Setkání předsedy Poslanecké sněmovny PRČR Radka Vondráčka s prezidentem republiky Milošem Zemanem vyvolalo ve veřejném prostoru i na politické scéně rozruch, jež vyústil až ve výzvu k odstoupení z funkce a kategorické odmítání jakékoliv účasti v příštím vedení Poslanecké sněmovny deklarované předsednictvím KDU-ČSL.
Na dění posledních dní a existenci důvodů pro vyvození politické odpovědnosti lze nahlížet minimálně ve dvou rovinách, a to z pohledu vlivu zdravotního stavu pana prezidenta na výkon ústavních pravomocí a relevanci formálních požadavků kladené na způsob jejich výkonu, ale též z hlediska jednání samotného Radka Vondráčka, legitimity jeho kroků jako předsedy Poslanecké sněmovny.
Otázky se již několik dní vznáší nad zdravotním stavem prezidenta republiky a jeho způsobilostí zastávat svou funkci. Je samozřejmé, že jeho hospitalizace v ÚVN standardní výkon funkce prezidenta modifikuje. Protokol lze jen stěží dodržovat při hospitalizaci v nemocnici a poskytování akutní lůžkové intenzivní péče. Výkon funkce prezidenta však není primárně o dodržování předepsaného protokolu, ale o realizaci konkrétních pravomocí, které jsou s touto ústavní funkci spjaty. Jednou z nich je i svolání zasedání Poslanecké sněmovny podle čl. 62 písm. b) Ústavy ČR. Je na prezidentovi, jestli sám svolá zasedání Poslanecké sněmovny, tj. využije svého práva určit okamžik, od kterého Poslanecká sněmovna vykonává své funkce v novém složení. Jeho nečinnost v této věci by přitom neovlivnila fungování ústavního systému, protože pokud by Prezident nevyužil tohoto práva, podle čl. 34 odst. 1 Ústavy ČR se sejde Poslanecká sněmovna sama třicátý den po dni voleb.
Je namístě se proto zamyslet, jestli lze vytýkat předsedovi Poslanecké sněmovny, že se z iniciativy prezidenta republiky, který se rozhodl realizovat svou ústavní pravomoc svolat schůzi Poslanecké sněmovny, dostavil na setkání s prezidentem, na kterém bylo svolání schůze formalizováno (listina podepsána prezidentem a oznámeno předsedovi Poslanecké sněmovny).
Je rozhodné, že schůzka se odehrála v prostorách ÚVN? Absence reprezentativních prostor na platnost právního aktu prezidenta nemá vliv, může však ovlivnit způsob informování o průběhu schůzky, jen stěží lze očekávat zveřejnění fotodokumentace jejího průběhu.
Je rozhodné, kdo pozvání prezidenta předsedovi Poslanecké sněmovny tlumočil a setkání organizačně zabezpečil? Ani v situaci, kdy by prezident nebyl hospitalizován, nelze očekávat, že by si schůzku organizoval sám a zval předsedu Poslanecké sněmovny na setkání osobně. Pokud tak učinil kancléř a předseda Poslanecké sněmovny žádosti operativně vyhověl a pozvání akceptoval, nelze takovýto postup považovat za jeho pochybení.
Je rozhodné, že o setkání nebyl informován předseda hnutí ANO Andrej Babiš? Předseda poslanecké sněmovny je jedním z nejvyšších ústavních činitelů a není podřízen ani předsedovi vlády ani předsedovi politické strany, která ho do funkce nominovala. K setkání s prezidentem republiky rozhodně nepotřebuje jeho zvolení. Opak by znamenal rozpor s principem parlamentní formy vlády vyjádřeným v čl. 68 odst. 1 Ústavy ČR, podle kterého je vláda odpovědna Poslanecké sněmovně. Nelze tak jednání předsedy Poslanecké sněmovny podmiňovat souhlasem předsedy vlády.
Je rozhodné, že o setkání nebyl informován ošetřující lékař prezidenta? V této otázce se výkon ústavních pravomoci prezidenta republiky a předsedy poslanecké sněmovny překrývá s problematikou poskytování zdravotní péče Miloši Zemanovi jako osobě, která funkci prezidenta zastává, tj. jako pacientovi. Informování ošetřujícího lékaře o plánované návštěvě ani nutnost podrobit se nějakému povolovacímu režimu nepředpokládá ani právní úprava vztahující se na poskytování zdravotní péče. Naopak, tato je vystavěna na respektu vůle pacienta a co nejširší možnosti pacienta udržovat v průběhu hospitalizace kontakt s jinými osobami, přičemž zaručuje právo pacienta na návštěvu (§ 28 odst. 3 písm. i) zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách v znění pozdějších předpisů). Pokud vnitřní řád nemocnice možnost návštěv upravuje, tento nemůže odporovat zákonné úpravě ani omezovat práva pacienta ústavně nekonformním způsobem, což by zavedení povolovacího režimu založeného na rozhodování ošetřujícího lékaře o výběru konkrétních osob, kterým je návštěva umožněna, a kterým nikoliv, a to bez akceptace vůle pacienta přijat návštěvu, představovalo, a to bez ohledu na to, jestli se jedná o prezidenta nebo jakéhokoliv jiného pacienta. Krátkodobé omezení návštěv může být důvodné, pokud by narušovalo poskytování zdravotních služeb, ale nelze k němu přistupovat selektivně stran určitých osob, o nichž to stanoví lékař, a nerespektovat vůli pacienta, ale považovat ji za krajní možnost, kdyby konkrétní lékařský výkon nebo poskytovaná péče mohla být ohrožena přítomností jiné osoby než personálu nemocnice.
Samotná skutečnost, že osoba ve funkci prezidenta republiky je hospitalizována, neznamená bez dalšího, že by byla ovlivněna její způsobilost, funkci prezidenta zastávat a pravomoci s ní spjaté realizovat. S atributy materiálního právního státu proto nemůže být souladné, aby o možnosti výkonu pravomocí prezidenta a způsobu jejich realizace v době jeho hospitalizace rozhodoval ošetřující lékař! Návštěvní řád nemocnice, ale ani predikce ošetřujícího lékaře o potenciálním zhoršení zdravotního stav hospitalizovaného, nemohou být prostředkem pro nerespektování svobodné vůle prezidenta směřující k přijímání návštěv, nadto, pokud mají souvislost s realizací jeho prezidentských pravomocí.
Zaujetí postoje k výše položeným otázkám v návaznosti na relevantní znalosti o samotném průběhu kritizované schůzky by mělo předcházet jakýmkoli závěrům o legitimitě nebo korektnosti jednání předsedu Poslanecké sněmovny a výzvám politických protivníků k vyvození osobní politické odpovědnosti.
Vyvození politické odpovědnosti je integrální součástí politické kultury. Politická odpovědnost má své místo tam, kde nežádoucí jednání politika nedosahuje intenzity pro vyvození (trestně) právní odpovědnosti ze strany státu. Zpochybňování projevu vůle prezidenta učiněného v přítomnosti předsedy Poslanecké sněmovny, kancléře a vedoucího odboru hradního protokolu, jakož i zpochybňování samotného podpisu prezidenta, s odkazem na nepodložené domněnky založené na nedostatku podrobnějších informací o aktuálním zdravotném stavu prezidenta (u nichž je legitimita poskytnutí sporná), a s tím spjaté nepřímé obviňování z protiprávního jednání aktérů, je za hranou novinářské etiky. Fakt, že na tuto mediální hru přistoupili i někteří politici, a vyzývají Radka Vondráčka k vyvození jeho politické odpovědnosti, však posouvá schůzku dvou ústavních činitelů do úplně jiné úrovně. V případě prokázání tvrzení zpochybňujících průběh schůzky i podpis prezidenta by se totiž nejednalo „pouze“ o odpovědnost politickou, ale o protiprávní jednání, jehož důsledky by aktéři měli nést nikoliv jen v rovině politické. Pokud však tato tvrzení postrádají relevantní základ, absentuje pochybení předsedy Poslanecké sněmovny, pro které by jeho politická odpovědnost měla být dovozena. Nedodržení protokolu setkání ústavních činitelů v době hospitalizace jednoho z nich, ani absence vědomosti ošetřujícího lékaře nebo jiného lékařského personálu o této schůzce, nepředstavují relevantní důvod pro zpochybnění projevu vůle prezidenta při výkonu jeho pravomoci a legitimitu poskytnutí součinnosti předsedy Poslanecké sněmovny.
V podmínkách právního státu s žádoucí politickou kulturou, by informování předsedy Poslanecké sněmovny o setkání s prezidentem republiky a realizaci jeho pravomoci svolat Poslaneckou sněmovnu, bylo vhodným prostředkem k rozptýlení pochybností o způsobilosti prezidenta vykonávat svou funkci i při aktuálně zhoršeném zdravotním stavu. Politická kultura vyžaduje respekt k politickým protivníkům, jehož součástí je i zdržení se ničím nepodložené kritiky a nedůvodného zpochybňování samotné podstaty právního jednání ústavních činitelů při výkonu jejich pravomoci.
Na závěr je vhodné si položit i otázku, která nesouvisí se samotným setkáním, ale rozhodně k vyhroceným reakcím vztahujícím se k setkání přispěla. Otázka zní: Je veřejnost dostatečně informována o zdravotním stavu prezidenta republiky a převažuje veřejný zájem na poskytnutí informací o zdravotném stavu zájem nad ochranou citlivých osobních údajů? Veřejný zájem na základních informacích o zdravotním stavu osoby ve funkci prezidenta republiky je nesporný. Sporným se však jeví rozsah informací, k němuž se legitimní očekávání veřejnosti vztahuje. Ten je daný relevanci informací ve vztahu ke způsobilosti prezidenta své ústavní pravomoci vykonávat, a to i způsobem z formálního hlediska dočasně modifikovaným v důsledku indispozice se zdravotním stavem související. Zveřejnění samotné diagnózy pacienta, která představuje citlivý osobní údaj, o jehož zpřístupnění se má možnost pacient sám rozhodnout, nepředstavuje informaci, z nějž by bylo možné dovodit závěr o (ne)způsobilosti výkonu prezidentských funkcí. Samotná diagnóza v této situaci není určující, když rozhodné jsou aktuální subjektivní potíže, projevy nemoci, které mohou schopnost pacienta jednat v právním smyslu ovlivňovat. V tomto směru relevantní informaci představuje informace o poskytování akutní lůžkové intenzivní péče a prognóza jejího trvání. Diagnóza, pro kterou je tato péče vyžadovaná, je irelevantní, když ze samotné diagnózy nelze dovodit konkrétní aktuální zdravotní stav a kondici pacienta. Zveřejnění druhu poskytované lůžkové péče má v tomto směru lepší vypovídající hodnotu a zasahuje do práva na soukromí pacienta méně intenzivním způsobem.
Jana Tlapák Navrátilová
