Dva vicepremiéři vlády Andreje Babiše, ministryně financí Alena Schillerová a dvojministr Karel Havlíček, opakovaně varují před tzv. právními spekulanty. Má se jednat o všechny, kdo chtějí údajně zneužít situace s pandemií a žádat, posléze žalovat, stát o způsobenou škodu, která jim měla vzniknout v důsledku krizových opatření exekutivy. Paní ministryně Schillerová dokonce krátce poté, co vyšla najevo změna režimu z vládních opatření na opatření ministerstva zdravotnictví, označila za keťase v podstatě všechny, kdo by o legálním nároku jen uvažovali.

Z jejího vystoupení na člověka dýchl černobílý kinožurnál z dob, ve kterých byli také pranýřováni jednotlivci, kteří pro přesvědčení o osobních právech neviděli les kolektivního štěstí.

Právě boj s domnělými keťasy vedl vládu k tomu, že zvolila onu právní kličku, kterou minulý týden soudce Štěpán Výborný nazval „přepnutím“. Za autora tohoto řešení byl ministrem vnitra Janem Hamáčkem označen exministr spravedlnosti a šéf vládních legislativců Jan Kněžínek. Podle informací České justice v tomhle kličkaření ale není sám, ruku k dílu měli přiložit i již zmíněná Alena Schillerová a také vládní advokát Karel Muzikář.

Jeho advokátní kancelář je také podepsána pod námitkou podjatosti celého senátu Městského soudu v Praze, kterážto byla spatřována v tom, že soud umožnil žalobcům reagovat na ono vládní „přepnutí“ a změnit žalobní důvod. I tento postup lze, s ohledem na to, že tak Muzikář učinil v zastoupení vlády, považovat za mimořádný počin, který by neměl zapadnout. Nejvyšší správní soud (NSS) se také s námitkou podle toho vypořádal a odmítl ji jako nedůvodnou.

Ve výčtu neotřelých právních počinů vlády by nemělo zapadnout ani nezákonné zrušení doplňovacích senátních voleb na Teplicku. Řešení sice nadmíru efektivní a rychlé, které kdyby ovšem nezrušil NSS, znamenalo do budoucna pro vládu možnost v podstatě zrušit jakékoliv volby, třeba z důvodu chřipkové epidemie či salmonelózy. Pro pochybovače lze připomenout, že komunistická justice také v počátcích řádila na podkladě prvorepublikového zákona na ochranu republiky. Že žijeme v době poněkud nakřáplých hodnot, kdy většina občanů nepociťuje svobodu za něco absolutního, je možné číst v každém průzkumu veřejného mínění posledních let. V takto nebezpečně prosyceném prostředí je potřeba, aby soudy elegantně sfoukávaly svíčky, aby se časem nezměnily v zástupy pochodní.

Zatím jsme v situaci, kdy horliví úředníci předkládají zmateným politikům právně neotřelá řešení, která jsou přijímána často ve zmatku, vyhlašována na nočních tiskových konferencích a jejichž znění je pak dodatečně upravováno. Že v tom není politický záměr a v čele státu nemáme lídra s orbánovským leskem v oku, nasvědčuje i reakce premiéra Andreje Babiše na ono rozhodnutí soudu z minulého týdne. Babiš se totiž podivil nad tím, že soud zrušil vládní opatření, která měla zachránit tisíce životů. Problém je, že kdyby to byla vládní opatření, soud nemusel nic rušit, bojler není brojler.

Reakce Pražského hradu, kdy mluvčí prezidenta obratem soudce spojil s odpovědností za případné následky v podobě obětí pandemie, lze asi zařadit do onoho povzdechu nad otráveným ovzduším, v němž už léta žijeme. Ale abychom byli korektní, Hrad v tom není sám: už před šesti lety jistá vedoucí státního zastupitelství reagovala obdobně, když soud neshledal důvody vazby u Iva Rittiga. Tehdy také paní státní zástupkyně konstatovala, že od této chvíle soud přebírá odpovědnost za průběh trestního řízení. Někdy se ovšem za stejnou věc tleská.

Ale zpět k tématu. Je-li tu dnes někdo opravdovým „právním spekulantem“, pak je to především vláda, nikoliv ti, kdo ještě ani nepožádali o odškodnění. A vztahuje-li se ono označení na všechny, kdo nesouhlasí s kroky vlády či ministerstev a považují je tu za formálně špatná, jindy za obsahově sporná, pak je potřeba se proti tomu důrazně ozvat. Pak i já se musím označit za keťase, který pro osobní svobodu nevidí les kolektivního štěstí.

Petr Dimun