému kontrolnímu ověření výsledku léčitelské služby zpravidla můžeme použít diagnostické zdravotnické prostředky apod. Například zobrazovací zařízení magnetické rezonance nebo odborná biochemická laboratorní vyšetření, fyzikální zkoušky či, popřípadě upravené, metody měření přínosu psychoterapie, jako jsou dotazníkové sebe posuzovací metody, aj.

Odborná správnost, tj. znalost a pečlivost, použitého léčitelského postupu se podle občanského zákoníku řídí též pravidly příslušného oboru. Spadá mezi ně i profesní etika. Odborná správnost poskytované služby je vedena, podobně jako ve zdravotních službách, snahou o dosažení výsledku, tj. o zlepšení nebo zachování zdraví, s nadějí na něj. 

Výzkum zde mívá povahu zejména kvalitativního zdravotního výzkumu. Roli sehrávají též vědecky strukturované kazuistiky.

V Osmdesátkách jsme právně postrádali úpravu odbornické odpovědnosti tak, jak ji dnes známe z občanského zákoníku z roku 2012. Přesto však se odvíjel výzkum léčitelských zákroků i ve zdravotnických zařízeních. Na růžích však tyto výzkumy neměly ustláno. Tlak některých lékařů a mnohých komunistů proti nim byl značný. Neštítil se ani represálií.

Příkladem slouží výzkum v nemocnici ve Vimperku v roce 1980 za léčitelské účasti Josefa Zezulky anebo postupy lékaře s léčitelskou schopností Václava Vydry. Sledováno bylo dobro součinnosti mezi léčitelem a lékařem či dalším zdravotnickým pracovníkem. Každý z nich dodnes přistupuje k „případu“ z jiného úhlu a jiným způsobem. Ať již mluvíme o diagnostice nebo o léčbě. Snad jen profesní nevraživost obou stran tomu bránívá. Blaho nemocného však musí mít přednost i před nabubřelostí.

V letech 1990 až 1991 působila Komise pro alternativní medicínu, poradní orgán ministra zdravotnictví Martina Bojara.

Léta 1852 až 1950

Sto let u nás platíval původně rakouský říšský zákoník o zločinech, přečinech a přestupcích. Přijat byl v Rakouském císařství roku 1852 a v Československu byl zrušen komunisty v roce 1950. Jako přestupek bylo stíháno provozování lékařství nebo hojičství (chirurgie) po živnostensku. Přestupkem s hrozbou tuhého vězení ovšem bylo i obírání se používáním životního magnetismu (vedle par éterových) po živnostensku. V případě nastání smrti člověka, jednalo se o přečin. Postihoval to i říšský vojenský trestní zákon o zločinech a přečinech z roku 1855, který se týkal příslušníků vojenského stavu a byl u nás zrušen také roku 1950. Oba zákony hovořily o „magnetismu zvířecím neb životním“. Nejednalo se však o žádné vyzařování „zvířat“, ale zřejmě o vadný překlad z francouzštiny

Trestnímu postihu bylo vystaveno používání léčivého magnetismu tehdy, pakliže se tak dělo po živnostensku. To znamená soustavně a za účelem zisku. Nikoli ojediněle či příležitostně anebo zcela lidumilně bez výdělku či záměru se tím živit. Čím by se ale měl léčitel, nadaný zvláštní osobní schopností, živit? Každý nebyl a není zaopatřeným rentiérem či majitelem realit. Konkurenční tlak některých, profesně popuzených, lékařů býval velký. Přidávaly se i různé křesťanské církve. Během trestního stíhání by se snad věc vysvětlila, anebo ne.

Dnes bioenergetický vzorec člověka zohledňuje například česká, převzatá evropská, technická norma ČSN EN 16686 Poskytování osteopatické zdravotní péče z roku 2016.

Československé objevitelské právo

Co na to všechno říkalo dobové československé, ovšem převzaté sovětské, právo?

Myslíme tím právo výzkumnické či přesněji právo objevitelské.

Československý zákon o objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech z roku 1972, zrušený v roce 1990, pravil: „Dokázáním vědeckou metodou se rozumí experimentální prokázání nebo, nepřipouští-li to povaha předmětu přihlášky objevu, alespoň provedení teoretického důkazu.“ Podle vyhlášky o řízení ve věcech objevů, vynálezů a průmyslových vzorů platilo, že „K přihlášce objevu připojí přihlašovatel experimentálně ověřené důkazy, prokazující předpokládaný objev; nepřipouští-li to povaha předmětu přihlášky, připojí doklady, ve kterých je proveden teoretický důkaz.“

Vládní nařízení o objevech z roku 1957 říkalo, že „Není-li možné přihlášený objev dostatečně prověřit, avšak lze-li zásady uvedené a odůvodněné přihlašovatelem objevu považovat za správné a věrohodné,“ zapíše Státní úřad pro vynálezy a normalisaci přihlášený objev do rejstříku objevů, na návrh Československé akademie věd, jako hypothesu. Původci hypothesy bylo vydáno osvědčení o zápisu. Pokud by byla v budoucnu prokázána hodnověrnost objevu, byl by přihlašovateli, u již zapsané hypothesy, vydán diplom na objev. Světově známá je kupříkladu hypotéza morfologického pole Ruperta Sheldraka. Jeho knihy známe i z českých překladů.

Rozmanitá povaha jevů vázaných na „zvláštní osobní schopnosti“, se kterými závazkově právně operuje občanský zákoník, pokaždé nepřipouští jejich experimentální prokázání. Alespoň nikoli tak „silných“, jak bývá doktrinárně chápáno nemalou částí přírodovědecké obce v zavedených oborech. Možnost teoretických důkazů, vycházejících z předem stanovených předpokladů včetně jedinečných lidských individualit, však vyloučena není.

Filmová vložka kulturní

Můžeme zmínit něco „filmového“ i bez „veselých historek z natáčení“?

Ano, na prvém místě dokumentární filmy. A zdaleka nikoli soukromá videa na You Tube apod. V československém národním podniku Krátký film byl v roce 1986 natočen krátkometrážní film Ozvěna ticha režiséra Petra Skaly. Distributorem byla Ústřední půjčovna filmů. Později byl film vysílán Českou televizí. Obsahuje umělecky ztvárněné výpovědi lidí se zážitky blízkými smrti. Připomenout také musíme krátkometrážní dokumentární film Na hranici skutečnosti. Vznikl v Československém armádním filmu roku 1967 v režii Stanislava Brožíka. Film se týká potenciálně, ovšem i vojensky, využitelných výsledků výzkumu lidské bioenergie, jemnohmotné síly myšlenky včetně jemnohmotné komunikace na dálku. Film je součástí veřejně dostupné muzejní sbírky Vojenského historického ústavu Praha.

V době „studené války“ mezi Západem a Východem byla těmto tématům věnována pozornost na obou stranách. Stačí si vzpomenout na americko-britskou černou filmovou komedii Muži, co zírají na kozy, (The Men Who Store at Goats). Je ovšem až z roku 2009. Ačkoli se jedná o černou a poněkud bláznivou komedii z dřívějšího vojenského prostředí, stojí na skutečných základech. V jednom filmovém záběru se objevuje kniha Psychic Discoveries behind the Iron Curtain z roku 1970. Knižně na ni navazují Psychic Discoveries, the Iron Curtain Lifted z roku 1997. Obě díla, spoluautorek Sheily Ostrander a Lynny Schroeder, popisují psychická zjištění za „železnou oponou“, myšleno i v Československu. Jiné dvě knihy těchto spoluautorek vyšly i česky.

Špatně však vyznívá celovečerní hraný film z dnešní doby. Mám na mysli koprodukčně český film Šarlatán polské režisérky Agnieszky Holland podle scénáře Marka Epsteina z roku 2020. Žánrově se jedná o film životopisný. Některé motivy ze života léčitele Jana Mikoláška, zesnulého v roce 1973, však byly překrouceny k nepoznání. Charakter hlavní postavy byl umělci hrubě zvrácen, a tím pádem znectěn. Chyběl k tomu pravdivý skutkový základ. Snad se tak stalo v touze umělců svést se na politicky aktuálním západním tématu pohlavnosti.

Občanský zákoník na takové případy pamatuje. Spadají pod posmrtnou ochranu osobnostní památky zesnulého člověka, jehož osobnostní právo smrtí zaniklo. Právně a morálně tomu říkáme ochrana piety. V tomto případě by se jednalo o soukromoprávní ochranu proti hrubému znectění osobnostní památky se značným dopadem na veřejnosti. Aktivní legitimace k nároku zdržovacímu nebo odstraňovacímu by příslušela osobám, lidem, blízkým zesnulému. Postmortální ochrana památky osobnosti zesnulého, pietní právní ochrana, spočívá na velmi dobrých důvodech. Zdaleka nejen morálních, ale docela metafyzických, byť logicky pochopitelných. A to za určitých výchozích předpokladů v jistém obrazu světa.

Akupunktura 针灸

Akupunktura a podobné techniky včetně požehování u nás prolínají jak zdravotními službami, tak léčitelstvím či podobnými oblastmi. Do Československa pronikly, kromě starších ojedinělostí, v 50. letech. Klinické poznatky, například o použití akupunktury k předoperačnímu znecitlivění, dovezli vojáci Československé vojenské mise v Koreji v letech 1952 až 1956. Vrátili se domů z korejské války, které se zúčastnili na severokorejské straně. Podobně tomu bylo v Sovětském svazu. Československá vojenská mise byla založena na polní nemocnici. Zařazena byla do severokorejské armády. Po příměří byla proměněna na nemocnici civilní. Americká (USA) přenosná vojenská chirurgická nemocnice z korejské války, stojící ale na „jižní“ straně, hraje „hlavní roli“ v černé filmové komedii MASH z roku 1970 a v pozdějším televizním seriálu stejného názvu. Nezkráceně Mobil Army Surgery Hospital, (MASH).

Do dubna 1997 byla akupunktura hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Pak se začaly šetřit fondy. Navíc akupunkturní zdravotní výkony včetně pulzní diagnostiky bývaly lékaři až velmi často vykazovány. Začalo to budit podezření z neumětelství či z formálnosti.

V roce 1965 vyšla ve Státním zdravotnickém nakladatelství kniha s názvem Akupunktura, spoluautorů lékařů, Josefa Vymazala a Milana Tuháčka. Náklad činil 1 700 výtisků. Roku 1985 Ústřední ústav železničního zdravotnictví vydal v Nakladatelství dopravy a spojů Akupunkturu v teorii a praxi nákladem 10 000 výtisků. Napsal ji lékař Radomír Růžička. O dva roky dříve Tělovýchovná jednota Geofyzika v Brně vydala metodický materiál Bodové masáže, akupresura od Mikuláše Landy. Náklad ale činil jen 950 výtisků.

Právně je významné, že zmiňované i další „zájmové náklady“ podléhaly veřejnoprávním vydavatelským oprávněním podle zákona o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací z roku 1949. Přestože nebyly pokaždé určeny k obchodnímu odbytu. Státem vyžadovaná vydavatelská oprávnění však vydavatelé podobných publikací vesměs mívali.

České Ministerstvo zdravotnictví úředně zveřejnilo v letech 1977 a 1980 metodická opatření týkající se akupunktury.

Na Slovensku je dnes veřejnoprávně stanovena odbornost lékaře akupunkturisty a specializovaná ambulance akupunktury.

Proč ale u nás akupunktura ubíhá i do léčitelství?

Důvody jsou dva. Chybí zdravotnické vzdělávání. Právní důvod spočívá ve vypuzení tradiční čínské medicíny, jejíž je akupunktura nedílnou součástí, z oborů zdravotních služeb v roce 2018, když tam o rok předtím byla zákonem zařazena. Nová nelékařská zdravotnická povolání terapeuta tradiční čínské medicíny a specialisty tradiční čínské medicíny byla zrušena, ještě, nežli mohla být zavedena do klinické praxe. „Teorie o drahách a aktivních bodech na povrchu těla“ výslovně, byť jen krátce, prosákla do našeho profesního práva.

Několik „bojových svazků“ konkurenčních lékařů a světonázorových ideologů, zorganizovaných zájmových korporací, se vrhlo proti státu a vyhrálo. Využit byl Senát, známý jako „pojistka demokracie“. „Všeho do času!“, říká se však.

„Jin a jang a právo!“ Jde to vůbec dohromady? Ale ano, … Cokoli ze „světa kolem nás“ je zásadně právně uchopitelné neboli rozumem utříditelné, pojmově vystižitelné a podrobitelné přímému nebo nepřímému dokazování vnějších projevů, pakliže by nastaly. Právní cit neboli cit pro spravedlnost, niterně ladící svědomí, také najde své uplatnění.

Panují však právní pochybnosti a hrozí právní nebezpečí, co z toho všeho zbylo ve zdravotních službách, jestliže do nich tradiční čínská medicína nesmí oborově patřit. Leda její jednotlivé, klinicky dávno zavedené, zdravotnické metody. Ovšem s pochybností o jejich uznávanosti podstatnou částí medicínské obce v příslušném oboru v místě a čase. Od roku 2018 tak ve zdravotních službách půjde pouze o jednotlivé metody tradiční čínské medicíny. Zatímco v léčitelských službách o její celý obor. Znovu: „jin a jang a právo!“

Svět si jede po svém. Bez ohledu na český Senát nebo přání či tlaky několika českých zájmových korporací. Mezinárodní organizace pro standardizaci (ISO) přijala 123 mezinárodních technických norem z oboru tradiční čínské medicíny a dalších 45 připravuje. Do české soustavy technických norem nebyly úředně převzaty. I přesto se povahově jedná o profesní standardy, mezinárodně uznávané medicínské postupy, jejichž odborně správné používání by bylo znakem řádné odborné péče o zdraví. A to i u nás podle občanského zákoníku. Těžko rozumně ignorovat mezinárodní standardy čili „pravidla příslušného oboru péče o zdraví“ ve smyslu občanského zákoníku. Subjektivní nelibosti a jiné pocity „popíračů“ s tím nemají co do činění.

Akupunktura a požehování tradiční čínské medicíny, podobně jako jóga, spadají pod mezinárodněprávně zapsané nemateriální kulturní dědictví (UNESCO).

Jóga

Na návštěvách jsem pokukoval po knize Jóga, Od staré Indie k dnešku. Doma jsme ji neměli. Vyšla v Avicenu roku 1971 nákladem 40 000 výtisků. Uspořádal ji Boris Merhaut. Ve skrytém skautu jsme jeden čas cvičili Hathajógu, základy tělesných cvičení jógových, jak zněl název knížky Karle Wernera, prvně vydané v roce 1968. Jóga se stala v „reálném socialismu“ docela módní záležitostí. Zároveň představovala cizokrajný průnik do ústavního uspokojování „hmotných a kulturních potřeb“. Oficiálně byla jóga brána „hrubě materialisticky“ jako soubor „základních tělesných cvičení“. Oddíly jógy tělovýchovných jednot Českého svazu tělesné výchovy ale mnohdy směřovaly výše. Přes duševno až ke spirituální stránce jógy. Tím se zájem o jógu již vymykal „zájmu společnosti“, který právně vyplýval z Ústavy a mířil úplně jinam. Cvičení hathajógy od Vlastimila Růžičky vyšlo roku 1982 nákladem pražské Tělovýchovné jednoty Petřiny, oddílu jógu, spadající do Českého svazu tělesné výchovy. Určeno bylo zdravým lidem. Nikoli k léčbě nemocí. Dvakrát vyšla Jóga očima lékaře od Jaroslava Šedivého, 1979 a 1989. Pouze ale jako „metodický materiál pro cvičitele jógy a zdravotní tělesné výchovy“. Roku 1988 Olympia vydala Jógu očima lékařů od Jiřího Votavy a spol. Sluší se zmínit vydání českých překladů knih belgického jogína André van Lysebetha. Roku 1972 vyšla jeho Jóga v nakladatelství Olympia nákladem 25 000 kusů. Dočkala se tří českých vydání. Cvičíme jógu vyšlo roku 1988.

Vydavatelsky čilý byl Český svaz žen v Liberci, organizace č. 18 s oddílem jógy. Knihy sice byly určeny pro vnitřní potřebu cvičenců jógy, ale svým významem ji přesahovaly. Mám na mysli například Přirozené prostředky pro upevnění zdraví a prevenci z roku 1986, které v použité literatuře uvádějí, krom jiného, trojdílné Byliny v prevenci od Josefa A. Zentricha z roku 1983. Patří sem Jóga a sebepoznání spoluautorů Marie Mihulové a Milana Svobody z roku 1988 nebo o rok mladší Základy jógy a Základy jógy 2 od stejných spoluautorů.

Řada lidí v józe spatřovala úlevu od vlivu a tlaku stoupenců krajně hrubého „státního materialismu“ a od jejich propagandy, od „dobrovolně povinných“ akcí a pracovně povinných ideových školení. Do jisté míry podobně jako tomu bylo u chalupaření, chataření a zahrádkaření v přírodě. A také v umění a sportu.

 Útěcha náboženská byla násilně zahnána za vrata kostelů a za dveře modliteben. Až počátkem roku 1989 české Ministerstvo kultury udělilo státní souhlas s vyvíjením činnosti nové církve, Apoštolské církve v České republice, patřící ke křesťanskému letničnímu hnutí. Ministerské „odborné posuzování“ církevního a náboženského tisku a publikací bylo zrušeno až roku 1991.

Humánní a veterinární homeopatika

Již kdysi Československo patřilo mezi země s homeopatickou tradicí. O homeopatických láhvích hovořilo ministerské nařízení z roku 1948, kterým se vydává sazebník všeobecné daně. Podle vyhlášky Ústřední národní pojišťovny z roku 1950, kterou se vydává léčebný řád, však nebylo možné předpisovat homeopatické přípravky na účet pojišťovny. Od té doby se v tom nic nezměnilo. Snad s výjimkou počátků Devadesátek. Současné pojistné nehrazení se týká též fytofarmak, vitaminů a minerálů. Výjimku tvoří konopí s léčebnými indikacemi, které je, jako jediné fytofarmakum, hrazeno z veřejného zdravotního pojištění.

Humánní a veterinární homeopatické přípravky mají povahu „jinoléků“. Nedává proto rozumný smysl zkoumat jejich účinnost stejným způsobem jako u alopatik. Od roku 1992 jsou považovány za léčivé přípravky ve všech zemích EU a EHP a v řadě dalších států světa. Homeopatickou „velmocí“ je Indie i co se týče vysokoškolského vzdělávání a státního výzkumu. Řada homeopatických přípravků je však u nás, světově ojediněle, dostupných jen na lékařský předpis. Čím větší homeopatické ředění, tím více na lékařský předpis …

Roku 2000 došlo k uzákonění povinnosti ekologickým podnikatelům. Týká se zdraví hospodářských zvířat chovaných v ekologickém zemědělství. Podle výsledku veterinárního vyšetření museli ekologičtí podnikatelé u nemocných zvířat přednostně použít přírodní a homeopatické přípravky. Následujícího roku byly stanoveny podrobnosti této přednosti u středoevropského ekotypu včely medonosné. Od vstupu do EU roku 2004 u nás platí podobná ustanovení evropského práva. Evropské hospodářské společenství tyto věci vyřešilo již roku 1992. Sleduje jakost a ochranu živočišných výrobků z ekologických chovů.

Kartami zamíchalo úřední převzetí evropské normy do soustavy českých technických norem v roce 2017. Jedná se o ČSN EN 16872 Služby lékařů s doplňující odbornou kvalifikací v homeopatii (MDQH) – Požadavky na lékaře s doplňující odbornou kvalifikací v homeopatii. Ministerstvo zdravotnictví na technickou normu dodnes nijak nereagovalo.

Právní nejistotu okolo poskytování homeopatických zdravotních výkonů rozptýlil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v roce 2019. Lze je poskytovat jak ve zdravotních službách, tak ve službách živnostenských po léčitelsku.

            Knižní trh

            Na českém a slovenském knižním trhu po roce 1948 a před rokem 1990 citelně chyběla témata, která by se dostala do ideové konkurence s „vědeckým světovým názorem, marxismem-leninismem“, řečeno slovy Ústavy. Nejednalo se jen o velmi omezenou literaturu náboženskou, ale o jakákoli nematerialistická témata vyššího, duchovního, zaměření. Občas se někomu podařilo propašovat zahraniční literaturu z ciziny včetně exilově či jinak vydávaných tiskovin v češtině. Jistou výjimku občas tvořily tituly psychotronické či parapsychologické. Druhý výraz byl ale příliš „americký“, a tak byl přijímán s politickou nelibostí. Takové tituly ale byly vydávány vesměs mimo hlavní ediční proud.

Mezi bestsellery konce 60. let patřil český překlad Jitra kouzelníků, francouzských spoluautorů Jacquese Bergiera a Louise Pauwelse. Vyšel roku 1969 nákladem 20 000 výtisků. Na druhé vydání musel čekat až do roku 1990, kdy se již změnily politické poměry. Dočkal se nákladu 250 000 výtisků. Mezi domácí knižní bestsellery patřily „záhadologické“ práce Ludvíka Součka, jinak lékaře. Například opakovaně vydávané Tušení stínu z roku 1974, vyšlé v Československém spisovateli, anebo Tušení souvislosti z roku 1978, vydané tamtéž, aj.

Ještě roku 1970, kdy už pokročila poinvazní „normalizace vnitřních poměrů ve státě“, byly v Melantrichu, nakladatelství Československé strany socialistické, vydány Perspektivy telepatie Karla Drbala a Zdeňka Rejdáka nákladem 7 000 výtisků. Podruhé vyšly, doplněně, až roku 1995. V témže roce, 1970, vyšel v nakladatelství Svoboda knižní sborník Telepatie a jasnovidnost, uspořádaný Zdeňkem Rejdákem. Náklad činil 29 600 výtisků.

Balnea, reprezentace československých lázní a zřídel, roku 1986 vydala v Avicenu Aurikuloterapii lékaře Jaroslava Debefa. Jednalo se ale jen o „účelovou publikaci pro potřeby generálního ředitelství Lázní a zřídel pro ČSR“. Pro knižní trh nebyla určena.

Roku 1988 se udál malý ediční přelom. Severočeské nakladatelství v Ústí nad Labem vydalo bestsellerovou Křížovku života s podtitulem Moudrost orientální medicíny a dnešek. Kniha pocházela z pera lékaře Josefa Jonáše. V „knižní čtvrtky“, kdy knihkupectví začala prodávat novinky, se na knihkupeckých výlohách, snad po celé republice, skvěly nalepené nápisy „Jonáš není“ nebo „Jonáš vyprodán“. Náklad 30 000 výtisků zdaleka nestačil poptávce veřejnosti.

Z edic mimo hlavní proud musíme zmínit trojdílné Byliny v prevenci. Autorem byl již zesnulý znalec bylin, odborný spisovatel a pozdější organizátor léčitelského odborného života Josef A. Zentrich. Rád na něho vzpomínám. Byliny v prevenci vydala v Brně Tělovýchovná jednota Geofyzika roku 1983. Průtahy však provázely vydání Věčně zelených nadějí. Pocházely ze spoluautorské dílny Josefa A. Zentricha a Josefa Jonáše. Rozsáhlá práce byla věnována tradičnímu léčitelství. Ačkoli lékařská předmluva je datována rokem 1987, dílo vyšlo až po převratu, roku 1990. A nákladem rovnou 120 000 výtisků.

Vysokoškolská tělovýchovná jednota Medicina Praha v roce 1987 vydala publikaci Bioterapie, magnetoterapie. Autorem byl přírodovědec, chemik, Věnceslav Patrovský.

Zmínit musíme též Psychotroniku a její praktické využití: telegnózi od léčitele Milana Touška. Vydala ji pobočka Československé vědeckotechnické společnosti při Jednotném zemědělském družstvu Líšnice roku 1988. V Jirkově vyšel v roce 1989 Jev virgule od Josefa Smoly. Stalo se tak péčí IZA Jirkov, zřejmě Jana Mrzílka, „indikace zemských anomálií“. Právní otázkou by byla shoda se zákonem o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací z roku 1949.

Přínos k protržení záměrně zatažených obzorů znamenaly slovenské konferenční sborníky Psychotronika a zdravie. Vyšly v letech 1987 a 1988, nízkonákladově. Vydala je pobočka Československé vědeckotechnické společnosti při Slovenské odborové radě spolu s Domem Revolučního odborového hnutí v Bratislavě.

Ze slovenského prostředí můžeme také připomenout komisi psychotroniky Gerontologické společnosti Slovenské lékařské společnosti. Komise byla založena v roce 1984. Od 1987 byla na Slovensku činná komise pro psychotroniku při slovenské radě Československé vědeckotechnické společnosti. „Vétéeska“, jak se jí zkráceně říkalo, sehrála v minulosti důležitou roli jako užitečná „oficiální platforma“ mnoha aktivit, které nebyly zrovna v oblibě sociální a politické elity a její ideologie.

Roku 1988 v Moskvě vyšla kniha známé ruské, původem asyrské, zdravotně vzdělané léčitelky Džuny Davitašvili. U nás kniha Naslouchám svým rukám vyšla až po převratu, roku 1991. Používání léčitelské metody „bezkontaktní masáže“ bylo podrobeno lékařským zkoumáním, zejména v Rusku a Gruzii. Džuna Davitašvili, již zesnulá, byla jmenována generálplukovníkem zdravotní služby armády Ruské federace.

– „Prý pojedete na dovolenou do Řecka?!“, zeptal se mě Emil Havelka v létě 2010. Přikývl jsem. „Tam bych nejel …, bude zemětřesení …“, řekl rázně.

A bylo. Ostrovní země na Zakynthosu na kraji letoviska Tsilivi se pode mnou vlněla. Plážové lehátko drncalo a třepalo se. Jako by s ním i se mnou čtyři chlapi lomcovali ze všech stran. Naštěstí se mi nic nestalo. Kdo zrovna plaval v moři, o ničem nevěděl. Večer jsem se schválně díval na zprávy řecké televize. Objevila se mapka Zakynthosu. Hlásili proběhlé zemětřesení pátého stupně Richterovy stupnice. Střední síly.

Byli a jsou mezi námi lidé „zvláštních osobních schopností“, jak říká občanský zákoník. Oproti Devadesátkám se o nich méně mluví v hromadných sdělovacích prostředcích. V Osmdesátkách o nich bývalo ještě méně veřejně slyšet. Vesměs se tak dělo z důvodů právně ochranných.

Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.