Ekonomika šlape, zakázek je na fůry, lidé utrácejí, firmy rostou. Říkat něco jiného by znělo jako rouhání. Alespoň podle toho, co nám předkládají mnohá média, se máme výborně. Platí to ale opravdu pro všechny?

Vláda se chlubí, jak dobře stát vede, ekonomičtí komentátoři chválí nebývalý růst HDP. Všichni tvrdí, že vlastně jediné, co nám chybí ke štěstí, je dostatek kvalifikovaných lidí.

Opravdu si tu nebývalou konjunkturu užívají všichni? Daří se i malým podnikatelům a živnostníkům, zvláště těm mimo velká města? Kupodivu to vypadá, jako by se ten ekonomický boom živnostníkům na venkově tak nějak vyhýbal. Stejně tak zaměstnanci v malých a středních firmách nejdou s platy nijak výrazně nahoru. Proč? Důvodů je několik.

Ekonomický růst je z velké části podporován investičními pobídkami a dotacemi. Ty se týkají téměř výhradně jen velkých firem, korporací a zahraničních subjektů.

Pro názornost si představme veřejné finance jako trychtýř. V horní části trychtýře, kde je ještě k dispozici kolem devadesáti procent všech prostředků, čerpají velké firmy, korporace, zahraniční investoři. Jak se trychtýř zužuje, je k dispozici stále menším a menším firmám stále méně a méně prostředků. V nejužším místě trychtýře už nezbývá z původních obrovských částek investic téměř nic, a tam se nacházejí malé firmy a živnostníci. Jde tedy o učebnicový příklad nepřímé úměry. Malý počet podnikatelských subjektů čerpá drtivou většinu prostředků, zatímco na výraznou většinu podnikatelů a živnostníků zbývá méně než málo.

Stát navíc extrémně utrácí sám za sebe. Nakupuje, nabírá lidi, plánuje drahé projekty, které nic nepřinesou. Vlastně přinesou – těm malým další povinnosti a hrozby a těm velkým další zakázky. Nerovnost mezi státem podporovaným velkým podnikáním a těmi ostatními stále narůstá.

Co vláda neříká: dotace a zadlužování

Obecnou euforii navíc trochu hatí i fakt, že z asi čtyřprocentního růstu je nejméně jeden procentní bod důsledkem zrychleného čerpání dotací. To se nahlas neříká, protože vládě se to nehodí. Navíc je ekonomika trochu přehřátá, protože růst pomocí montoven či skladů, kde pracují převážně nekvalifikovaní lidé, není úplně bezpečný.

Přesto však zůstává faktem, že celkově se české ekonomice daří. Je pak těžko pochopitelné, že vláda znovu zvyšuje dluh státu. Nesmíme se nechat konejšit, když nám říkají, že snížili schodek státního rozpočtu na pouhých 70 miliard. To přece neznamená, že snížili dluh, i když to tak má vyznívat. Znamená to, že tato vláda v době zřejmé ekonomické konjunktury znovu občany zadlužila. A proč? Protože potřebuje utrácet. Vždyť jen na příští rok má v plánu nabrat více než 13 000 nových státních zaměstnanců. Jistě, je mezi nimi i několik tisíc učitelů a policistů, takže mnozí lidé říkají, že to vlastně není úplně špatně. Otázka, kterou bychom si však v souvislosti s tím měli položit, zní: Proč máme mít více učitelů a policistů, když počet obyvatel i rozloha země zůstaly stejné?

Nesnadný život v podivném světě

Vždy, když na konci roku bilancujeme, zamýšlíme se při tom, jaký bude příští rok.

Máme naději, že ekonomický růst nám vydrží, a budeme doufat, že se ekonomika neunaví. Zvláště velké firmy mohou hledět do příštího roku s nadějí. Stát plánuje utrácet, ale i investovat (někdy se těžko rozezná, co je co) a chová se k velkopodnikání velmi vstřícně.

Horší jsou vyhlídky živnostníků a malých podnikatelů. Ty nečeká snadný život. Stát, tedy socialistická vláda a ministr financí pan Babiš se rozhodli, že v tom podivném segmentu podnikání udělají pořádek. A mají pravdu, je to podivný svět, to živnostničení a malé podnikání. Vždyť zbohatnout se na tom nedá, je to nekonečná práce, lidé se na vás dívají skrz prsty a kdejaký politik, kdejaký ministr se o vás otře. Takto žít může přece jen podivný člověk.

Já ovšem mám ty podivné lidi rád. Jsou pracovití, nefňukají a nečekají, až jim někdo něco dá. Chtějí jen žít po svém a nemají rádi, když jim někdo moc mluví do života. To je, bohužel, příští rok, a možná i ty další, čeká. Vládní koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL se rozhodla, že živnostníkům a malým podnikatelům bude stále více znepříjemňovat život. Možná si vláda představuje, že bude živnostníky řídit metodou cukru a biče. Cukr ekonomického růstu ovšem pověsila tak vysoko, že na něj většina živnostníků a malých podnikatelů nedosáhne. Zato bič si uchystala dlouhý – kontrolní hlášení, EET, zákaz kouření, odpovědnost za podnapilé nezletilé a další nesmyslná nařízení budou živnostníkům a malým podnikatelům komplikovat život.

Možná bychom se měli zamyslet, jestli tak opravdu chceme žít a podnikat, jestli si to dáme do nekonečna líbit. Přece i v roce 2016 by mělo platit, že stát má sloužit občanům, ne občané státu.

Radomil Bábek, autor je předseda Asociace podnikatelů a manažerů