Česká justice zveřejnila stanovisko Ministerstva spravedlnosti ČR, které se týkalo odškodnění (tzv. zadostiučinění) za nezákonné trestní stíhání a věznění Lukáše Nečesaného. Po prostudování musím s politováním konstatovat, že obsahuje mnoho podivností a absurdit. Nehodlám řešit přiznanou finanční částku, která je neadekvátně nízká ve srovnání s jinými přiznanými odškodněními. Za 504 dní vazby, 378 dnů v nejpřísnějším vězení a celkem šestileté trestní stíhání 1.217.500 Kč. V dalším textu se chci zabývat samotným stanoviskem a jeho argumentací.
Pokud je někdo nespravedlivě ve vazbě přibližně rok a půl a více než rok ve věznici se zvýšenou ostrahou, nemůže být sporu o jemu vzniklé nemajetkové újmě. Působí tedy velmi neobvykle, pokud ministerstvo vyzve žadatele, poškozeného chybou státu, aby předložil důkazy o vzniku nemajetkové újmy. Co může žadatel uvést jiného, než že byl zbaven svobody, omezen denním řádem, že byl omezen ve volbě oděvu, zbaven možnosti vést intimní život se ženou, omezen na rodinném životě, možnostech rozhodovat o tom jak, kdy a kde bude žít a že pociťoval strach z osob pobývajících s ním ve věznici?
Tragikomicky a absurdně působí vyjádření úředníků ministerstva (zpracovatele a ředitele odboru odškodňování), kterým odůvodnili extrémně nízkou přiznanou částku odškodnění: „Zdejší úřad tedy porovnal tvrzené skutečnosti se skutečnostmi zjištěnými z trestního spisu a z dopisů založených ve spise, které byly adresovány rodině a přátelům, zjistil, že pobyt ve věznici pro něj nebyl tak útrapný a zdrcující, neboť sám výslovně uváděl, že je rád, že je sám na pokoji, pobyt ve věznici ho donutil číst a učit se. Jiné skutečnosti tvrzené žadatelem nebyly ze spisu zjištěny.“
Takové vyjádření má znaky buď nepochopení, v čem uvěznění spočívá, nebo arogance a necitlivosti, pokud se nejedná o omezenost či určitý záměr. Po seznání obsahu vyjádření, dovedeno ad absurdum, by mohl být pobyt ve vězení vyhodnocen jako fakticky příjemný, pokrývající všechny potřeby poškozeného, až se musíme divit, že nebyl vyzván, aby naopak on zaplatil za to, že mohl ve vězení pobývat, nosit bezplatně vězeňský oděv, stravovat se na náklady státu vězeňskou stravou, číst si a učit se. Až neuvěřitelně působí tvrzení, že ze spisu nebyly zjištěné jiné skutečnosti tvrzené žadatelem. Jako by spis mohl obsahovat jeho utrpení, hrůzu, úzkost, strach, zda spravedlnost zvítězí, jeho frustraci, obrovský stres, ztrátu všech jistot, zklamání, pocity nespravedlnosti a bezvýchodnosti.
Neprofesionální, účelová a nepříliš sociálně inteligentní je interpretace jeho dopisů. Což je tak obtížně pochopitelné, že nespravedlivým zatčením a odsouzením trpěla celá jeho rodina, včetně prarodičů a že jejich utrpení nechtěl dále jitřit sdělením, jak moc trpí sám? Byl tak ohleduplný, že nepopisoval realisticky své trápení a snažil se pro uklidnění svých blízkých prezentovat své omezení na svobodě pro jejich vnímání co nejpřijatelnější formou. Nemohl totiž vůbec tušit, že jeho ohleduplnost zneužijí pracovníci Ministerstva spravedlnosti, neboť pobyt ve věznici je podle nich zřejmě stejný standard jako pobyt na svobodě, a teprve když uvězněný úpí a píše stížnosti plné nářků, nejlépe všem možným státním orgánům a blízkým, vykřikuje, že se mu ve vězení nelíbí a že trpí, vzniká mu maximální nemajetková újma, kterou je třeba maximálně finančně odškodnit. Podle této logiky odsouzený, který se smířil s nespravedlivým odsouzením a nestěžuje si, ve skutečnosti netrpí, a tudíž se musí smířit s minimálním odškodněním.
Velmi specifický přístup obsahuje odstavec na straně 6: „Co se týká následků trestního stíhání do života pachatele, tento tvrdí, že ztratil důvěru ve spravedlnost a nestrannost postupu Policie ČR, dále i celého justičního systému. Věc byla masivně medializována, díky čemuž přišel o soukromí, neboť je poznáván. Žadatel dále pociťuje stavy úzkosti a beznaděje. Mívá rovněž děsivé noční sny. Žadatel byl vyzván k doplnění tvrzení a předložení důkazů k těmto tvrzením, neboť je zdejší úřad považoval za nedostatečné. Žalobce doložil k prokázání vzniku nemajetkové újmy monitoring článků v médiích a dále doložil znalecké vyjádření, které má prokazovat prožívání trestního řízení proti žadateli. Ničeho dalšího předloženo nebylo.“
Škoda, že není možné učinit jednoduchý experiment a vzít nespravedlivě zpracovatele stanoviska třeba „jen“ na měsíc do vazby. Jak by asi předkládal důkazy skutečnosti, že pociťoval stavy beznaděje a že ztratil důvěru v justiční systém? Jak by dokazoval své děsivé sny? A jak by vnímal sdělení, kdyby mu jiný úředník napsal, že má předložit důkazy ke svým děsivým snům a stavům beznaděje, neboť je úřad považuje za nedostatečně prokázané?
Další odstavec působí jako by vycházel z jiné dimenze, mimo naše pojetí logiky, času a reality. Ministerský úředník do stanoviska uvádí, že byl žadatel před zatčením jako student problémový a měl zkušenosti s užíváním omamných a psychotropních látek. Cožpak problémy studenta (i kdyby to byla pravda) mohou nespravedlivé zatčení a uvěznění jakkoliv legalizovat? Kdyby se jednalo o vzorného a bezproblémového studenta, měl by nárok na vyšší odškodné? Zřejmě se nám rýsuje koncept kategorií občanů, s odlišnými nároky na spravedlivé zadostiučinění a tedy na rozdílný přístup ke spravedlnosti. Právní filozofové se přou o různém pojetí rovnosti, na jednom se však shodnou: před zákonem jsou si všichni rovni. Do tohoto konceptu ovšem nezapadá ministerská premisa, že nespravedlivý a nezákonný postup státu nedopadá na všechny stejně. Proč jsou problémy žadatele v době před jeho nespravedlivým zatčením vůbec zmiňovány, zůstává nezodpovězenou otázkou …. ledaže by byl občanem nižší kategorie, který nějakou tu nezákonnost snést přece musí, a proto není třeba jej rozmazlovat zásadním odškodněním.
Aby toho nebylo dost, ve stanovisku MS ČR se objevuje ještě jedna, rezervovaně řečeno, pozoruhodnost: týká se masové medializace. Prakticky všechny sdělovací prostředky prezentovaly žadatele jako odporného vraha ještě před pravomocným rozsudkem a po něm, pochopitelně, ještě intenzivněji.
Úředník MS ČR píše: „Je logické, že médiím neunikne pozornosti taková závažná trestná činnost, která byla dávána žadateli za vinu. Je v zájmu veřejnosti, aby orgány činné v trestním řízení řádně tuto věc prošetřily a dopadly pachatele tohoto činu. Zdejší úřad však namítá tu skutečnost, že za činnost médií nikterak neodpovídá.“ Je zpracovatel stanoviska opravdu tak málo chápavý, nebo se snaží objektivní fakt posunout mimo realitu? Ví, že žadateli byla dávána za vinu velmi závažná trestná činnost, ale nepokládá si logickou otázku proč. Pokud by si ji položil, musel by konstatovat, že byl nespravedlivě obviněn, obžalován, souzen i odsouzen, protože chybovali policisté, státní zástupci a někteří soudci. Pokud byl vynesen pravomocný rozsudek, že žadatel je zákeřný vrah, je logické, že média o tom veřejnost informují a způsobí, že je žadatel tak vnímán. Ale je to chyba či vina médií, která informují o rozhodování zákonných soudů nebo státu, jehož jménem soudy (i třebas nezákonně) rozhodují? Mohla by média prezentovat žadatele jako odporného vraha, pokud by nedostala informace od státních institucí, nejprve v podobě obvinění, pak obžaloby, nepravomocného rozsudku a nakonec i (opakovaně) rozsudku pravomocného? A úřednice lakonicky napíše, že „úřad za činnost médií nikterak neodpovídá“. Ano, obecně pochopitelně neodpovídá, ale pokud se fatálně poškozující informace dostane do médií díky selhání státu, pak pochopitelně za skutečnost, že média šíří informace poskytnuté oficiálně státními zaměstnanci, úřad odpovídá a odpovídat musí. Přesto, dle názoru ministerstva, je to ale chyba medií: neměla o soudních rozhodnutích informovat, protože Lukáš Nečesaný byl přece nevinen i v době pravomocného odsouzení.
Domnívám se, že by vydané stanovisko, zpracované referentem odboru odškodňování a podepsané jeho ředitelem, mělo být s ohledem na výše uvedené skutečnosti a argumenty podrobně prověřeno vedením rezortu, aby se jeho úředníci podobných pochybení v budoucnosti vyvarovali.
Lukáši Nečesanému a jeho advokátovi lze jen doporučit, aby se obrátili s nárokem na náhradu škody na příslušný soud. Lze předpokládat, že budou zohledněny veškeré důležité aspekty tohoto bezprecedentního případu a přiznané odškodnění alespoň částečně zmírní naprosto mimořádné důsledky fatálního pochybení justičního systému. Případ Lukáše Nečesaného by měl být vnímán jako bezprecedentní a odstrašující příklad selhání systému a tomu by mělo odpovídat i zadostiučinění, kterého by se mu mělo dostat.
Václav Budínský
