Asi nic nemá v české justici tak subjektivní a nevypočitatelný ráz jako podmíněné propouštění. Žádost vězně, který získá právo o předčasné opuštění vězení požádat, se dostává do rukou soudců a státních zástupců, kteří nemají k dispozici žádná konkrétní pravidla, takže jeho šance na úspěch se často podobá loterii. Někteří soudci se bojí problematického vězně propustit, takže nařizují donekonečna nejrůznější psychiatrické a psychologické posudky. Jiní dojdou k závěru, že by měl a mohl šanci dostat, rozhodnou o jeho propuštění, ale pak se ozývají státní zástupci, kteří prakticky vždy, jaksi z principu, podávají proti rozhodnutí soudu první instance stížnost.
Přetrvává zde též vysoká míra regionální odlišnosti, což přeloženo do srozumitelnější mluvy znamená, že se mezi odsouzenými dobře ví, která věznice je z hlediska pravděpodobnosti, že bude jejich žádost o podmíněné propuštění úspěšná, „výhodnější,“ to znamená, že příslušný soudce více důvěřuje v jejich nápravu než jeho kolega ve srovnatelném případě u jiného soudu. Tato představa sice působí absurdně, ale v praxi „funguje“ a očividně, pokud nedojde k zásadní změně nastavení sankční politiky, jako se tomu v minulosti stalo např. u peněžitého trestu, jehož podíl na všech uložených sankcích se podařilo spojeným úsilím trestní justice v posledních cca pěti letech významně zvýšit, bude tento stav pokračovat.
Ve většině případů dochází k naprosto absurdní situaci. Státní zástupce vůbec vězně nezná, nezná jeho kauzu, nezná jeho osobnost, ale podává proti podmínečnému propuštění stížnost ze zásady, automaticky. Bylo by zajímavé zjistit, zda to má nařízené (třeba i neformálně) některým z nadřízených, nebo zda plní (možná i podvědomě) jakési předpokládané společenské zadání. Každý státní zástupce by si měl uvědomit, kolik stojí daňové poplatníky měsíc jednoho vězně a také výsledky výzkumu kriminologů, z nichž jednoznačně vyplývá, že délka věznění alikvótním způsobem zvyšuje recidivu.
Sice radikálním, ale velice efektivním řešením by se mohla stát právní úprava, která by umožnila automaticky propustit všechny vězně, kteří mohou v současné době o předčasné propuštění požádat. V případě, že by věznice věděla o závažných důvodech, proč by konkrétní vězeň neměl být propuštěn, musela by do určitého termínu požádat soud, aby rozhodl, že věznici opustit nesmí. Tento postup by tedy „otočil“ současný stav. Pokud by nebyl shledán objektivní důvod, proč by vězeň neměl být podmínečně propuštěn, byl by propuštěn automaticky.
Pro úplnost je třeba podotknout, že podmínky pro podmíněné propuštění jsou v trestním zákoníku nastaveny odlišně v závislosti na tom, o jaký trestný čin se jedná. Odmyslíme-li od nejzávažnějších trestných činů, pak obecně platí dobře zapamatovatelné pravidlo, že žádost o podmíněné propuštění může podat odsouzený, pokud si odpyká alespoň polovinu svého trestu. Z tohoto pravidla existuje výjimka, kdy si nově může podat takovou žádost i odsouzený, který vykonal alespoň třetinu uloženého trestu, je ve vězení poprvé a nejedná se o odsouzeného za zvlášť závažný zločin vyjmenovaný v § 39 odst. 1 písm. b.
Tato úprava je pochopitelně zcela správná a logická. Dává mimo jiné prostor pro to, aby po propuštění byli tito jedinci schopni splácet případné škody. Je přínosná i pro osoby poškozené. Těm nepřispívá k dobytnosti jejich pohledávek fakt, že dlužník je na mnoho let ve výkonu trestu a tudíž není schopen splácet své závazky tak, jakoby byl na svobodě a pracoval.
Důležité je, že o podmínečné propuštění po jedné třetině trestu nemůže žádat člen organizované zločinecké skupiny. Je logické, že každou organizovaná skupina, která páchá zločiny, považujeme za organizaci zločineckou. Skutečnost, že někdo spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, musí být uvedena v rozsudku. Pokud v něm uvedena není, o organizovanou skupinu se nejedná. Dozvěděl jsem se o případech, kdy představitelé věznice i někteří soudci zaměnili spolupachatelství za členství v organizované skupině a tvrdili, že každý trestný čin, třeba daňový podvod, který spáchají dvě osoby, automaticky znamená, že se o organizovanou skupinu jedná. Taková interpretace však naprosto odporuje chápání organizované skupiny jako společenství přísně hierarchizované, s rozdělenými rolemi a funkcemi.
Nová právní úprava, týkající se podmíněného propuštění odsouzených, kteří se nacházejí ve výkonu trestu poprvé, kopíruje moderní trendy přístupu k odsouzeným v Evropské unii, neboť zejména přístup k pachatelům majetkových či hospodářských trestných činů u nás, oproti zbylé části Evropy, velice zaostává. Proto je žádoucí, aby institut podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody u osob, které se se tam nacházejí poprvé, fungoval spolehlivě a objektivně.
Trestní justice by zde měla brát v úvahu i skutečnost, že součástí „potrestání“ pachatele je i celé trestní řízení, v jehož rámci velmi často dochází ke ztrátě zaměstnání, prestiže, společenského postavení a často i ke zdravotním problémům způsobeným dlouhodobým stresem. To je příznačné především pro trestné činy z oblasti hospodářské kriminality, kdy trestní řízení trvá někdy i celé jedno desetiletí. A po letech nejistoty pak přichází obvykle trest v podobě mnoha let vězení, neboť trestní sazby za hospodářské trestné činy jsou často drakonické. Pokud pak jde o člověka, který nastupuje do výkonu trestu odnětí svobody poprvé, měl by být důvod, proč u něj po výkonu jedné třetiny uloženého trestu „téměř automaticky“ neaplikovat podmíněné propuštění, velmi pádný.
V praxi tomu tak bohužel nebývá a lakonická, nic neříkající věta, že nesplnil zákonné podmínky pro podmíněné propuštění, tento požadavek na předvídatelnost práva ani zdaleka nenaplňuje. K tomu připočtěme ještě nikoli vzácnou nechuť státních zástupců smířit se s rozhodnutím soudu propustit odsouzeného podmíněně na svobodu a jejich téměř úpornou snahu o zvrácení takového rozhodnutí podáním opravného prostředku, který opět dobu ve výkonu trestu minimálně o týdny, ne-li o měsíce, prodlužuje. A tak zde máme nelichotivý obrázek současné konzervativní, nepružné trestní politiky v oblasti výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Oproti násilným trestným činům jsou na tom pachatelé majetkové kriminality fatálně hůře. Mohu uvést naprosto absurdní srovnání. Představme si pachatele vraždy s polehčujícími okolnostmi, který je pravomocně odsouzen po jednom až dvou letech od spáchání činu k trestu k odnětí svobody na 12 let. Po uplynutí dvou třetin trestu, tedy po osmi letech, může žádat o podmíněné propuštění. Pokud bude soudem propuštěn, trestní stíhání, včetně stresu, pro něj skončí po 9 až 10 letech od spáchání skutku. U majetkových trestných činů po této době teprve obvykle dochází k nástupu trestu odnětí svobody v řádech mnoha let. Stává se často, že pachatel nastupuje trest odnětí svobody až po deseti letech od spáchání trestného činu. Má potom vězení ještě smysl? Má nějaký výchovně nápravný charakter?
Je neuvěřitelné, že vrahovi umožňuje náš trestní systém vést výrazně rychleji normální život než lidem, kteří jsou oproti vraždě z hlediska společenské nebezpečnosti v úplně jiné pozici. Trestní stíhání a trest mohou zahrnout dvojnásobný čas oproti nejhoršímu a nejodpornějšímu trestnému činu.
Prosím tedy soudce, aby vězně za nenásilnou trestnou činnost „propouštěli“ co nejdříve, jak je to možné. Prosím státní zástupce, aby nebyli „krvežízniví“, neodvolávali se zbytečně, šetřili peníze daňových poplatníků a dali odsouzeným šanci vrátit se co nejdříve ke svému běžnému a normálnímu životu. A prosím také pana ministra, aby, mimo jiné i díky své erudici, pomohl výše popsanou aplikační praxi změnit.
Václav Budinský
