„Máte zájem o plakát Vladimíra Mišíka?“, zněl jeden z inzerátů v oblíbeném, téměř „kultovním“, měsíčníku Melodiev roce 1977. „Proč by ne, takový plakát nelze běžně sehnat …“, řekl jsem si a napsal si o něj. V odpověď mi přišel nejen černobílý plakát, ale hlavně spousta informací o novém dění, o kterém se jinak nic nevědělo. Zprávy byly očividně určeny jen „plakátem prověřeným“ zájemcům. Ve Svazu hudebníků ČSR, vzniklém roku 1969, byla ustavena nová složka, Sekce mladé hudby. Dnes by se jednalo o pobočný spolek s odvozenou právní osobností. Svaz hudebníků ČSR zároveň působil jako „zřizovatel“ některých hudebních souborů.

Hudebníci byli od roku 1957 do 1992 právně kategorizováni od vrcholně tvořivých koncertních umělců, například instrumentalistů, přes hudebníky z povolání až po lidové hudebníky. Stranou ještě stáli amatéři bezúplatně se zabývající zájmovou uměleckou činností, aniž by měli zjištěnu odbornou způsobilost. Od poslužných živností kapelníků bylo „tiše“ upuštěno. Roku 1990 bylo v duchu svobody tvůrčího projevu a smluvní svobody zrušeno „zřizování“ souborů hudebníků z povolání a souborů lidových hudebníků, jakož i zvláštní právní úpravy jejich hudební činnosti a kvalifikace pro účely odměňování.

Začněme Jazzovou sekcí. Zdaleka se netýkala jen jazzu.

Jazzová sekce z let 1971 až 1984, resp. 1988

Léta jsem slýchal mnohé o Jazzové sekci Svazu hudebníků ČSR. Později jsem se stal členem a dostával tiskoviny včetně namnožených informaci o hospodářské kriminalizaci jejích činovníků v roce 1986. Naposledy se tak stalo v březnu 1987.

Kromě bulletinu Jazz byly podnětné i jeho přílohy: Diskorama, obsahující informace o nových gramofonových deskách, knihách a hudebninách, Dvanáctka, zaměřená na blues, tradice a swing, znám jen první číslo z roku 1983, a členský zpravodaj s názvem 43/10/88.

Zpravodaj podrobně informoval i o jednáních činovníků sekce s Ministerstvem kultury. Ministerstvo si totiž osobilo státní dohled nad „dobrovolnou organizací“, aniž by mu to právo umožnilo. „Státní dbání“, aby život v dobrovolných organizacích se podle zákona z roku 1951 „vyvíjel v souladu s ústavou a se zásadami lidově demokratického zřízení“, totiž příslušelo národním výborům. Týkalo se to celé „státní péče“, kterou v obecných otázkách řídilo Ministerstvo vnitra, jinak v tomto případě Ministerstvo kultury. Čili, toto ministerstvo smělo jen řídit státní péči národních výborů. Kupříkladu metodickými návody ve specifických otázkách péče národních výborů o dobrovolné organizace umělecké, památkové nebo jinak kulturní. Nikoli snad řídit dobrovolné organizace samé. Dodnes proto mrazí při čtení ministerských „doporučení“, určených i třetím osobám. Samozřejmě se jednalo pouze o „doporučení“, ovšem důrazná. Vždyť „socialistická zákonnost“ byla v tu dobu ctěna! Pouhým „doporučením“ nikdo nic „neporušil“. Obavy adresátů „doporučení“ ze zavedení kontrol pro případ nedbání „doporučení“, jakož i z postihů politických (a tím pádem i pracovních), ovšem bývaly důvodné.

Oblíbený týdeník Mladý svět, vydávaný českým ústředním výborem Socialistického svazu mládeže, přinesl roku 1981 článek Evy Dvořákové, nazvaný Jazzová sekce a UNESCO. Obsahoval zprávu o pochvale, které se Jazzové sekci dostalo od této mezinárodní organizace za ediční činnost. Článek obsahoval i reprodukci z jedné knihy Jazzové sekce. Ministerstvo kultury reagovalo podrážděně a hledalo právní nesrovnalosti.

Na základě samosprávy, mimořádných členských příspěvků pokrývajících náklady, Jazzová sekce nechala tisknout knižní přílohy členského bulletinu Jazz. Kupříkladu Český rock’n’roll (1956 – 1969) autora Vladimíra Kouřila, bez vročení. V jedné knize z roku 1984 jich bylo uvedeno celkem dvacet. Například v roce 1980 byla vytištěna studie Jindřicha Chalupeckého O dada, surrealismu a českém umění. O dva roky později zase Tělo, věc a skutečnost v současném umění od Petra Rezka a roku 1983 Dada od Ludvíka Kundery. „Přílohové“ členské tisky spadaly do edice Jazzpetit. Například i sborník Living Theatre, uspořádaný Jaroslavem Kořánem a Petrem Oslzlým v roce 1982. Příkladmo můžeme zmínit též knižní Partitury – grafickou hudbu, fónickou poezii, akci, parafráze, interpretace, uspořádané  Jiřím Valochem roku 1982. V letech 1982 až 1984 vyšla trojsvazková slovníková příručka Rock 2000 od Josefa Vlčka. Čítala celkem 1 328 stran. Výtisky byly z právních důvodů jen členské. Nesloužily k rozšiřování. Knihy ani vesměs nehověly momentální ideově-politické linii vládnoucí „strany a vlády“ a státní ediční a kulturní politice komunistů.

Středobodem zájmu „všech orgánů“ se Jazzová sekce stala roku 1982 i tím, že jako přílohu svého bulletinu vydala, členům určený, román Obsluhoval jsem anglického krále od Bohumila Hrabala, který do něj napsal věnování. Náklad činil 5 000 výtisků. Jinak tehdy kniha nevyšla, jen v cizině v překladech. Z Hrabalových literárních děl vycházela asi od půle 70. let a v letech 80. jen některá a někdy jen v redakčně pokřivených verzích.

V dubnu 1985 však měla premiéru v brněnském Divadle na provázku (původně a znovu Husa na provázku), které bylo scénou Státního divadla v Brně, dramatizace Hrabalova románu. Režii měl Ivo Krobot a hra byla z „krycích“ důvodů uváděná pod názvem Rozvzpomínání. V květnu 1989 byla tato hra inscenována stejným režisérem v pražském Činoherním klubu již pod pravým názvem.

Roku 1983 byla Jazzová sekce tlakem státních orgánů donucena k likvidaci. Veřejná paměť udržuje vzpomínky na odvážné lidi z Jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR. Později, kvůli organizačnímu řádu, z Jazzové sekce Pražské pobočky svazu. Měli co ztratit. S politickými disidenty a jejich občanskými iniciativami neměli organizačně nic společného. Podobně jako u Sekce mladé hudby.

– „Antisocialistických“, řekněme „antisystémových“, sil, které se nebáli jít vlastní cestou, bylo více. Stačí připomenout, jak dav katolických věřících, poutníků, v roce 1985 vypískal ministra kultury, jinak vedoucího katedry mezinárodního práva na pražských právech, na velehradských oslavách sv. Cyrila a sv. Metoděje. Ministr pobouřil shromážděné věřící svým politickým a zkreslujícím projevem. Utkvěl mi v paměti zpravodajský záběr rakouské televize, jejíž vysílání jsme v Brně přijímali, ve kterém byl zachycen překvapený a zděšený, vypískaný, ministr kultury. Zaskočena zřejmě byla i Československá televize, pročež záběr nevysílala. A to zde nezmiňujeme bratislavskou „svíčkovou demonstraci“ za náboženskou svobodu, svolanou „podzemní církví“ na Velký pátek 1988. Byla prvním velkým veřejným protestem v Československu po roce 1969. Agresivní komunisté, „vědečtí ateisté“, nechali věřící rozehnat hrubou silou. –

Na troskách zničené Jazzové sekce vznikla roku 1989, ještě před převratem, nová „dobrovolná organizace“, Artforum. Organizační řád jí schválil Národní výbor hlavního města Prahy. Svět se začal rychle měnit a někteří lidé s ním. Podstatnou roli sehrával vliv politických a hospodářských změn v Sovětském svazu, se kterým bylo Československo provázáno. Říkalo se také, „když v Moskvě prší, v Praze již vytahují deštník“. Artforum patřilo hned 19. listopadu 1989 k základům převratového Občanského fóra, založeného ten den v pražském Činoherním klubu. Stalo se první legální „socialistickou organizací“, která se takto zapojila. Od května 1990 existuje Jazzová sekce – Artforum, dobrovolná kulturní organizace, z. s.

Sekce Mladé hudby z let 1977 až 1984, resp. 1985, a případ rozpuštění Svazu hudebníků ČSR

Inzerát v Melodii v roce 1977 pod rouškou nabízeného plakátu směřoval trochu jinam, k Sekci mladé hudby. Název byl nicneříkající. Nesl se v duchu komunistického hesla „Mládí vpřed!“. O to překvapivější ale byl obsah! „Mladší“ Sekce mladé hudby si v ničem nezadala se svou „starší“ sestrou, Jazzovou sekcí. Tušili jsme, že název „Sekce mladé hudby“ je tak „poťouchlý“, že musí být krycí.

Sekce mladé hudby sídlila v pražském suterénním bytě. Iniciátorem a vůdčí silou byl bubeník, později autor knihy o programování a počítačový novinář, již zesnulý Ladislav Zajíček. Podařilo se mu sekci založit v roce 1977 a udržet ji do ministerského rozpuštění Svazu hudebníků ČSR na podzim roku 1984, resp. fakticky ještě v roce 1985. A to navzdory všem protivenstvím sociální elity, ústavně řečeno, „bojového svazku nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence“, komunistů. V roce 1984 si už „lidé u moci“ nevěděli rady, jak potlačit Jazzovou sekci pražské pobočky Svazu hudebníků ČSR, která se stala hlasatelem kulturní svobody v době nesvobody, známým i v kulturní cizině. Došlo proto k právnímu zásahu. Doznal podobu tříměsíčního zastavení činnosti Svazu hudebníků ČSR v červenci 1984 a následně jeho rozpuštění českým Ministerstvem vnitra na podzim 1984. Tím pádem právně skončila i „mladší sestra“, Sekce mladé hudby.

Použit byl „poinvazní“ zákon o některých přechodných opatřeních k upevnění veřejného pořádku ze září 1968, zrušený až roku 1990. „Přechodná“, tedy dočasná, opatření v Československu trvala dvacet dva let. Zákon „dočasně“ omezil výkon práva shromažďovacího a práva sdružovacího. O naplnění zákonných důvodů k zastavení a rozpuštění lze však pochybovat. Jedním z ministerstvem uložených opatření při tříměsíčním zastavení činnosti svazu bylo „zastavit s okamžitou platností jakoukoli publikační a ediční činnost prováděnou všemi orgány i složkami SH“, tedy i Sekcí mladé hudby. Právě zde spočíval trn v oku komunistické elity, spjaté se Sovětským svazem. Soukromá samospráva se totiž chovala samosprávně. Odůvodnění ministerského rozhodnutí však chybělo.

„Je-li Svaz hudebníků a Sekce viněna za porušení zákona 126, pak každý člen má právo vědět pravdu, kterou mu musí poskytnout v plném rozsahu naše nadřízené úřady. Teprve pak může členská základna opravit své jednání, vyřešit chyby, ráda se dá poučit, ochotně přenese zkvalitnění své práce do nejširšího okolí, udělá vše, aby byla prospěšná celé společnosti.“, psalo se roku 1984 ve vnitřním zpravodaji pro členy Jazzové sekce.

Procesní potíž spočívala v tom, že Ministerstvo vnitra ve svých rozhodnutích o zastavení činnosti a o rozpuštění vyloučilo odkladný účinek opravného prostředku. Odůvodnění, proč tak učinilo, opět chybělo. Jakákoli, tedy i hospodářská, činnost po rozpuštění svazu dne 22. října 1984 by proto byla nedovolená bez ohledu na podání rozkladu. Zde spočíval „kámen úrazu“ celého právního případu. Rozklady proti zastavení činnosti a proti následnému rozpuštění byly zamítnuty. Sekce členům sdělila, že poslední rozhodnutí nebylo doručeno, čímž by mělo správní řízení trvat. Pokračovala proto v činnosti. Činovníci byli přesvědčeni, že další činnost sekce je legální, protože rozhodnutí o rozpuštění bylo vydáno v rozporu se správním řádem. Ano, to sice byla procesně pravda, avšak rozhodnutí o rozpuštění bylo pravomocné.

Pražská pobočka Svazu hudebníků se následně ve správním soudnictví, které bylo tehdy velmi okleštěno, domáhala přezkoumání pravomocného rozhodnutí Ministerstva vnitra u Městského soudu v Praze. Jenže, právo rozpuštěné dobrovolné organizace na soudní přezkum sice bylo přiznáno v původním znění „přechodného“ zákona z roku 1968, avšak za rok bylo novelou zrušeno. Soud proto řízení zastavil pro nedostatek pravomoci. Původně zákonem zavedený soudní přezkum zřejmě nebyl v „zájmu urychleného vytvoření podmínek pro normalizaci vnitřních poměrů ve státě vzniklých po 20. srpnu 1968“. A to ani v roce 1985. Soudní přezkum by jen „zdržoval“ politiky.

Stav, který vznikl po 22. říjnu 1984, stát využil jednak k pokutování některých lidí za porušení zákazu vyplývajícího z pravomocného rozhodnutí o rozpuštění svazu, jednak k hospodářské kriminalizaci dále činných činovníků Jazzové sekce. Jádrem mělo být nedovolené podnikání. Sekční Informační zpravodaj z únoru 1987 s dovětkem z března napsal: „Dne 1. 11. 1986 otisklo Rudé právo dezinformační článek V. Doležala nazvaný »Pod pláštíkem ‚milovníků jazzu’«, kde se píše o více než půl milionu korun získaných po dobu dvou let nedovolenou činností.“ Po převratu, roku 1991, byly trestní rozsudky ve věci nedovoleného podnikání na základě stížnosti generálního prokurátora Nejvyšším soudem zrušeny v duchu zákona o soudních rehabilitacích. Případ byl soudem vrácen obvodnímu prokurátorovi pro Prahu 4. Prokurátor následně věc odložil.

Problém v tu dobu v Československu již nebyl se samotným žánrem jazzu. Extremistická 50. léta uplynula a jejich stoupenci polevili. V roce 1983 vznikla Česká jazzová společnost, ovšem jen jako vnitřní zájmové sdružení bez právní osobnosti, přímo podřízené ústřednímu výboru České hudební společnosti. Projevil se tím tah Ministerstva kultury, aby žánr jazzu byl „odňat“ Jazzové sekci. Společnost vydávala Informační zpravodaj a Jazz Notes, obojí jako registrovaný periodický tisk. Od roku 1987 též jazzový časopis Akcent. Časopis společnost vydávala spolu s Ústavem pro kulturně výchovnou činnost. Stát dal veřejnosti najevo, že jazz mu „už“ nevadí. Vadilo mu však, že sekce Svazu hudebníků ČSR si samy, samosprávně, dělaly, co chtěly.

– Na okraj, když se připravoval občanský zákoník, přijatý roku 2012, snažili jsme se, aby spolky byly vyňaty z pravomoci Ministerstva vnitra a statusově svěřeny rejstříkovým soudům. Jedná se totiž o civilní status soukromoprávních korporací. Tudíž o právní věc v soudní pravomoci. Přes četné překážky ze strany některých úředníků a politiků se to nakonec zdařilo. Dějinně vzato, čekali jsme na to snad sto padesát let, ne-li více. –

Vraťme se k Sekci mladé hudby. Vedle pořádání veřejných produkcí nebo členského pouštění videokazet s veřejně nedostupnými filmy Sekce mladé hudby tiskla vskutku nevšední členské tiskoviny. Nebyly určeny k rozšiřování mezi veřejností. Právní pochybnosti však vznikaly. Podobně jako u publikací Jazzové sekce. Hrozilo totiž, že by sekční tiskoviny splnily výměr periodického tisku podle zákona z roku 1966. Tím pádem by musely být úředně registrovány, aby vzniklo vydavatelské oprávnění k nim. Nemusely by však obstát důvody jejich „společenské potřebnosti“. O výluku pro tiskoviny sloužící výlučně pro „provozní“ účely společenských organizací by se v případě časopisu na první zdání nejednalo. Právní otázky se týkaly též knih podle zákona o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací z roku 1949, zrušeného až roku 1991. Členské publikace sice byly rozmnoženy, ale nebyly určeny k rozšiřování mezi veřejností. Na druhé straně však měly, vyjma běžných zpráv, „ráz literárního nebo uměleckého díla“, ač by i přesto sloužily vnitřní potřebě dobrovolné organizace. Úřední schválení organizačního řádu dobrovolné organizace, tedy její vznik jako právnické osoby, nemělo nic společného s vydavatelskými oprávněními. Mnoho právních otázek, málo odpovědí.

Kromě členského zpravodaje Kruh, počatého roku 1979 v grafické úpravě Káji Saudka, a obsahově hutných Členských informací byly od roku 1982 členům sekce určeny svazky Edice Kruhu přátel mladé hudby. Například monografie o Johnu Lennonovi, přeložené ruské písňové texty Vladimira Vysockého a Bulata Okudžavy, knížka Z mého života od Františka Ringo Čecha s ilustracemi Vladimíra Jiránka anebo Šuplík plný Zappy autora Petra Dorůžky. V tiráži byla uváděna „Komise pro tisk a informace ústředního výboru Svazu hudebníků“. Podobně jako u Jazzové sekce, jednalo se i zde o členské tisky hrazené z mimořádných členských příspěvků, sloužících k pokrytí výrobních nákladů a nákladů na vypravení.

Členem Sekce mladé hudby se mohl stát kdokoli. Nebylo nijak výběrové. Sekce nabrala asi 10 000 členů z celé republiky. Došlo to tak daleko, že zájem veřejnosti o členství převýšil skromné provozní možnosti sekce. Zdaleka se nejednalo jen o „hudebníky“, podobně jako ani u Jazzové sekce. Řekl bych, že „hudebníků“ byla v obou sekcích Svazu hudebníků menšina.

Knižní trh

Dlužno říci, že na běžném knižním trhu se v Osmdesátkách i o něco dříve objevovaly zajímavé knihy o pop music, rocku apod. Nebylo jich sice mnoho, ale byly. Kupříkladu bratislavský Opus vydal v roce 1978 slovensky Populárna hudba – priemysel, obchod, umenie od českého autora Lubomíra Dorůžky, právníka a hudebního publicisty. V roce 1980 odborářské nakladatelství Práce vydalo soubor překladů písňových textů Víc než jen hlas. Například texty zpívané Paulem Simonem, Bobem Dylanem či Leonardem Cohenem. Náklad činil 96 000 výtisků. Roku 1981 vydala Mladá fronta od Lubomíra Dorůžky Panoráma populární hudby 1918/1978 aneb Nevšední písničkáři všedních dní v nákladu 90 000 výtisků. Počinem vydavatelství Českého hudebního fondu, Pantonu, byla edici Impuls. Kupříkladu roku 1986 v ní vyšla kniha Čtyři hrají rock o skupině Olympic. Autorem byl disc jockey a hudební publicista Jaromír Tůma. O rok později vyšel sborník Rhythm & Blues, uspořádaný Antonínem Matznerem. Roku 1987 vydala Mladá fronta od téhož autora knihu o Beatles s podtitulem Výpověď o jedné generaci v nákladu 90 000 výtisků.

„Pochlapil“ se též pražský Ústav pro kulturně výchovnou činnost, když roku 1987 vydal Profily Rockfestu a o rok později, nákladem 15 000 výtisků, Rockové směry a styly od Josefa Vlčka. Roku 1989 ústav vydal historické pojednání o české populární hudbě autora Josefa Kotka, Od rejdováku k rocku. Před převratem roku 1989 vyšlo první číslo ústavem vydávaného časopisu Rock revue. Nechyběl v něm ani vložený barevný plakát. Ještě dříve, roku 1985, vydal Ústav pro kulturně výchovnou činnost ABC diskotéky. Napsal je disc jockey Jaromír Tůma. O tři roky později vydalo Krajské kulturní středisko v Ostravě ABC diskotéky 2 od dalšího disc jockeye, Jana Beneše. Podtitul zněl Mluvené slovo, dramaturgie a technika v diskotéce. Nakladatelství Československý spisovatel roku 1989 vydalo rockovou poezii v parafrázích Jaromíra Pelce s názvem Láska je kytarové sólo. Obsažen byl například Roger Waters z Pink Floyd, Elton John, George Harrison, Ian Anderson z Jethro Tull a další. Náklad činil 44 000 výtisků. Vydání se konečně dočkala návaznost na Hvězdy světových mikrofonů Miroslavy Černé a Jiřího Černého z roku 1969. Vyšla až o dvacet let později, roku 1989, pod názvem Hvězdy tehdejších hitparád z pera Jiřího Černého. Náklad činil 45 000 výtisků. Kromě dřívějšího nepříznivého politického zákulisí postihla tuto knihu v první půli Devadesátek jiná „pohroma“, právní spor o spoluautorství.

Roku 1989 vyšli v Pantonu, vydavatelství Českého hudebního fondu, spoluautorští Excentrici v přízemí, pojednávající o české nové vlně. Ještě šest let předtím, roku 1983, byla nová vlna ideově-politicky napadnuta „elitním“ ideologickým týdeníkem Tribuna, vydávaným ústředním výborem KSČ. Autor stranického napadení pod názvem „Nová“ vlna se starým obsahem, které vedlo k politické kampani (ovšem i věcné veřejné diskuzi), se před veřejností skryl pod pseudonymem. Ve stejném roce, 1989, vyšel magazín Mladého světa, Echo ze zahraničí, plný angloamerického popu, od Jaromíra Tůmy. V letech 1980 až 1990 vycházela v Supraphonu původní česká, hudebně vědně pojatá kolektivní práce, čtyřsvazková Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby. První svazek vyšel podruhé, doplněně, v roce 1983. Encyklopedie, mající věcnou a osobní část, čítá 2 157 stran.

Nechme nyní stranou knižní trh … V březnu 1988 v Praze vystoupila anglická skupina Depeche Mode před 13 000 diváky. Jel jsem tam. Časopis Mladý svět tomu věnoval obálku s příznačným titulkem Po Budapešti, Moskvě, Varšavě konečně i Praha … No, politicky to trvalo ještě rok a osm měsíců.

 Splácení dluhu

V červenci 1983 mi ze Sekce mladé hudby přišlo milé poděkování za poskytnuté „cenné informace“ a za nabídku služeb právníka, toho času ale na vojně. Ladislav Zajíček mi za sekci napsal pěkný dopis. Psal, že od října 1983 chce sekce rozjet dálkové studium „Právní normy“ a jen horko-těžko shání právníky. Doufal, že má nabídka bude realizována, až se vrátím z vojny. Nastoupil jsem však na státní notářství a dojížděl do jiného města. K právní osvětě v hudebním a zábavním umění jsem se dostával až postupně. Nestačil jsem na přijetí nabídky zareagovat. O rok později, v říjnu 1984, již byl Svaz hudebníků ČSR, úředně rozpuštěn. Jeho složka, Sekce mladé hudby, tím pádem také.

Fakticky ale činnost sekce pokračovala ještě v roce 1985. Už jen jako volné společenství. V květnu 1985 byly rozeslány tištěné Členské informace. Obsahovaly, krom mnoha jiného, výzvu k finančnímu zapojení členů sekce do celosvětové humanitární akce na pomoc hladovějící Africe, sužované suchem a hladomorem. Akce byla známa jako „placka“ For Africa.

1. dubnem 1985 je datován namnožený členský dopis Sekce mladé hudby. Psalo se v něm, mimo jiné: „Čím se provinila Sekce MH a jejích 10 000 členů, že se s nimi jedná jako se středověkými nevolníky? Třeba tím, že na jednu výzvu Sekce MH sebrali její členové 130 tun papíru? Tím, že si četli v knihách o sovětských umělcích Okudžavovi a Vysockém?“ (…) „Musíme opět prokázat, že nejsme nějaké stádo nevědomých, nesvéprávných hlupáčků a asociálů, jak by nás nepochopitelní likvidátoři rádi viděli. Musíme znovu prokázat, že jsme plnohodnotnými a plnoprávnými členy naší společnosti, v níž taky chceme plnohodnotně a plnoprávně žít, v níž máme právo i na existenci Sekce MH, protože i účastí v její činnosti chceme přispět rozvoji společenského uvědomění svého i druhých, uvědomí přispívajícího nakonec výslednému společenskému prospěchu.“

… Alespoň tímto splácím svůj právní dluh vůči Sekci mladé hudby z roku 1983 … S úctou ke všem lidem svobodného ducha, kteří se v té době ze všech sil snažili žít „úplně normálně“ a napřímo. I bez ohledu na hněv „elity“, mocensky opřené o Sovětský svaz.

Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.

Autor vycházel z vlastních členských dokumentů Jazzové sekce a Sekce mladé hudby Svazu hudebníků ČSR. Foto autor.