I když počet vězňů u nás v posledních dvou letech klesá, Česko pořád patří v rámci Evropy ke státům s nejvyšším počtem obyvatel odpykávajících si trest za mřížemi. Na 100 000 obyvatel je jich více než 200. Když to letmo srovnáme s jinými evropskými zeměmi, tak například ve Švédsku je to na 100 000 obyvatel 59 vězňů, v Nizozemí 61. České věznice jsou dlouhodobě přeplněné a většina vězňů jsou recidivisté. To jsou poměrně smutná fakta, nemyslíte? Myslím si ale, že by se s nimi dalo něco dělat.
Podle Nejvyššího státního zastupitelství je vysoký počet vězňů dán mimo jiné výškou trestů, které jsou u nás v porovnání se zahraničím delší, a také kumulací několika trestů. Doporučuje proto uvažovat nad snížením trestních sazeb u méně závažných, například majetkových, deliktů a navrhuje také diskuzi o změně, která by zamezila kumulaci trestů. To se osvědčilo například v Lotyšsku.
Sama za sebe si nedovolím hodnotit, zda je výše trestu u nás vzhledem k povaze zločinu adekvátní. Nedokážu ani posoudit, zda se místo vězeňské cely dostatečně využívá možností alternativních trestů. Podle červnové zprávy Rady Evropy totiž Česko patří v počtu alternativně odsouzených v Evropě nad průměr.
Problém je podle mého názoru především zmiňovaná opakovaná trestná činnost. Myslím si, že řešení by se mělo krom alternativních trestů hledat ještě i jinde. Stačí si zkusit odpovědět na otázku, proč se někteří navrátivší z vězení uchylují znovu ke zločinu. Často totiž nevidí jinou alternativu. Ve většině případech mají dluhy a nemají práci. Sužují je existenční problémy, společnost je přijímá s obavami a se záznamem v trestním rejstříku se nalezení práce stává prakticky nemožné.
Neříkám, že bychom měli jakkoli podporovat pachatele závažných trestných činů nebo dokonce recidivisty, kteří si ničeho neváží a budou páchat zlo nehledě na to, jestli jim podáme pomocnou ruku nebo ne. Je tady ale i skupina lidí, kteří jsou nebo byli ve vězení kvůli nedbalosti, nepozornosti nebo souhrou nešťastných náhod. Pak jsou i tací, kteří sice zločin spáchali úmyslně, nicméně šlo jen o jedno uklouznutí z cesty a svého činu litují. Ti všichni si zaslouží druhou šanci. Navíc jsem přesvědčena, že když uvidí, že se k nim někdo chová slušně a snaží se jim pomoci, je větší pravděpodobnost, že se budou chovat slušně také.
Tito lidé potřebují odbornou pomoc. Bojují se společností, která je již předem stigmatizuje, s nedůvěrou i zmiňovanými dluhy. Osobně tak vítám všechny projekty, které mají za cíl pomáhat bývalým vězňům na jejich cestě zpět za normálním životem. A myslím si, že by to měla být právě KDU-ČSL, která bude vlajkovou lodí v prosazování této pomoci.
Rovnou přikládám návrhy, kterými bychom se měli seriozně zabývat. Je to podpora neziskových organizací, na které se bývalí vězni mohou obracet, bezplatný právní servis, alternativní formy oddlužení, pomoc při hledání práce, řešení splátek apod. Jen je důležité, aby o této pomoci vězni věděli a aby přišla včas.
Velkou úlohu hraje i práce v období výkonu trestu. Firmy, které využívají práce vězňů, často nabídnou stálou práci po propuštění těm, kteří se osvědčili a kteří o práci opravdu stojí. Důležité je také vzdělávání ve vězeňských učilištích, kde se mohou vězni rekvalifikovat v oboru dobře uplatnitelným na trhu práce. Skvělý projekt pořádá i ředitelka věznice ve Světlé nad Sázavou Gabriela Slováková. Tzv. Běh se žlutou stužkou upozorňuje právě na problematiku zaměstnávání propuštěných vězňů a s tím spojený boj s předsudky. Jak sama říká, když se vedle sebe na startovní čáře postaví vězeň a šéf velké firmy nebo společnosti, nepoznáte, kdo je kdo.
Ráda bych tímto svým článkem otevřela diskusi k tématu. Přinejmenším si myslím, že odpuštění jako akt křesťanské lásky a vzájemnosti má v dnešní době své místo a že se ho nedostává. Přestaňme proto zavírat oči a dělat rychlé soudy tam, kde naopak můžeme pomoci změnit lidské životy k lepšímu. Věřím, že se to úsilí a investice do hledání nových cest zúročí. Jsou to totiž investice do lidí, kteří se tak automaticky stávají nositeli a šiřiteli hodnot, které získali díky své osobnostní transformaci prostřednictvím výše naznačených podpůrných programů.
Inga Petryčka
