V posledních letech jsou poměrně častým předmětem trestního řízení případy, ve kterých vyvstává pro orgány činné v trestním řízení nutnost vypořádat se u svědků (často v postavení příslušníků bezpečnostních sborů) před jejich vyslechnutím s jednou podstatnou okolností a tou je povinnost mlčenlivosti.
Vzhledem k tomu, že bez přiléhavého se vypořádání s touto povinností nemůžou orgány činné v trestním řízení přistoupit k úkonu výslechu svědka s veškerou jeho následnou komplexností a procesní použitelností, je potřebné a nutné, aby se v problematice povinnosti mlčenlivosti adekvátně orientovaly. Povinnost mlčenlivosti je ve své podstatě sama o sobě povinnost s velmi širokým rozsahem, přičemž když se tato povinnost nadále propojí s požadavky stanovenými pro oblast ochrany utajovaných informací, stává se mnohdy nepřehlednou a adekvátně výkladově neuchopitelnou. Nechť proto tento text, v krátkosti se nastíněnému tématu věnující, přispěje k jeho další osvětě.
Povinnost mlčenlivosti uložená státem je povinnost zakotvena v mnoha různých právních předpisech. Povinnost mlčenlivosti příslušníkovi bezpečnostního sboru jednak ukládá specifický zákon k výkonu jeho služby – zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, zákon č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a další zákony upravující jednotlivé bezpečnostní sbory, tak dále všem těmto příslušníkům společně nadřazený zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
Co se týká povinnosti mlčenlivosti příslušníka bezpečnostního sboru ohledně skutečností zjištěných při plnění úkolů svého sboru, které jsou následně relevantní pro policejní orgán, státního zástupce nebo soud, ale nejsou zvláštním zákonem specifikované jako utajované, tak zde je povinnosti mlčenlivosti příslušník (jež je stále ve služebním poměru) zbaven přímo specifickým zákonem, který upravuje okolnosti výkonu jeho služby v konkrétním bezpečnostním sboru (např. § 115 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky). Ovšem co se týká zbavení mlčenlivosti pro potřeby orgánů činných v trestním řízení ohledně svědecké výpovědi ve vztahu k utajovaným informacím, tak zde je situace výkladově o něco složitější a v daném případě se zde prolíná zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti se zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestním řádem).
„Nenápadná“ poslední část odstavce 3 v § 99 trestního řádu upravuje celkem zásadně povinnost mlčenlivosti svědka ve vztahu k utajovaným informacím a o faktu, že je předmětný odstavec opravdu „nenápadný“, svědčí různá nepřiléhavá vyjádření a stanoviska k této problematice. Namátkou lze vybrat třeba stanovisko na webu Unie státních zástupců České republiky, kde v záložce Jaká jsou práva svědka – Zákaz výslechu – je uvedeno: „Jako svědek nesmíte být vyslechnut ani o okolnostech týkajících se utajovaných informací chráněných zvláštním zákonem, ledaže byste byl této povinnosti příslušným orgánem zproštěn. Co jsou utajované informace stanoví zvláštní zákon (zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti). V praxi je však trestních věcí, v nichž jsou předmětem projednání utajované informace, velmi málo.“ Tedy tímto stanoviskem je veřejnost prostřednictvím oficiální webové stránky spolku státních zástupců informována o tom, že povinnost mlčenlivosti ohledně utajovaných informací trvá do doby, než dojde ke zbavení povinnosti mlčenlivosti příslušným orgánem. Toto tvrzení však nelze označit za relevantní, neboť jak jest přímo uvedeno v zájmovém odstavci 3 § 99 trestního řádu, tak se zákaz výslechu ohledně povinnosti mlčenlivosti nevztahuje na utajované informace klasifikované stupněm utajení Důvěrné nebo Vyhrazené. V daném případě je nutno vzít na zřetel podstatný fakt, že prolomení povinnosti mlčenlivosti ve vztahu k utajovaným informacím stanovené přímo v trestním řádu je lex specialis vůči zákonu č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Ve zmíněném odstavci 3 § 99 trestního řádu se pojednává o dvou nejnižších stupních utajení, jejichž klasifikaci stanovuje zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. V této souvislosti je potřeba i zmínit, že vybrané úkony trestního řízení se většinou zpracovávají ve stupni utajení Vyhrazené, v některých závažnějších případech ve stupni utajení Důvěrné, kdy v současné době se jedná o nikoli ojedinělé úkony. Ostatní dva vyšší stupně utajení – Tajné a Přísně tajné – se v trestním řízení de facto nevyskytují, a pokud by se tak stalo, tak zde by se opravdu jednalo o velice specifický a ojedinělý případ. Co se týká celkového konkrétního trestního řízení (nikoli jen jeho jednotlivých vybraných úkonů), tak se ve vztahu k utajovaným informacím může vést ohledně spáchání trestného činu, kdy jakékoli ohrožení utajované informace je obsaženo již přímo ve skutkové podstatě, nebo se trestní řízení samo o sobě vede z nějakého jiného oprávněného důvodu v režimu stupně utajení.
Pokud se z pohledu lex specialis budeme držet litery trestního řádu tak dojdeme k poznání, že ohledně utajovaných informací klasifikovaných ve dvou nejnižších stupních utajení je povinnost svědka v rámci trestního řízení vypovídat a to i bez „v daném případě často nerelevantně deklarované“ povinnosti zbavení mlčenlivosti. A pokud by svědek před orgánem činným v trestním řízení odmítl vypovídat s argumentem, že by mohl vyzradit utajovanou informaci, kterou se dozvěděl z výkonu své funkce, pracovní či jiné činnosti a dovolával by se toho, že povinnosti mlčenlivosti nebyl odpovědnou osobou zbaven, tak jak již autorka textu uvedla výše – když se bude jednat o svědeckou výpověď týkající se stupně utajení klasifikovaného jako Důvěrné nebo jako Vyhrazené, tak takovéto tvrzení svědka jest zcela irelevantní.
Na výše uvedené by měly ze strany orgánů činných v trestním řízení navazovat další podpůrné úkony jako vyhodnocení do jakého maximálního stupně utajení může svědecká výpověď v daném případě reálně zasahovat a ověření si, zda je či byl svědek držitel oznámení nebo osvědčení (včetně platného poučení) a pro jaký stupeň utajení, případně zda mu byl někdy umožněn jednorázový přístup k utajované informaci pro vyšší stupeň utajení, než na který mu bylo vydáno platné osvědčení (v daném případě by se mohlo jednat maximálně o stupeň utajení Tajné). Z tohoto zjištěného pak samo vyplyne poznání, že pokud je či byl svědek z důvodu výkonu své funkce, pracovní nebo jiné činnosti držitel oznámení (což se rovná stupni utajení Vyhrazené) nebo osvědčení (v daném případě pro stupeň utajení Důvěrné) a nikdy mu nebyl umožněn jednorázový přístup k utajované informaci pro vyšší stupeň utajení, tak se de lege lata nemohl při výkonu své funkce, pracovní nebo jiné činnosti seznámit s utajovanou informací jiného stupně utajení a tedy je povinen na výzvu orgánu činného v trestním řízení vypovídat a podat svědeckou výpověď ve vztahu k utajovaným informacím ihned a to bez předcházejícího procesu zbavení povinnosti mlčenlivosti. Ze strany orgánů činných v trestním řízení v takovém případě není dána povinnost žádat odpovědnou osobu, pod kterou svědek ve vztahu k utajovaným informacím spadá či spadal, o zbavení mlčenlivosti takového svědka, a tím trestní řízení a podání svědecké výpovědi bezúčelně prodlužovat.
Autorka tohoto textu má v plánu se dané tematické oblasti věnovat prostřednictvím této rubriky i nadále. Text byl autorkou sepsán i s ohledem na aktuální stav, kdy je v připomínkovém řízení návrh novely zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, neboť se autorka domnívá, že jakékoli podněty a z nich vyplývající změny, jež mohou zasáhnout do stávajícího znění předmětného zákona a vztahující se k trestnímu řízení, by měly být prodiskutovány velmi detailně a pečlivě na různých odborných úrovních s cílem, aby tato připravovaná novela vedla k zefektivnění problematiky ochrany utajovaných informací v trestním řízení a nikoli k její případné větší problematičnosti.
Dle názoru autorky je potřeba otevřít k předmětnému širší diskuzi, neboť již současné trestněprávní praxi činní stávající zákonné znění nemalé aplikační problémy. Podporou názoru autorky budiž i „drobná“ indicie, že ačkoli zákonný pojem utajované skutečnosti již od roku 2005 neplatí a byl nahrazen pojmem utajované informace, tak se nadále velmi hojně používá v mediálních i odborných kruzích, přičemž se tímto právně již neexistujícím slovním spojením podkládají různé odborné argumenty vztahující se k současné problematice ochrany utajovaných informací.
Mgr. Zdeňka Kovaříková
