Netrpím nostalgií po minulé době. Jsem vděčen, že je pryč. Jen se snažím, aby dnešní obraz nedávné historie všedního dne nebyl zkreslený. Pověstná „šedá zóna“, jak se jí politicky říká, ve skutečnosti zdaleka nebyla „šedá“ a už vůbec ne fádní. Hrála mnoha barvami. Barvitost byla vlastnost, na kterou se dnes zapomíná, když si připomínáme nedávnou minulost.

Asi na přelomu 70. a 80. let mě jeden známý zpravil o tom, že v levé části parku u Janáčkova divadla v Brně se každé sobotní dopoledne koná burza gramofonových desek. Ze zájmu jsem se tam šel jednou podívat. Kolem lavičky u starého listnatého stromu postávalo asi pět, šest lidí. Na lavičce měli vyloženy nějaké gramofonové desky. „Nic moc akce,“ říkal jsem si.

Na úplném počátku stála burza pořádaná hudebními fandy. Rozložena byla na divadelní terase nad parkem. Nebyl jsem tam. Podle kamaráda právníka, pamětníka a hybatele celé akce, bylo výhodou, že na divadelní terase bylo možné opřít nabízená „elpíčka“ o zeď a zároveň na nikoho nebylo z dálky vidět.

Posléze se zpráva o burze roznesla a lidé plně obsadili celou širokou asfaltovou parkovou cestu a trávníky kolem ní. Množství návštěvníků, zvědavců a „trhovců“ bych se nedopočítal. Burza sloužila k výměně gramofonových desek jen částečně, spíše „na oko“. Většinou byly desky nabízeny k prodeji za tržní ceny podle poptávky. Tedy, docela draho vzhledem k průměrným mzdám. Sehnat se dalo lecco. Převažovaly však „elpíčka“, alba, dlouhohrající desky za „kartelovou“ tržní cenu 300 Kč. Občas se cena vyšplhala i výše. O hitparádové singly příliš zájem nebyl. Navíc bývaly nepoměrně drahé. Ty zajímaly spíše disc jockeye, nežli běžné zájemce o zahraniční „rock & pop“. U nás většinou neprodávaný.

Koho ze známých jsem nezastihl v týdnu, zpravidla jsem potkal na burze v sobotní dopoledne. Sloužila i jako místo společenských setkávání.

Park u divadla ve středu města ale nebyl trhem ani jiným místem úředně určeným k prodeji zboží Obvodním národním výborem Brno I. Navíc, „prodej zboží občany“ byl v socialistickém Československu přísně regulován a hlavně podstatně omezen na „bezvýznamnosti“ zákonem o vnitřním obchodě z roku 1981. Ideově-politický důvod, prosazovaný členy KSČ tvořícími „bojový svazek“, spočíval ve vystříhání se společenské „hrozby soukromého podnikání“ a s ním spojeného „bezdůvodného obohacování“.

Povolení obvodního (místního) národního výboru k prodeji zboží občany bylo možné získat jen velmi omezeně. Pouze k prodeji „vlastních podomácku vyráběných nebo zpracovaných výrobků“. Výjimku z nich tvořila košťata a jiné košíkářské výrobky či ostatní domácké výrobky z proutí, drobné výrobky z peří a dřevěné lžičky nebo jiné drobné kuchyňské potřeby ze dřeva. Jejich „prodej občany“ byl – světe div se – volný, bez úředního povolení. Bez povolení bylo ještě možno, zásadně, prodávat vlastní drobné rostlinné výpěstky, třeba kytičky fialek, anebo kuřata z vlastního chovu jako „živočišné výrobky“ či borůvky, houby a jiné lesní plody. U „gramofonových desek“, zejména nedostatkových zahraničních, vskutku nešlo o potenciálně povolitelný prodej „vlastních po domácku vyráběných nebo zpracovaných výrobků“. Nejednalo se ani o „věcná plnění nebo výkony“, jako řemeslnické nebo kopáčské práce, v duchu občanského zákoníku, mírně uvolněného roku 1982, a na základě specifického povolení národního výboru.

 „Orgány“ tu a tam řešily, co s tím. Nápady neměly, a tak věc nechávaly spíše být. Hrála se tichá „společenská hra“. Na oko se jednalo o „výměnnou burzu“. Nikoli o „prodej“.

Občas davem prošel „šedý mor“. Říkalo se tak inspekci veřejného pořádku Národního výboru města Brna. Nosili totiž šedé uniformy. Řešili také dopravní přestupky za nesprávná parkování. Do jisté míry se jednalo o předchůdce strážníků městské policie. Ta ovšem nebyla, neexistovalo ani město, či obec, ani kraj jako právnické osoby. Po válce byly obce „národně-demokraticky“ nahrazeny národními výbory. Obecní zřízení bylo v Československu obnoveno až roku 1990. Obnovení krajského zřízení přišlo na řadu za další léta a již v Česku. Vedle „šedého moru“ v davu občas operovali „příslušníci Sboru národní bezpečnosti“ v civilu. Nevím, proč, ale hned na první pohled byli rozeznatelní od ostatních návštěvníků. Asi to bylo jejich vyšším věkem.

Nakonec však byla burza vytlačena kamsi do strže či lomu na okraji města, někam do přírody mezi Maloměřicemi a Královým Polem. Snad aby nehyzdila „socialistické město“. Park osiřel. Jen ze zájmu jsem se tam jel jednou podívat. Už to nebylo, co dříve. Po roce 1989 se něco podobného konávalo v hotelu U Kozáka v Žabovřeskách. Ale to už se psala jiná doba.

Na původní burze v parku u Janáčkova divadla se scházeli i disc jockeyové, technici, „bedňáci“, manažeři a produkční. Řešili se nové „štace“ a „házela se lana“ k přetažení lidí mezi různými týmy, které si navzájem konkurovaly. Za oddechové místo sloužila  kavárna a restaurace Bohéma v přízemí Janáčkova divadla, přístupná z Rooseveltovy ulice. Chodívali jsme tam na pozdní snídani. Slovo „brunch“ jsme neznali. Většinou pozdní snídaně spočívala v obyčejném „hemenexu“ a „pressu“.

Opomenout nelze „oficiální“ burzu pořádanou již v letech 1985 až 1987 v sálu hotelu U Kozáka na Minské ulici v Žabovřeskách. Lví podíl na ní měl kamarád právník. Burza se konala pod hlavičkou čilé základní organizace Socialistického svazu mládeže při brněnském Stavebním bytovém družstvu Družba.

Singly na burze běžně nebývaly. Poptávka po nich byla spíše speciálně profesní. Ještě více to platilo o tanečně upravených „maxisinglem“, „remixech“ apod.

Tuzemské zdroje zahraničních gramofonových desek existovaly. Ovšem jen na soukromé bázi v podobě jednotlivých neoficiálních dodavatelů. Jeden z mých kamarádů měl známé v Západním Německu, kteří mu singly pravidelně zasílali. Stal se „zásobovačem“ řady disc jockeyů. Aby nevzbudil pozornost, protože jim prodával zboží v rozporu se zákonem o vnitřním obchodě, okruh příjemců zásilek obvykle tvořily dívky kolem něho. Sám jsem „obchodní metodu rozptýlených obdarovaných“ také použil u „darovaných“ zahraničních přístrojů zábavní elektroniky nebo jejich součástek. Ty však nebyly určeny k prodeji.

Formalit kolem toho ale bylo hodně. Nejen proclívání zásilek, ale i placení notářského poplatku z darování.  Svou právní povahou se jednalo o darovací daň (dnes daň z nepeněžního příjmu). Jednu příjemkyni zásilky jsem pro jistotu doprovázel jako její důvěrník na celní orgán i na státní notářství, které obdrželo oznámení o daru od celního orgánu a vyzvalo obdarovanou k dostavení se za účelem vyměření notářského poplatku z darování. Úniku z toho nebylo, ale brali jsme to jako „provozní náklady“.

Okruh obdarovávaných osob se po celou dobu dařilo rozptýlit mezi známé dívky včetně věrných fanynek a zároveň jej učinit v místě a čase proměnlivým. Nakonec i fanynky byly „proměnlivé“. Zejména dary z Itálie českým ženám bývaly „všední“. Státní orgány je braly za „italské pozornosti“, aniž by měly sílu a zájem se tím více zaobírat. Pár singlů nebo elektronických součástek bylo nezajímavých. Leda by si z nich dívky po domácku samy sestavovaly zvukové a světelné aparatury na prodej. Myslelo se ovšem na vše. Možnému vzbuzení podezření a vytvoření „vyšetřovací verze“ jsme předcházeli „řízeným rozptýlením a proměnlivostí okruhu obdarovaných dívek“ včetně rozdrobení zásilek, a tudíž i jejich nižšími cenami.

V normální společnosti by mě nic takového ani nenapadlo.

Byla však vymknutá doba „reálného socialismu“ s vidinou „komunismu“.

Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.