Na webu České justice[1], ČTK, Seznam.cz a dalších se dne 27.6. objevila zpráva, že skupina poslanců v čele s ministrem spravedlnosti Pavlem Blažkem navrhuje v reakci na některé medializované případy, mimo jiné na kauzu muže, který dostal za dlouhodobé znásilňování nevlastní dcery podmíněný trest, novelizovat s účinností od 1.1.2025 zákon o soudech a soudcích stanovením povinnosti soudců plnit individuální vzdělávací plány. Nová podoba zákona o soudech a soudcích má zavést povinnost každého soudce pravidelně předkládat předsedovi svého soudu ke schválení tříletý individuální plán vzdělávání, jejž by realizovala s ohledem na specializace soudce Justiční akademie. Z rozhovoru s náměstkem ministra spravedlnosti Karlem Dvořákem[2] plyne záměr nestanovit přímou sankci za neplnění vzdělávacího plánu. Neplnění uvedené povinnosti by bylo, cit. „měkkou povinností, která se ale bude vykazovat, bude vidět, mohou se na ni ptát třeba i novináři. A byla by to nějaká přitěžující okolnost – kdyby se například soudci vracely opakovaně věci z odvolacího soudu a ještě se ukázalo, že se nevzdělává.“
Vzhledem k tomu, že zamýšlený návrh zákona je diskutován teprve v počátečním stadiu legislativního procesu, vyjadřujeme se k tématu v obecných rysech.
Zakotvení povinného vzdělávání soudců má historický předobraz v novele zákona o soudech a soudcích účinné k 1.4.2002. Touto novelou byla zavedena periodicita povinného přezkušování soudců Radou pro odbornou způsobilost soudců zřízenou Ministerstvem spravedlnosti, dále povinnost soudců účastnit se odborného vzdělávání v Justiční akademii a podrobit se hodnocení a posouzení svých odborných znalostí a vědomostí. Novela provázala nově vzniklé povinnosti s důvodem zániku funkce soudce nabytím právní moci rozhodnutí Rady pro odbornou způsobilost, kterým byla zjištěna odborná nezpůsobilost soudce k výkonu funkce. Toto znění zákona o soudech a soudcích bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 18. června 2002 Pl. ÚS 7/02.
Nově navrhované znění zákona o soudech a soudcích a znění zrušené Ústavním soudem mají základní rysy spočívající v zakotvení obligatorního vzdělávání soudců zajišťovaném Justiční akademií shodné. Byť nově by nemělo být zavedeno povinné přezkušování soudců a zákonný důvod zániku funkce soudce v případě nesplnění vzdělávacího plánu či při zjištěné neodbornosti soudce, vyplývá taková sankce implicitně právě ze samotné vzdělávací povinnosti soudce. Je-li zákonem stanoven konkrétní způsob zajištění odborné způsobilosti, zaviněné porušení zákonné povinnosti soudce představuje kárné provinění (podle § 87 zákona o soudech a soudcích je kárným proviněním soudce zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů), jež může vést až k odvolání z funkce soudce [ § 88 odst. 1 písm. d) zákona]. Porušením povinnosti v tomto smyslu je i pouhé nepředložení „tříletého individuálního plánu vzdělávání“ předsedovi soudu a patrně i absence jeho schválení předsedou soudu.
Původní norma zakotvující povinné vzdělávání soudců byla přijata s odůvodněním, že hlavním cílem soudní reformy je rychlé, spravedlivé a jednotné soudnictví. Stejný záměr vyplývá z vyjádření dotčených i k nově navrhovanému znění zákona. Z hlediska materiálních důsledků novely se však podle našeho názoru spíše ukazuje, že navrhovaná novelizace zákona o soudech a soudcích je populistickou reakcí opět opakovaně popírající základní principy vymezené judikaturou Ústavního soudu k problematice soudcovské nezávislosti.
V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění výše cit. nálezu Ústavního soudu, které precizně vysvětluje rizika spojená s autoritativním zakotvením „vzdělávací povinnosti“ soudců. Základním problémem je vytvoření instrumentů způsobilých, byť i jen nepřímo, ovlivňovat nezávislé rozhodování soudců a tedy porušujících princip dělby moci a na něj navazující princip soudcovské nezávislosti. Ústavní soud dovodil, že odborná způsobilost soudce je nezpochybnitelným předpokladem řádného výkonu jeho funkce, a je proto třeba klást na ni důraz mimořádný, ten je však nutno upínat především k přípravě na toto povolání. Právě do procesu předcházejícího jmenování soudce do jeho funkce by tak mělo být koncentrováno veškeré kvantum možných požadavků na soudce kladených, a právě zde tedy musí hodnocení odborné způsobilosti podléhat těm nejpřísnějším kritériím, vylučujícím tak již v samotném počátku možnost jmenovat soudcem osobu nedostatečně odborně způsobilou a takovou, u níž nejsou dány záruky dalšího sebevzdělávání. Okamžikem jmenování se však taková osoba stává soudcem a aktivizuje se tak i nezbytný atribut této funkce, vystupující v podobě nezávislosti soudce. Za nepřípustný vliv moci výkonné do moci soudní Ústavní soud považuje úpravu, kdy způsob vzdělávání včetně vymezení jeho obsahu zůstává fakticky v rukou moci výkonné prostřednictvím Justiční akademie, která je organizační složkou státu podřízenou Ministerstvu spravedlnosti. Úkolem soudní moci je, a to prostřednictvím soudcovské nezávislosti jako předpokladu jejího řádného výkonu, chránit práva občanů, a to i před libovůlí či neoprávněnými zásahy státu, tedy i moci výkonné. Možnost ovlivňovat charakter této ochrany, byť i způsobem navenek oděným do požadavku řádného zajištění odborné způsobilosti soudců, řízený fakticky z centra moci výkonné, by mohla vést naopak k restrikci takto chápané nezávislosti.
Obecně Ústavní soud shrnul, že prezentovaný záměr zákonodárce zdůvodňující přijetí napadeného zákona potřebou nové reformy, jejímž cílem je rychlé, spravedlivé a jednotné soudnictví, představuje nepochopení základních principů fungování demokratického právního státu založeného na pluralitě názorů a postojů, a v důsledku představuje jejich popření.
Prizmatem uvedených závěrů si klademe otázku, jak by obstála nově navrhovaná úprava zákona o soudech a soudcích v rovině přezkumu ústavnosti ať už vyvolaného návrhem na zrušení zákona či v důsledku konkrétní kontroly normy v řízení např. proti výtce či kárnému opatření proti soudci, který nesplnil povinný vzdělávací plán. V této souvislosti vzniká řada otázek – jak nahlížet na soudce, který nepředložil vzdělávací plán předsedovi soudu ke schválení, jehož plán nebyl předsedou schválen, případně na soudce, který plán neabsolvoval v celém rozsahu? Kdo bude schvalovat vzdělávací plán předsedovi soudu a kdo bude školit školitele? Pohled na soudce navrátivší se k plnění povinné školní docházky zkrátka představuje líbivý plán s mnoha absurdními důsledky. Pokud bychom se chtěli dopouštět ironie, pak je-li potřeba celoživotního vzdělávání nezbytnou povinností soudce, proč neuložit povinnost plnit tříleté vzdělávací plány těm, kteří mají ten nejzásadnější a přímý vliv na chod státu, tedy členům vlády, poslancům a senátorům?
Za naprosto zarážející Spolek řadových soudců primárně považuje způsob, jímž se zákonodárci opakovaně vlamují do dveří, jež byly uzamčeny pregnantní judikaturou Ústavního soudu, a to nedlouho poté, co Ústavní soud takovou snahu v souvislosti se zásahy do platů soudců ostře odsoudil.[3] Soustavná snaha nerespektovat již přijaté judikatorní závěry vrcholné soudní instituce jdoucí napříč politickým spektrem jen ilustruje, do jaké míry je nezbytná existence Ústavního soudu v roli strážce principů demokratického právního státu. Doufáme, že naší úvahou o navrhované úpravě zákona o soudech a soudcích započne diskuze, jejímž vysledkem bude přijetí zákona v podobě nevyžadující ingerenci Ústavního soudu.
[1] https://www.ceska-justice.cz/2024/06/poslanci-navrhuji-aby-soudci-meli-povinne-vzdelavaci-plany/
[2] https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-at-uz-se-neopakuje-pripad-anicka-novy-zakon-ma-pomoci-obetem-znasilneni-254632
[3] viz nález Ústavního soudu ze dne 15.5.2024 Pl. ÚS 5/24
Štěpán Klapka
