Středoevropský čas je přirozeným čili přírodním pásmovým časem. Odpovídá západu Slunce ve středoevropském pásmu. Právně umělý „letní čas“, zaváděný vládou, je pouhou odchylkou od přirozeného středoevropského času. Vyplývá tak ze zákona č. 54/1945 Sb., o letním čase. Potenciálně lze vládou zavést i další odchylku od přírody, a to zimní čas podle zákona č. 212/1946 Sb., o zimním čase.
Za živočišný druh, který je kriticky ohrožený, se z ptáků právně považuje slavík modráček středoevropský.
Nejde nám ale o čas, i když „letní čas“ je pro svou nepřirozenost problematický, ani o ohroženého slavíka, nýbrž o ústavní hodnoty a o právní otázku jejich nepříznivého dotčení Ministerstvem vnitra.
Na mysli máme veřejně dostupný, již nějakou dobu starý, stále platný politický dokument Centra proti hybridním hrozbám, oddělení Odboru bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra, bez data (asi z let 2019 až 2021) a se skrytím osob a služebních označení původců. Dokument je podle všeho výsledkem výkonu státní služby v oboru „zajišťování vnitřního pořádku a bezpečnosti“ podle zákona o státní službě.
Odedávna se říká, že „strach ujídá duši“. Snad je to osobní pocit strachu ovlivněný přebujelou představivostí, který brání ministerským úředníkům, aby uvedli svá jména a služební označení při „komunikaci“ s veřejností. I kdybychom snad měli pochopení pro možné zděšení některého před veřejností skrytého úředníka, těžko právně (a služebně) připustit, aby se lidé ovládaní svými pocity kupříkladu strachu, úzkosti, nelibosti či politické nadřazenosti jakkoli podíleli na „zajišťování vnitřního pořádku a bezpečnosti“ naší země včetně potenciálních právních, až mezinárodněprávních, dopadů.
Anonymní politický dokument Ministerstva vnitra nese název „Středoevropská identita jako součást protizápadního narativu na kvazi-mediální scéně“. Podívejme se, zda se jedná o právně zdařilý příklad „státní komunikace“ s veřejností.
„Zneužívání“ politické svobody a „nabourávání“ politických vazeb
Citovaný politický dokument Ministerstva vnitra hovoří o zneužívání pojetí středoevropského prostoru jako společné identity a politického celku. Podle ministerstva se tak děje v kontextu snah o negativní vymezení vůči dalším zemím a snah o nabourávání politických vazeb na naše spojence. Uvedený koncept má být lidmi zneužíván v „boji proti Západu“.
Nelze nepostřehnout náznak politického hodnocení svobodných lidí, coby „neuvědomělých občanů“, ze strany Ministerstva vnitra. Zjevně se tak děje z hlediska „občanské uvědomělosti“. Právě ideově-politickým (a právním) požadavkem „uvědomělosti“ bývalo neblaze protknuto československé právo v době nesvobody 1948 až 1989, které zůstává výstrahou ve veřejné paměti národa.
Současný dokument vznikl v ministerském oddělení, Centru proti hybridním hrozbám. Jeho obsah však spíše rozmělňuje právní (a politický) pojem „hybridních hrozeb“ cizích mocí. Navzdory tomu, že vznik takových hrozeb nelze vyloučit například ve snahách cizích mocí o ovlivnění českého veřejného mínění, a to ve prospěch vojenského, hospodářského nebo politického zájmu některé cizí moci. Takové hrozby tu ovšem bývaly odjakživa. Dnes mohou být pouze umocněny technickými prostředky.
Ministerský dokument obsahuje politickou kritiku zneužívání pojetí středoevropské identity některými našimi občany ve veřejném debatním prostoru. Zejména „aktéry prosazujícími kremelské a prokremelské zájmy“, řečeno právně neodborným novinářským jazykem. Tedy, nejen straníky nebo politickými aktivisty tohoto zaměření, ale kýmkoli z řad veřejnosti. Ministerský výčet „zneužívajících osob“ je pouze příkladmý.
Klíčové má být „zneužití“ středoevropské identity k neblahému cíli. Nikoli však k cíli právně zakázanému, jen úřednicky nechtěnému. A v tom spočívá právní podstata věci.
„Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“, čl. 2 odst. 4 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb.
Bývá to někdy niterný obsah vlastního svědomí, „vědomí ducha“, který zavelí nemlčet za určitých životně významných okolností a nestát stranou.
Ministerský dokument se neptá po pohnutkách a cílech svobodných lidí a kritizovaných občanských „narativů“ ani jej nezajímá možnost náhodné shody okolností. Ministerská kritika „narativu“ proto ulpívá na povrchu, a tím pádem nemůže být argumentačně přesvědčivá. Krom toho nelze vyloučit, že kritizovaný „narativ“ může vyplývat z pocitů osobních či sociálních neštěstí apod. A s tím těžko politicky bojovat při „zajišťování vnitřního pořádku a bezpečnosti“ státu. Nabízí se proto lidštější politický přístup včetně sociálního cítění.
Na právním případu nelze přehlédnout, že Česká republika a Ruská federace byly v době zveřejnění dokumentu podle mezinárodního práva „spřátelené státy“. Jmenovitě na základě ratifikované a vyhlášené Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci z roku 1993, platné od 1996, (sděl. č. 99/1996 Sb.). Uvedená mezinárodní smlouva má ústavní přednost před zákonem. Právě s ohledem na citovanou mezinárodní smlouvu mělo a mohlo Ministerstvo vnitra ve svém dokumentu, určeném široké veřejnosti, vše věcně podloženě a právně argumentačně objasnit, popř. na právní výklad odkázat.
V minulé době nesvobody jsme slýchali:
„Komu tím prospěješ, soudruhu!?“, „I kdybys měl pravdu, prospěješ tím americkým imperialistům!“. Proto: „lidé, mlčte!“ Říkávalo se také „raději mlč, ať nenarazíš“. Jistě, v době nesvobody vyznačující se hrozbou přímé či nepřímé odplaty bez pořádného zastání to lze do jisté míry pochopit.
Ústavně však nelze v dnešním případě hovořit o „zneužití“ politické svobody projevu ani o „zneužití“ politické svobody myšlení či svědomí, pakliže výkonem politické svobody vyvolaný následek není zakázaný; tudíž je po právu. Zákonný zákaz by musel být ústavně a mezinárodně lidskoprávně konformní. Směl by být opřen pouze o nezbytné zákonem taxativně dovolené důvody.
Přispěním do veřejné debaty o věcech veřejného zájmu včetně ministerstvem zmíněných „kulturních témat“ nedochází k porušení žádné právní povinnosti. I kdyby následek byl momentálně většinově politicky (či morálně nebo jinak) nevhodný. Nejedná se o zákonem vymezený delikt. A to bez ohledu na to, zda by se snad mohlo jednat o dočasnou politickou nevhodnost či o obecnou nemorálnost.
Úředníci Ministerstva vnitra nejsou zákonem povoláni k politickým nebo morálním hodnocením obyvatel, natož k jejich přinejmenším nepřímým odsudkům. Opak by mohl, krajně vzato, zavánět nepřijatelnými „sociálními kredity“ či „malusy“ za „nedostatečnou občanskou uvědomělost“. Proto se ministerstvo musí takových či podobných projevů či pouhých náznaků zdržet, neboť mu nejsou dovoleny. Ministerstvo vnitra by muselo, prostřednictvím vlády, požádat o dovolení toho, kdo o právních deliktech formou zákona rozhoduje. Tedy Parlament jakožto orgán zastupitelské demokracie. Není známo, že by se tak stalo.
Stranou necháváme závažné trestné činy, které ostatně nezmiňuje ani ministerstvo. Například skutky, které mají povahu úmyslného rozvracení republiky za účasti násilí nebo činy povahy teroru nebo jiného trestného činu proti České republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci.
Služebně „zajišťovat vnitřní pořádek a bezpečnost“ – navíc za stavu veřejného pokoje a míru – nelze mocenským a zároveň paušalizujícím káráním části svobodných občanů včetně novinářů za jejich kritické mínění o „Západu a zejména EU“. A navíc „zpoza buku“, lehce pokoutně. I kdyby občanské „vykreslování Západu“, řečeno po úřednicku, vyznívalo záporně, mělo a mohlo Ministerstvo vnitra věnovat pozornost tomu, zda záporné hodnocení je opřeno o pravdivý skutkový základ. Pokud ano, bylo by – právně vzato – subjektivní hodnocení v pořádku. Ač by kdokoli jiný snad mohl být jiného hodnotícího mínění, např. pro svůj odlišný světonázor apod.
Ne všechno, co je zákonem nezakázané, je ovšem v místě a čase politicky libé nebo účelné či obecně morálně (nebo nábožensky, hospodářsky aj.) přijatelné.
Jenže, demokratická společnost je již svou povahou lidsky různorodá a zároveň rovnoprávná. Tyto podstatné znaky ústavně profilují demokratický právní stát.
Demokratická společnost ústavně vyvěrá ze zásad občanské společnosti, která se vyznačuje názorovou pluralitou, do níž povahově patří i lidské myšlení „jiné“, „neinformované“, „naivní“ „podivné“, „hloupé“, „znepokojující, dokonce i „pobuřující“ nebo „protistátní“, pakliže by jeho veřejné projevy nebyly správně nebo soudně trestné. A o trestnosti nelze v našem případě hovořit. Ostatně ani skrytí ministerští úředníci ve zmíněném dokumentu nemluví o trestnosti.
V době nesvobody v Československu v letech 1948 až 1989 bylo sice možné uplatnit politické svobody, avšak jen v ústavním souladu se „zájmem pracujícího lidu“. Co bylo v takovém zájmu, direktivně určovala ústavní elita, „bojový svazek“ a „předvoj dělnické třídy“, KSČ.
Tato doba padla a odvál ji čas do propadliště dějin. Zůstává však „živá“ ve veřejné paměti. V současnosti se jedná o uplatnění politických svobod v souladu s ústavní hodnotou občanské společnosti, vyznačující se názorovou pluralitou. Žijeme v úplně jiném světě. Potíž ale spočívá v tom, že některé lidské povahy nebo špatné vlastnosti či sklony zůstávají stejné či se stále opakují. Na mysli máme například povýšenost nad jinými lidmi se sklonem k elitářství nebo autoritářství při nedostatku sociálního cítění. Ne každý člověk je schopen řídit stát.
Politické svobody v občanské společnosti
Občanské společnosti je pojmově cizí politické či politicko-ideologické autoritářství ze strany kohokoli, kdo má ve svých rukou dočasnou veřejnou moc. I kdyby snad byl úředníkem ministerstva. A to nemluvíme o záměrném vytváření obrazu a hledání „vnitřního nepřítele“ v řadách svobodného obyvatelstva (vedle „vnějšího nepřítele“), které bývá příznačné pro každého méně schopného vládce za každého politického režimu a jež bylo (i trestněprávně) typické právě pro minulý režim v Československu.
Politická svoboda svědomí, myšlení a hlásání volně zformovaného vlastního mínění zásadně odpovídá obecně sdíleným hodnotám lidství v duchu preambule Listiny základních práv a svobod. Rozumí se tím politická svoboda žít podle svého, která je prostá přímého nebo nepřímého zasahování orgánů veřejné moci. – Kromě zákonem dovolených a všeobecně zásadně přijímaných výjimek v zákonech o přestupcích, přečinech a zločinech, například v trestním zákoníku.
Způsoby nepřímého státního zasahování, například v podobě ovlivňování či vyvolávání nepříznivé společenské atmosféry, bývají různé. Svou úskočností však mohou být společensky nebezpečnější, nežli by byl předvídatelný a pojmově vymezený přímý zákonný zákaz.
Ministerstvo vnitra nesmí jakkoli vzdorovat ústavní hodnotě občanské společnosti, kterou naopak musí ústavně ctít. V opačném případě by mu hrozila přinejmenším ztráta důvěryhodnosti a politické legitimity.
Politicky čelit „jiným názorům“ může vláda snadno. Otevřeností, sdělností, mravností, vroucí upřímností a zejména věcností i typu „padni, komu padni“ bez zastírání nepříjemných jevů a bez mocenského nakazování, co a kdy si má „lid“ myslet a hlásat. Bez věcnosti nelze zjistit ani zastávat pravdu. V době veřejného pokoje a míru, ve které žijeme, to vše platí dvojnásob. K tomu ale musíme mít zkušené, silné a zralé vůdčí osobnosti a úředníky, kteří se před veřejností neskrývají.
Pravou státní propagandu nelze vybudovat bez pravdy vyvěrající z věcnosti. Eventuální emočně labilní osobní projevy dočasně „mocných jednotlivců“, například zděšených či vystrašených politiků, straníků nebo úředníků, nijak nepomohou veřejnému blahu veřejného pokoje a míru. Takové lidské činy spíše volají po poskytnutí obyčejné lidské pomoci v osobních nesnázích, je-li taková pomoc skutečně na místě. Například u lidí zbytečně bojácných, kteří jsou duševně schopni přijmout povzbuzení. U někoho může postačit jen zlepšení duševní hygieny či změna prostředí nebo činnosti.
Nikdo z nás není „stroj“. Kdokoli se můžeme dostat do divného pocitového rozpoložení anebo se dokonce stát podivínem. Stát se člověkem úzkostným s potlačeným strachem a nesnášet odlišné mínění. Třeba jen ze „strachu z poznání pravdy“, pakliže by byla „jiná“ než některá státní propaganda. V takovém případě bychom ale neměli vykonávat státní (ani jinou) moc nad ostatními lidmi ani se podílet na státní bezpečnostní politice, ale věnovat se sami sobě a nejlépe v přírodě. Snad i za pomoci rodiny.
I kdyby pojetí středoevropské identity skutečně bylo u části české veřejnosti součástí jejího „protizápadního narativu“, jak tvrdí Ministerstvo vnitra, nic by Ministerstvu vnitra do toho nebylo. Jednalo by se o politické či jiné, například světonázorové, morální, náboženské či hospodářské, mínění některých svobodných občanů, kteří spoluvytvářejí názorově pluralitní občanskou společnost. „Západ“ v globálním pohledu ostatně tvoří jen jednu z proměnlivých dílčích částí světa. Občanská společnost, která je již svou povahou nutně názorově pluralitní, výslovně patří mezi ústavní hodnoty naší republiky. Ústavním zadáním Ministerstva vnitra je ctít české ústavní hodnoty a vykonávat státní správu v jejich duchu.
Legálním úkolem Ministerstva vnitra naopak není jakkoli, přímo či nepřímo, vnášet subjektivní úřednické názory do svobodného veřejného diskurzu o věcech veřejného zájmu. Bez ohledu na to, o jaké „tržiště informací“ se jedná. Zda o sféru „mediální“, nebo „kvazi-mediální“. Natož snad, opět přímo či nepřímo, vnášet své subjektivní úřednické smýšlení do ústavně chráněné svobodné politické soutěže politických stran a politických hnutí, která s tím může (anebo nemusí) souviset. Do subjektivního mínění patří i moralizování cizích lidí. Věcně určující je, z jakých hledisek sami vycházíme a jak vůbec chápeme podstatu člověka a smysl bytí. I kdyby někdo jednal „podivně“, neznamená to samo sebou, že se věcně (nebo právně) mýlí. Formu, ač by snad působila „divně“, nelze vynášet nad věcný obsah sdělení. Jinak bychom se pravdy těžko dobrali.
Předesíláme, že různá mínění, i protichůdná, týkající se středoevropské identity jsou záležitostmi běžnými. Jedná se o projevy ústavně zaručené politické svobody svědomí, myšlení a názorového projevu každého jednotlivce. Jedno, zda se líbí skrytým úředníkům (či komukoli jinému), anebo se jim nelíbí. Tak to již v demokratickém právním státu, jenž ctí ústavní hodnoty, chodí. Pocity libosti, nebo nelibosti můžeme mít každý podobné, anebo naopak jiné či v některém případě třeba žádné. Lidská nitra nejsou vždy stejnorodá.
Již vzhledem k postavení a poslání ministerstva, v jehož čele navíc stojí ministr, který je zároveň 1. místopředsedou vlády (Rakušan), je anonymní politický dokument Ministerstva vnitra právně objektivně způsobilý přispět k vyvolání a udržování ústavně nepřijatelné společenské atmosféry obav z mocenského „odsudku“ určitého svobodně vyjádřeného mínění, které nemusí být, bez ohledu na důvod, souladné s momentálním politickým názorem skrytých ministerských úředníků.
Nemusí se jednat jen o obavy z hrozby přímých či nepřímých nepříznivých následků, například při ucházení se o veřejnou zakázku, o státní službu nebo jiné zaměstnání, anebo z následků na pracovišti nebo jinde ve společnosti s možným přenosem až do rodinného života. Cokoli ze strany orgánu veřejné moci, co může, byť jen náznakově, právně objektivně přispívat k vyvolání atmosféry autocenzury, totiž působí společensky nepříznivě. A to i na úkor ministerstvem politicky dovolávané „liberální demokracie“. Vše z toho se totiž příčí zásadám občanské společnosti, které jsou ústavní hodnotou.
Autocenzura bývá pocitově spojena s obavami, strachem anebo naopak s rozumovou vychytralostí sledující osobní či majetkové výhody. Její projevy mohou být až tak silné, že svážou vlastního ducha, neboli utlumí „jemné“ lidské nitro a popřou vlastní svědomí. Někdy z důvodu obav z nepřízně, jindy z touhy po přízni.
Navíc se v daném úřednickém právním případě nejedná o politiky, kteří by snad mohli v politické soutěži emočně cílit na své potenciální voliče a rozněcovat či usměrňovat jejich nálady, touhy apod. I tak by ale přinejmenším morálně-politicky neměli cílit na vyvolávání obav ze svobodných projevů svobodného myšlení. Výkon státní správy je právně ovládán zcela jinými principy.
Pokud by Ministerstvo vnitra snad ovládl strach z „malování čerta na zeď“, zděšení z ohrožení „politické pozice“ státu, nelibost z toho, „co by tomu řekli jiní“, nutkání k zapuzování, mocenský pocit „majitele pravdy“ anebo jiné negativní pocity některých skrytých úředníků z toho, co by si snad část občanské společnosti myslela a projevovala, svědčilo by to přinejmenším o nedostatku „služební zralosti“. V horším případě až o kárném provinění podle zákona o státní službě. Mohla by se zde projevit snížená schopnost věcného posuzování rozmanité a zároveň proměnlivé a více faktorové skutečnosti při výkonu státní služby. Zároveň také neúcta k ústavní hodnotě občanské společnosti, která se vyznačuje názorovou pluralitou. „Strach není dobrým rádcem“, a to neplatí jen pro výkon státní služby.
Selský rozum
Ministerstvo vnitra kritizuje, že pro identitu střední Evropy je charakteristický důraz na „selský rozum“. Ten má být stavěn proti „údajným výstřelkům Západu zejména v oblasti kulturních témat“. Zmíněná „kulturní témata“ se ovšem netýkají libých televizních seriálů, nýbrž politických ideologií ve vyhrocené době „kulturního boje“, který probíhá i bez zřetele na stav mínění možná většiny obyvatel planety. Mezi „kulturní témata“ patří například diskutovaná otázka sociálního rozmělnění lidské podstaty bez ohledu na přirozenost člověka. Tím by se změnila nejen tvářnost společnosti, ale zejména její hluboké vazby na samotné pojetí člověka z hlediska podstaty a smyslu lidského bytí. Přirozenost není sociálním přežitkem, nýbrž lidskou vlastností odjakživa.
Nejedná se o nic „kulturně“ nového. Již československý socialistický občanský zákoník z roku 1964, zrušený u nás až roku 2012, používal namísto „člověka“ právní (a sociální) pojem „účastník občanskoprávních vztahů“.
Jinak řečeno, Ministerstvu vnitra v dané souvislosti vadí používání „selského rozumu“.
Pod „selským rozumem“ běžně chápeme zdravý rozum. Neboli logickou úvahu o obecně přijatelném řešení praktického politického (a právního) problému. Podkladem bývá obecná a často i generačně předávaná zkušenost s příznivými výsledky. Neboli empirie bez potřeby znalostí politických (a právních) doktrín, teorií apod. Rovněž tak empirie prostá bezduchého formalismu. Jistou míru subjektivního nádechu sice nelze vyloučit, ale ta již patří k životu. „Zdravost“ rozumu je lidská vlastnost, která spočívá ve věcnosti, jakož i v tom, že se jedná o rozum, který je ovládnut „jemným“ vnímáním lidské přirozenosti (a citem pro spravedlnost). Právně můžeme mluvit o přirozeném právním vědomí prochvělém citem. Právní cit je spjat se svědomím, jehož se právo dovolává.
Jistěže můžeme veřejně vést svobodné rozpravy o probíhajícím „kulturním boji“. Těžko však přesvědčovat již „přesvědčeného“ nebo fanatického. Příčiny až bytostně odlišných lidských názorů spočívají v hlubokých mezilidských rozdílnostech světonázorových, filozofických či náboženských. Ty mohou doznat vnější podobu odlišných názorů politických. Například při svobodných volbách nebo uplatněním práva shromažďovacího a práva petičního.
Podle Ministerstva vnitra „Střední Evropa je tak dávána do protikladu k Západu (a zejména EU) jako prostor »normality«, který ještě není zkažený nesmyslným pokrokářstvím, jenž nicméně často reprezentuje témata, jako je ochrana menšin nebo např. zelená politika.“ S míněním skrytých ministerských úředníků lze souhlasit, anebo nesouhlasit. Představy o „zkaženosti“ společnosti mají lidé různé. A to nemusíme ani chodit nikam do „podsvětí“.
V čem by měl spočívat nepříznivý následek „systematického budování tohoto typu politické identity“? Podle ministerstva by svobodné občanské projevy tohoto druhu mohly vést k „posilování izolacionistického smýšlení o sobě sama nebo oslabování mezinárodní solidarity či pocitu přináležení k Evropské unii nebo Západu jako civilizačnímu okruhu. To může v dlouhodobém měřítku znamenat riziko pro pozici České republiky v mezinárodním systému.“ Rozumně se nezdá, že by snad „pozice České republiky v mezinárodním systému“ byla tak vratká, aby ji ohrozilo obyčejné lidské smýšlení některých občanů, projevené na „kvazi-mediální“ scéně.
Potíž spočívá v tom, že Ministerstvo vnitra si svými úředníky při výkonu státní správy vnitřního pořádku a bezpečnosti osobuje úlohu řešit „pocity“ svobodných lidí. Kupříkladu „oslabování pocitu přináležení k EU“ se podle ministerstva již samo o sobě stává nežádoucím následkem výkonu politické svobody svědomí, myšlení a projevu. A přitom se jedná o následek, který i kdyby snad nastal, byl by po právu a ústavně konformní. Žádná právně povinná „politická shoda“, natož pocitová, neexistuje. Záleží totiž na osobnostní různorodosti svobodných lidí a na jejich svobodné vůli. Někdy i na zkušenosti, která může jinému chybět.
O „upevňování politické o morální jednoty naší společnosti“ ovšem hovořilo prohlášení československé socialistické Ústavy z roku 1960.
Nelze proto vyloučit pochybnosti o tom, zda naznačená současná činnost orgánu státní správy zavdává nebezpečí vzniku ideologického autoritářství, které by bylo přičitatelné českému státu.
V podstatě se nejedná o nic nového pod Sluncem.
Již v minulosti u nás docházelo ke „zbožštění“ některých „úradků lidských“. Ať to kdysi byla Svatá říše římská národa německého, Svatá inkvizice, Svatá aliance, německá Třetí říše anebo pozdější, komunisticky „posvátná“ státní hranice či dnes ministersky „posvátná“ pocitová přináležitost k EU (a Západu). Proti pocitu Evropanství, třeba při našem pobytu v Austrálii, kde Švéd nebo Portugalec se stává „krajanem“, nelze rozumně nic namítat. A takových případů, i závažnějších, bychom mohli uvést hodně. Nelze však ubíhat od zdravého rozumu do politicko-ideologického „posvátna“. Dějinné zkušenosti s takovými neblahými jevy a zejména s jejich fanatickými nebo ustrašenými „vykonavateli“ máme špatné.
Vzpomeňme jen na politicko-ideologické a státně propagandistické heslo „Se Sovětským svazem na věčné časy!“. Bývalo bráno za „vysokou hodnotu“ a slavnostně používáno v minulém československém politickém režimu nesvobody v letech 1948 až 1989. Pojem „věčnosti“ je metafyzický. V pozemské materiální realitě však platí jen „dočasnost“. „Všeho do času.“ A tak se i stalo.
Legitimní politický zájem na středoevropské identitě a na sounáležitosti Visegrádské skupiny
Co vůbec tvoří středoevropskou identitu? Přinejmenším společná politická zkušenost udržovaná ve veřejné paměti. – Vedle takových specifických společných prvků, jako je středoevropská kuchyně, kultura či některá tradiční řemesla. Mezi ně patří například modrotisk, mezinárodněprávně zařazený do nemateriálního kulturního dědictví.
Právně vzato se středoevropská identita vyznačuje oblastním, středoevropským, mezinárodním právem. Politicky zase Visegrádskou skupinou, jež je politickým seskupením států, pramenícím v roce 1991.
Doplňme, že Ministerstvo průmyslu a obchodu vydalo v roce 2011 příležitostnou poštovní známku věnovanou 20. výročí založení Visegrádské skupiny. O deset let později stejné ministerstvo vydalo příležitostnou poštovní známku z emise Společné vydání: Visegrádská skupina.
Zmínit musíme též programy státůStředoevropské iniciativy, vedle Visegrádské skupiny.
Podobně můžeme v Evropě hovořit například o „severské identitě“. Jejím mezinárodněprávním vyjádřením je Severská rada, tvořená pěti severskými státy a jejich třemi samosprávnými územími. Nemluvě o další identitě, a to zemí Beneluxu.
Sounáležitost, veřejný pokoj a mír, jakož i hospodářská stabilita středoevropského regionu, patří mezi politické a mezinárodněprávní hodnoty. V zásadě odpovídají obecně sdíleným hodnotám lidství, ze kterých vyvěrá preambule české Listiny základních práv a svobod.
Spočívá v nich naděje na štěstí obyvatel svobodně žijících v míru, který všem lidem umožňuje nerušeně osobnostně vyrůstat. Vždy však bděle a s odvahou k obraně. Aniž by se však měl veřejný pokoj či mír vyznačovat myšlenkovou či jinou strnulostí, prostou pohybu svobodného ducha.
Mezinárodně oblastní i vnitrostátní veřejný pokoj a mír se odvíjejí v prvé řadě od vnitřního klidu a míru jednotlivých lidských bytostí. Od jejich pozitivního niterného naladění včetně schopnosti soucítění s oběťmi válek a jiných pohrom, které prosakuje navenek upřímným činem. Bez pokrytectví, licoměrnosti nebo vyděšení z politiky či z dění sil přírody.
Středoevropský prostor v oblastním mezinárodním právu
Středoevropský prostor doznává právní rámec v podobě oblastního, tj. středoevropského, mezinárodního práva. Podobně jako například prostor středomořský (středozemský) nebo severský, který je rovněž právně zachycen v oblastním mezinárodním právu.
Nejprve musíme zmínit Středoevropskou dohodu o volném obchodu z roku 1992, (sděl. č. 54/1995 Sb.). Dohoda byla mezi Slovenskem, Polskem, Maďarskem a Českem předběžně užívána od jara 1993. Později přistoupilo Bulharsko, Rumunsko a Slovinsko. Dohoda má též Dodatkové protokoly. Zrušena byla roku 2004 v důsledku vstupu příslušných států do EU. Dílčí, oblastní, volný obchod tak již ztratil význam.
Vedle toho se sluší upozornit na dvě platné mezinárodní smlouvy. Na mysli máme česko-maďarsko-polsko-slovenskou Dohodu o ustavení Mezinárodního Visegrádského fondu z roku 2002, (sděl. č. 120/2002 Sb. m. s.). Sídlem fondu je Bratislava.
O rok později, v roce 2003, byla podepsána Dohoda o podpoře spolupráce v oblasti vysokoškolského vzdělávání v rámci Středoevropského výměnného programu univerzitních studií („CEEPUS II)“, (sděl. č. 20/2005 Sb. m. s.). A to mezi Rakouskem, Bulharskem, Chorvatskem, Českem, Maďarskem, Polskem, Rumunskem, Slovenskem a Slovinskem.
Roku 2011 byla sjednána Dohoda o zřízení Středoevropského funkčního bloku vzdušného prostoru, (sděl. č. 90/2012 Sb. m. s.). Dohoda byla sjednána mezi Rakouskem, Bosnou a Hercegovinou, Českem, Maďarskem, Slovenskem, a Slovinskem.
Dlužno připomenout též Dohodu o Visegrádském patentovém institutu z roku 2015, (sděl. č. 61/2015 Sb. m. s.). Visegrádský patentový institut je usídlen v Budapešti.
Zmínit musíme další akty i rázu politického, jako je například Středoevropská platforma kybernetické bezpečnosti nebo programy států Středoevropské iniciativy aj. V tomto smyslu u nás probíhá i školské vzdělávání.
Některé z vyjmenovaných mezinárodních smluv byly v Česku ratifikovány a vyhlášeny. Mají proto ústavní přednost před zákonem, pokud by zákon stanovil jinak.
Závěrečné podněty
Popsaný stav ohledně Ministerstva vnitra je právně objektivně způsobilý být vnímán veřejností jako svého druhu mocenský státní projev rozdělující občanstvo, který v sobě nese protiústavní rys politicky-ideologického autoritářství.
Na tom nic nemění, že po dobové politické stránce mohou mít jednotlivé členské státy Visegrádské skupiny rozdílné politické názory na jednotlivé politické postupy a řešení. Tak, jak se mění dočasné vlády jednotlivých států, je něco takového pochopitelné a běžné. Podobně tomu bývá ve všech politických seskupeních, pakliže by nebyly politicky vedeny autoritářsky či by jakkoli jinak potlačovaly názorové menšiny.
Závěrem si položme právní otázku, zda nastíněný stav způsobený Ministerstvem vnitra má právní řešení?
Ano, má a je dvojího druhu:
Za prvé, bezodkladně odkrýt před veřejností skryté osoby úředníků Ministerstva vnitra včetně jejich služebních označení podle zákona o státní službě. Nelze občansky trpět, aby bezpečnostní politiku demokratického právního státu jakkoli vytvářeli nebo se na ní podíleli před veřejností skrytí ministerští úředníci.
Závažnou záležitostí je již ta skutečnost, že státní bezpečnostní politiku s dopadem na veřejnost a na ústavně chráněné politické svobody svědomí, myšlení a projevu, a tím pádem i na celkovou atmosféru politické svobody ve společnosti, netvoří politici, resp. ze svobodných voleb vzešlá vláda, nýbrž „pouzí“ úředníci ve státní službě.
Za druhé, po právním prověření okolností případu včetně odpovědností jednotlivců a jejich přístupů k nápravě se nám potenciálně nabízí zvážení následujících právních kroků: snížení služebních hodnocení, zahájení kárných řízení a reorganizace správního úřadu. Dotčení úředníci mají dostatek procesních práv ke své obhajobě. V kárném řízení, soudně přezkoumatelném, se mohou úředníci nechat zastoupit advokáty.
V kárném řízení lze potvrdit nebo rozptýlit pochybnosti o tom, zda státní zaměstnanci při výkonu státní služby dodržovali předpis, ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústavu České republiky, ve znění pozdějších předpisů. A to tak, aniž by se úředníci jen nepřímo nepříznivě dotkli ústavně chráněných hodnot politické svobody svědomí, myšlení a projevu. Zejména tím, že by výkonem státní služby přinejmenším nepřímo přispěli k vytváření společensky nežádoucí atmosféry „dohlédací společnosti“. Anebo by jinak, ač by jen nepřímo, narušovali chod občanské společnosti či ohýbali její zásady, popř. nepřímo znevažovali část veřejnosti odlišného mínění, „jiného uvědomění“.
Proto je namístě s laskavou přísností připomenout legální povinnost zachovávat služební kázeň.
V popsaném případě by se podle všeho nejednalo o jen vytknutelný „drobný nedostatek“ při výkonu státní služby, ale spíše o projev zlé víry. Neboli o projev nepřímého úmyslu, jak znevážit odlišné mínění svobodných lidí o středoevropské identitě, anebo o hrubou nedbalost ústavně zaručených politických svobod svědomí, myšlení a projevu. A to i za nepřímého použití paušalizující „nálepky“ nehodného. Navíc bez zřetele na pohnutky a cíle, u nichž nelze paušálně vyloučit možnou, věcně podloženou, obecnou prospěšnost nebo obecnou přijatelnost.
Každý víme, že „vše je kýmkoli zneužitelné“, tedy i cizí mocí v jejím vlastním státním zájmu. Reálně však není možné a ústavně ani dovolené, aby státní správa „vše“ řešila, pakliže by se nejednalo o kriminální skutky. I v takovém případě by se ale jednalo o pravomoc a příslušnost zcela jiných státních orgánů nežli Ministerstva vnitra.
Jevy špatné veřejné správy jsou obecně známy a kriticky udržovány ve veřejné paměti i na základě neblahých zkušeností s minulým režimem v Československu. Jak již bylo řečeno, společensky nebezpečnější někdy bývají nepřímé, spíše pokoutně a „měkce“ vedené mocenské činnosti směřující k vytváření nepříznivé společenské atmosféry. O zbytek se povětšině „postarají“ sami lidé, kteří se chtějí „státu zavděčit“ anebo „státní moci přizpůsobit“ a těžit z ní pro sebe výhody do té doby, nežli padne. Taková chování by však neměla být morálním standardem žádné slušné společnosti, „liberální demokracii“ nevyjímaje.
Žijme přítomností! Poučme se však z naší nedávné minulosti. „Povinnou četbou“ politiků a úředníků by proto měl být soubor časopiseckých statí z let 1962 až 1968, nazvaný Politika pro každého, od politika, spisovatele a scénáristy Jana Procházky. Knižně soubor vyšel v roce 1968. Podruhé až 1991. Knižní vydání obsahuje i části, jejichž zveřejnění zakázala Hlavní správa tiskového dohledu Ministerstva vnitra nebo pozdější Ústřední publikační správa. Autor projevil vlastní názor. Vskutku „četba povinná“.
Naznačený způsob ministerského myšlení a výkonu státní služby je sám o sobě nejistý. Nepočítá totiž nejen s možnou změnou globálně politickou, k níž čas od času docházívá, ale ani s takovou běžností, jakou může být výsledek svobodných voleb ve veřejném pokoji a míru.
Co kdo zasel, může se lehce obrátit proti němu.
Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.
